19.3.2024 | Svátek má Josef


TURECKO: Proč Erdoğan válčí s Kurdy v Sýrii

21.10.2019

Turecký prezident tvrdí, že válčí za mír. Kurdům v Sýrii už nekryjí záda Američané a na napadeném území jim chybí i tradiční a jediný spolehlivý spojenec: hory. Erdogan tedy vyhraje. Může to ale být Pyrrhovo vítězství, na které doplatí celý region. Co vlastně Turecku na Kurdech v Sýrii tak vadí?

Je to jenom několik desítek hodin, co Turecko navzdory mezinárodní nevoli zahájilo invazi do severní Sýrie. Operace nazvaná Pramen míru má podle tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana do oblasti přinést – mír. Akci ospravedlňuje Turecko obavami o vlastní bezpečnost a potřebou vrátit do Sýrie aspoň dva miliony uprchlíků. Těch je v Turecku přes 3,6 milionu. Turecko chce na syrské straně vzájemných hranic vytvořit bezpečnostní zónu, která má repatriaci Syřanů umožnit.

Kritici se obávají humanitární katastrofy – a BBC už hlásí desetitisíce lidí uprchlých z domovů –, destabilizace regionu a opětovného posílení takzvaného Islámského státu. V oblasti kontrolované Kurdy je totiž několik zajateckých táborů a věznic, ve kterých jsou shromážděny desetitisíce přívrženců Islámského státu, včetně těch nejradikálnějších.

Před ofenzivou Ankaru varovaly západní mocnosti i Moskva. Podle českého ministra zahraničí Petříčka je krok „v rozporu s mezinárodním právem“.

Proč Turecko proti kurdským milicím vně svých hranic bojuje?

Kurdská otázka, žádná odpověď

Turecko-kurdské spory jsou staré jako Turecko samo. Už v roce 1925, dva roky po vzniku Turecké republiky, vedl kurdský lídr šajch Said povstání proti Atatürkovu novému státu a jeho snaze o vytvoření homogenního tureckého národa. Povstání byla vojensky potlačena a spousta Kurdů byla přesídlena, jejich jména i názvy kurdských měst se „poturčily“, kurdský jazyk byl zakázán. Kurdům byla upřena i jejich etnická příslušnost, označovali se jako „horští Turci“.

V roce 1978 založil Abdullah Öcalan PKK, Kurdskou stranu pracujících, která volala po nezávislém vlastním státu, dlužno dodat, že sekulárním a komunistickém. O šest let později odstartovala tato skupina ozbrojený boj. V důsledku bojů od té doby přišlo o život víc než 40 000 lidí, stovky tisíc byly přesídleny. PKK si za cíl vybírala převážně vojenské a politické cíle, ale v minulosti mířila také na turecké učitele jako zdroj „kulturního útlaku“.

V 90. letech přehodnotila PKK své požadavky, už nechtěla vlastní stát, ale dožadovala se kulturní a politické autonomie. Dál ale pokračovala v bojích až do roku 2013, kdy se po tajných rozhovorech obě strany dohodly na příměří. To vydrželo jen dva roky. V červenci 2015 připravil sebevražedný útok o život 33 mladých aktivistů v převážně kurdském městě Suruç blízko syrských hranic. Odpovědnost se připisuje takzvanému Islámskému státu, ale PKK obvinila turecké autority ze spoluúčasti a zaútočila na turecké vojáky a policii. Turecká vláda v reakci na to odstartovala „synchronizovanou válku proti teroru“ namířenou proti PKK i Islámskému státu.

Od té doby přišlo při bojích na jihovýchodě Turecka o život několik tisíc lidí, včetně stovky civilistů. Ve velkých tureckých městech došlo také k několika bombovým útokům; při výbuchu v centru Ankary v březnu 2016 přišlo o život 37 lidí a víc než 120 dalších bylo zraněno. Na svědomí je měla militantní frakce Svobodní kurdští sokoli (TAK). Frakci tvoří převážně bývalí radikální členové PKK. Sami tvrdí, že se se stranou rozešli a i PKK odpovědnost za útoky odmítá. Údajně jsou ale obě organizace stále propojené.

Erdoğanovi Kurdové

Nutno podotknout, že Erdoğan toho pro mírové uzavření kurdské otázky udělal v minulosti mnohem víc než jeho předchůdci. V roce 2011 se jako premiér omluvil za nesprávné jednání tureckého státu vůči Kurdům a za smrt 13 tisíc lidí. Umožnil rozšíření kurdských jazykových práv a na určitý čas povolil Kurdy vedeným obcím spravovat své záležitosti s minimálním zásahem ústřední vlády. Aby se zachovala křehká dohoda o příměří, Erdoğan soustavně odmítal opakované žádosti turecké armády o zahájení vojenských operací proti PKK. Jak ale píše Max Hoffman ve své analýze, ten nejdůležitější krok k dosažení míru – stažení a/nebo odzbrojení bojovníků PKK – se kvůli nedostatku důvěry mezi oběma stranami nikdy neuskutečnil.

Erdoğan měl v minulosti mezi tureckými Kurdy významnou podporu. Irácko-kurdský analytik Karoch Selim pro pražský Ústav mezinárodních vztahů před dvěma lety uvedl, že Erdoğana podporují dvě skupiny Kurdů. „První je ztělesněna těmi, jimž Erdoğanova politika, která s sebou přinesla neoddiskutovatelný ekonomický vzestup Turecka, hraje do jejich obchodních a ekonomických karet. Druhá skupina turecko-kurdských podporovatelů Erdoğana jsou muslimové, kteří vidí v PKK marxistické uskupení ohrožující islám.“

Po rozpadu rozhovorů, v jejichž čele Erdoğan stál, a po reformách zaměřených na zlepšení kurdských práv, ale následovala vlna zatýkání kurdských aktivistů a politiků. Ve vězení už téměř tři roky sedí lídr prokurdské Lidově demokratické strany (HDP) Selahattin Demirtaş, který podle turecké prokuratury údajně svými výroky propagoval teroristické hnutí. Turecká vláda a prezident Erdoğan označují stranu HDP za politické křídlo PKK, což ale opoziční strana odmítá. Zástupci Erdoğanovy Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) obviňují prokurdské poslance z podpory terorismu, za což považovali například jejich kritiku armádní ofenzívy proti kurdským povstalcům.

Kurdové jako spojenci USA v Sýrii

Spojené státy začaly v roce 2015 v Sýrii spolupracovat s koalicí Syrských demokratických sil, jejichž páteří jsou kurdské milice YPG (Yekîneyên Parastina Gel – Jednotky lidové obrany, s cílem porazit Islámský stát. Právě YPG se velkou měrou podílely na porážce Islámského státu.

Erdoğan byl od začátku proti spojenectví USA s jednotkami YPG kvůli jejich vazbám na Kurdskou stranu pracujících (PKK), kterou jak Ankara, tak Washington považují za teroristickou organizaci. Turecký prezident také opakovaně hrozil, že podnikne v severní Sýrii vojenskou akci.

Turci invazi schvalují, ale bojí se ekonomických dopadů

Většina turecké veřejnosti je na straně Erdoğana a jeho rozhodnutí podporuje. „Alláh je s našimi vojsky a pomáhá naší armádě. Naše srdce jsou s nimi,“ hlásí jeden z nekonečné řady příspěvků na tureckém Twitteru, Instagramu a Facebooku.

Drtivá většina tureckého tisku na titulní straně přebírá Erdoğanovu rétoriku o mírové operaci. Istanbulský starosta Ekrem İmamoğlu z opoziční Republikánské lidové strany (CHP) na svém Twitteru píše, že „naším jediným přáním je, aby v celém regionu co nejdříve zavládl mír a klid. Vždy stojíme za našimi ozbrojenými silami.“

Podporu má ofenziva i mezi mnoha tureckými Kurdy. „Erdoğana nemám rád, nikdy jsem ho nevolil, ale v tomhle s ním souhlasím. Nebo máme nechat kurdské teroristy, ať zaútočí proti nám?“ říká například stavební inženýr Ercan, sám turecký Kurd. Na Twitteru se taky v posledních hodinách stal populárním hashtag „KurdsSideWithTurkey“ – (turečtí) Kurdové stojí za Tureckem. Komentáře některých Kurdů žijících v Turecku zmiňují převážně to, že „PKK a YPG nereprezentují Kurdy“.

Zpravodajka Laura Pitelová píše z Ankary pro Financial Times, že turecký prezident potřebuje uspokojit miliony Turků, kteří neklidně očekávali operaci proti syrským kurdským milicím. Pitelová nicméně pokračuje, že Erdoğan si sice po zahájení operace může užít podporu veřejnosti, ta ale nemusí trvat dlouho, pokud ofenzíva zasadí další ránu ekonomice, která se stále zotavuje z loňské měnové krize. Po Trumpových výhrůžkách, že tureckou ekonomiku zničí, se turecká lira propadla nejvíce za posledních šest měsíců, o 2,2 procenta.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce

Irena Menšíková