Úředním povolováním či zakazováním tanečních pohybů se dal měřit mráz či tání doby. Za kulturní revoluce bylo nejhůř – žádné veselé poskakování, národ měl jiné starosti. Když se po letech začal z mnohých, navzájem si uštědřených ran vylízávat, došlo i k prvním krokům směrem k parketu.

Ale nikoliv bez překážek se mohl pustit hoch s dívkou do tance, a policie je třeba odtáhla i do vězení. „Jazz je hudba nutící do neočekávaného, abnormálního rytmu,“ tvrdila vládní příručka v době modernizátora Teng Siao-pchinga, téměř metr a půl vzrostlého velikána. Jazzový rytmus odporuje normálním psychologickým potřebám a vede k pomatenému stavu mysli. „Tanec k tomuto druhu hudby je něco podobného nervózním křečím a záchvatům.“ Tancování má nezdravé následky pro čínskou mládež, usoudili mocní v roce 1983, a bylo to.

Nebylo to. Do roka se netrpělivci otřepali a znovu se začali proklubávat a protrsávat vpřed. Příklad z novin ze Šen-jangu (někdejšího Mukdenu) v Mandžurii: Funkcionáři zamýšleli uzavřít tančírnu, mládež se vzepřela a dokonce na svou stranu získala zástupce guvernéra provincie, prohlásivšího: “Však oni svým tancováním nepřivedou socialismus k zániku.“

Novináři modernizátoři přiznali tančírnám trojí blahodárnost: 1. umožňují pohyb tělesný; 2. kontakt společenský nebo aspoň 3. požitek vizuální. Poskakovat mínili nejen energií překypení dorostenci. Například v Dělnickém kulturním paláci č. 1 v Tchienťinu většinu nadšenců tvořili bývalí rudí gardisté, stárnoucí příslušníci oné ztracené generace.

- - -

Poprvé jsem tuto zkušenost okusil na Priscilly rodném ostrůvku Kulangsu. Její dědeček byl feudál, považovaný velmož, který unikl trestající pěsti pracujícího lidu včasným odjezdem na svá početná panství v zámoří. Revolucionáři jeho botanické zahrady přejmenovali na zahrady lidu a jeho sochu zdemolovali. V rámci modernizace došlo již k obnově sochy a zahradám se znovu dostalo dědečkova jména.

Západ slunce téměř uskutečněn, siluety několika zaparkovaných lodí ještě zcela nepozbyly své viditelnosti ve vadnoucí rudé záři. Sedíme pod širým nebem,. dostavili jsme se k události v těchto botanických zahradách, manažer se mohl ochotou přetrhnout. Přivedl nás k nejlepšímu stolu, na nějž bez požádání postavil láhve coca-coly, na místní poměry tehdy drahého nápoje, jehož zaplacení odmítl přijmout. Kdosi do mikrofonu či spíš makrofonu oznamoval, že hudba už brzo, brzičko vypukne. Rozhlížím se po přítomných – párky, skupinky, rodinky s potomstvem. Skupinka děvčat se drží pevně za ruce v prkenném očekávání. Prcek holčička pohnula formalitou. Zvedla sukénku, stáhla bohatě krajkované kalhotky a sedla si na bobek. Chlapeček, její společník, pozorně beze slova sledoval počínání a povzbucen jejím příkladem, vylovil ptáčka a tryskal do překvapivě značné dálky. Přidušená nálada přítomných se o další stupeň uvolnila.

V amplionu zachrastilo, pořadatel mínil rozjet gramofon, s čímpak se asi vytasí - marš Radetzkého, ne? odhadoval jsem.

Radetzký, ano. Tentýž pochod, který nás doprovázel po celé Číně, též hodně si potrpivší na Čajkovského předehru 1812 a jeho symfonie v hodně hlasitém provedení.

Následovaly kousky ve zčínštělém, jaksi flašinetovém provedení – Carmen, Trubadúr, předehra k Vilému Tellovi. Dosud se nikdo neodvážil na parket. Vzájemné okukování a ze stébla usrkování.

Hudba pokročila k argentinskému tangu třicátých let.

Konečně, první duo se odvážilo. Na parket vpluli, na špičkách se prohýbali, kolébali, uměli to. Od vedlejšího stolu se nám jeden domorodec svěřil, že se pamatuje na filmy s Fredem Astairem a Ginger Rogersovou a že tihle dva jsou skoro tak dobří.

K přeborníkům, vychutnávajícím svůj um, se připojili další: dívka s dívkou, nemotorně cupitající do taktu. Hoch s hochem, činící totéž.

Toto že v zemi s tradicí řešit homosexualitu kulkou nikoliv do šourku, ale do týla?

Ale kdepak homouši! Stydlouši to jsou, dosud si jinak netroufají. Dotančila dvojice mužů a dvojice žen a z parketu si šli sednout ke společnému stolu.Však k novotě zážitku spolu přišli. Jak značně se jim teď zásluhou postmaoistických reforem měnil život před očima! Však ještě nedávno museli za jeden z nejhodnotnějších filmových děl pokládat opus zabývající se aplikací dialektického materialismu a Maova učení na pěstování burských oříšků v provincii Šan-tung a teď jim na týchž plátnech začínají ukazovat kapitalistické slaďáky a krváky.

Tanec pokračoval. Ginger a Fred se znovu produkují, tentokrát ke kolébavým zvukům Havaje. Kousek od nás sedí tři pěknice, žmoulající kapesníčky. Šťouchám do syna, který mluví čínsky téměř či zcela plynně, aby se osmělil.

K tanci nedošlo, ale jakási družba upředena.

Zda smí prosit, pravil.

„My netančíme,“ odvětily.

„Tak proč jste tady, když netančíte?“zeptal se.

„Přišly jsme se podívat na tančící,“ vysvětlily a zcela zmlkly.

Vznesl dotaz, zda by chtěly něco se dozvědět o Americe, když teď tu před sebou poprvé v životě mají k dispozici Američana.

Seděly jako zařezané a pak se přece jen osmělily: ať že jim řekne, jaké je v Americe počasí.

Nicméně probouzení národa – však dřív se za pouhé špitnutí s cizincem šlo za mříže. Dokonce si pak ukuchtili nevinné rande.

Též hudba pokročila, jakýsi domácký polorokenrol zaječel, to aby se v hrobě (přesněji, v mauzoleu) obracel nejen Mao, ale i náš rehabilitovaný dědeček, na jehož navrácených pozemcích se vřava konala.

Potomek poznamenal, že předek byl osvícený modernizátor, který šel s dobou.

„To určitě, ty troubo, aby on by schvaloval tohle vaše kakofonické barbarství!“ zněl můj dogmatický verdikt.

Dědeček ovšem nevstal z mrtvých, aby rozepři vyřešil.

(Z knihy Priscilla. Dost svévolně se košatící Osud, která byla včera pokřtěna.)

Neoficiální stránky Oty Ulče

KONEC