18. dubna schválil maďarský parlament ústavní většinou text nové ústavy. Den nato se strhlo v evropském tisku od Velké Británie po Německo furore, které se částečně přelilo i do diplomatické oblasti. Přidaly se i velké české noviny.

Hlavní problémy jsou preambule ústavy („národní krédo“) a pak způsob, jakým se FIDESZ, disponující ústavní většinou (což je v demokratickém státě spíš výjimečná situace), pokouší „zacementovat“ svůj vliv i přes příští parlamentní volby. Operní patos dlouhatánského úvodu je mi poměrně cizí, pokud jde o druhý okruh výtek, mají kritici v řadě věcí pravdu. V situaci, jaká se vytvořila, bych ovšem považoval za hyenismus tu kritiku rozvíjet, zajímá mne odvrácená stránka věci.

V článcích zahraničních i domácích zaráží spousta věcných chyb. V Die Welt se např. mluví o vazbě Maďarské republiky na „císařskou korunu“. Na jakou, proboha? V l´Express má článek titulek „Maďaři pohřbívají svou republiku“ (stát se nyní jmenuje Maďarsko, vzápětí se v ústavě lze dočíst, že státní formou je republika). Tamtéž se nesmyslně tvrdí, že Maďarsko je jednou z nejméně religiózních zemí v Evropě. V Právu píše pan Hekrdla, že Fidesz prosazuje svou ústavu s pomoci fašistů z Jobbik (hlasovali demonstrativně proti), mluví o prezidentu Solyomovi coby Orbánově nohsledu (ten člověk se jmenuje Sólyom, patří k Orbánovým kritikům a není už pár měsíců prezidentem, protože si Fidesz zvolil jiného). Maďarskou korunu spojuje z neznámých důvodů s letopočtem 1222 (rok vydání Zlaté buly Andráse II.). V Právu i v LN překládají první verš maďarské hymny nesmyslně a zlomyslně jako „Bože žehnej Maďarovi“, správný překlad je „Bože žehnej Maďarům“. Atd.

To je jen malá ilustrace indolence. Podstatná je jiná věc. Z článků západního tisku plyne, že civilizovaná Evropa tu naráží na něco cizího a barbarského. Jistě, není to oficiální vyjádření EU, jen hlasy z intelektuálního backgroundu. Protože zazněly v předních periodikách, mají svou relevanci. V Die Welt se píše, že to prý je, jako kdyby se na party moderních Evropanů samo pozvalo příbuzenstvo z daleké cizí země. Tak za prvé, holoubkové, nedivte se, že to vztahuji i na nás Čechy, nepozvali jsme se sami, nýbrž vy jste nás přijali. Nikdo vás nenutil. A za druhé, neměli jsme zjevně úplně jasno o ambicích, které jsou tak pěkně zformulovány ve zmíněném článku. Dýchá z něho nostalgie nad tím, že se dosud nepodařilo vytvořit něco jako někdejší Římská říše, nynější americká (??!!) a budoucí čínská. S tímto projektem jsme nebyli předem seznámeni. Přitom kamenem úrazu je mj. to, že se v úvodu Maďarské ústavy mluví o křesťanství, národu a tradiční rodině (v l´Express vadí dokonce, že o rodině jako svazku mezi mužem a ženou). To se teď zjevně v duchu politické korektnosti a multikulturality nesmí. Za totáče se to u nás taky nesmělo. Vy nás považujete za nežádoucí příbuzenstvo z daleké ciziny, řada z nás má zase nutkavý dojem, že byla v minulých letech přijata do blázince.

Nedorozumění je tedy oboustranné. Přispívá k němu navíc podezření, že Západu nejde jen o kultivaci barbarů. Jak je proboha možné, že „nacionalismus 19. století“ v případě Maďarů tolik vadí, kdežto ČR byla přijata přesto, že součástí jejího právního řádu (v restitučních sporech používanou) jsou zákony, zbavující lidi majetku i občanských práv na základě kolektivní viny? Vypadá to, že Evropě jde spíš o to, pokud možno co nejméně hýbat tím, co se upeklo ve Versailles, v Jaltě a v Postupimi. Jistě, je spousta věcí, kterými už otřást nejde. Jen chci říci, že na základě křečovitého udržování statu quo nikdy nic kloudného nevzniklo, tím méně nějaké impérium pravdy a lásky. Přitom evropský New Deal se budoval mj. na účet Maďarů. Proč se proboha divíte, že se jim to nelíbí? A kromě toho, smysluplné společenství lidí a národů se vždycky staví mj. na základě jisté tolerance k jinakosti partnera.

A konečně: v době české „opoziční smlouvy“ si představitelé stran „nesmluvní opozice“, zbavení vlivu mj. i díky tomu, že se jim nepodařilo získat dostatečnou veřejnou podporu, jezdili stěžovat do Bruselu. Když srovnáme maďarská jména, citovaná v mediální kanonádě z 19. dubna, těžko se zbavíme dojmu, že maďarská opozice, která ve volbách utrpěla katastrofickou porážku, si to chce vynahradit podporou mediálního tlaku zvenčí, a ne získáváním domácí veřejnosti. Není to ani politicky prozíravé, ani slušné.

Česká a maďarská společnost má jedno společné: obrovský náboj nenávisti mezi vládou a opozicí. Je to reziduum bolševismu. Přitom efektivní politika má spočívat v odbourávání nenávisti. Kde se nedaří, vzniká prostor pro nezvané strejdy zvnějšku. Někdy si je dokonce sami zveme (Maďaři Hitlera před druhou světovou válkou, Češi Stalina během ní a po ní). EU je ještě poměrně civilizovaný a v zásadě i bezmocný strejda. V okolí se ovšem najdou i jiní.

LN, 27.4.2011

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.