GEOPOLITIKA: Konec dějin nebo Střet civilizací?
Přestože zrovna tuto myšlenku válka v Perském zálivu popřela, nikdo moc nevěděl, jaký bude nový světový řád. Dva vynikající američtí politologové, Samuel Huntington a Francis Fukuyama formulovali své – na první pohled – diametrálně odlišné pohledy na budoucnost světového uspořádání. V době, kdy byly knihy Střet civilizací a Konec dějin publikovány vzbudil Fukuyama spíše nadšení a Huntington spíše kritické ohlasy, že maluje čerta na zeď a dovoluje si bořit idylku všeobjímající lásky všech se všemi. O patnáct let později zase kritici vytýkali Fukuyamovi, že byl naivní, a veleben byl Huntington, kterak dokázal předpovědět problémy navzdory idealistické náladě.
Musím přiznat, že osobně jsem byl nejprve velkým zastáncem teorie Fukuyamovy a později Huntingtonovy – aniž by mě mohlo napadnout, že logika čím víc A, tím méně B et vice versa zde nemusí platit. Poslední dobou trávím poměrně dost času na cestách a dlouhé cesty jsou mi dobrým námětem k přemýšlení o světě, jeho pořádku a lidském uvažování. Myšlenka, kterou chci prezentovat v tomto článku, se zrodila, když jsem viděl reakce některých lidí v diskusích o globalizaci.
Sám jsem poměrně dost globalizací nadšen a její od pohledu nekonečné možnosti mě, stejně jako třeba nekonečnost vesmíru, neděsí, ale fascinují, a považuji je za velkou výzvu. Globální ekonomika a geopolitika postavené na dominanci kapitalismu mi přijdou jako prostředí naprosto přirozená a logická a v tomto duchu jsem vedl několik zajímavých diskusí, jejichž závěry mě někdy poměrně dost šokovaly. Zjistil jsem totiž, že i lidé, kteří jsou vzdělaní, podle mnohých kritérií moderní, bezpochyby západní a více či méně liberální, se globalizace a jejích projevů děsí natolik, že jsou ochotni proti ní aktivně vystupovat a nabízet za jeho náhradu model, o jehož funkčnosti vůbec nejsou přesvědčeni, navzdory tomu, že vědí, že globální kapitalismus opravdu funguje – a používat tak prakticky zrcadlově opačné stanovisko k extrémnímu utilitarismu.
Francis Fukuyama ve svém Konci dějin formuloval myšlenku, že studená válka se nesla ve znamení soupeření mezi kapitalismem a socialismem s tím, že pád socialismu znamenal potvrzení jeho neschopnosti a jedinečné funkčnosti kapitalismu, potažmo liberální demokracie západního typu. Nepochybuji o tom, že je toto tvrzení pravdivé, nicméně pokulhává v jedné věci, o níž si povíme později. Oproti tomu Huntington tvrdil, že existují přirozené kulturně-civilizační rozdíly, které byly zastíněny pouze dočasně ideologiemi, feudálními zájmy a podobně – a udává příklady, kdy na těchto „zlomových liniích“ docházelo právě ke kulturním střetům. Čili navzdory jakékoliv formální geopolitické situaci šli Řekové spolu se Srby a Rusy proti Turkům, třebaže Turci byli spojenci Západu a Rusové jeho nepřátelé – navzdory tomu, že Řekové byli formálně spojenci Západu. Tento příklad je velmi typický a potvrzuje Huntingtonovu teorii. Huntington vychází z toho, že rivalita/potenciální nepřátelství mezi civilizacemi je věcí zcela přirozenou, a tak po pádu ideologických bloků to bude právě ona kulturně-civilizačně-hodnotová odlišnost, která způsobí formování nových bloků, paktů a aliancí. Nicméně i tato teorie má svou trhlinu.
Fukuyama postuloval myšlenku, jejímž důkazem byl fakticky kolaps východního bloku a neúspěšnost socialistické ekonomiky kdekoliv se vyskytla – a za pravdu mu v jeho obhajobě tržního systému jako jediného funkčního dávají i současné problémy evropských „sociálních států“ jako je Francie či Švédsko – nicméně třebaže teorii formuloval správně a jeho hodnotový soud byl potvrzen jako pravdivý, v praxi se ne a ne prosadit. Lidé totiž mají ve své identitě zakořeněno cosi, co preferuje „špatné naše před dobrým cizím“ a jen ti osvícenější umějí reagovat tak, že do toho „našeho“ importují tolik toho „cizího“, kolik je třeba na to, aby to „naše“ bylo nejen „naše“, ale i funkční. Ti méně osvícení, kterých je podle mého názoru v každé společnosti většina bez ohledu na národnost, kulturu, rasu či náboženství, se při konfrontaci s lepším (funkčnějším) modelem „z ciziny“ zavřou do sebe a odmítají funkční model zcela iracionálně a lze říci, že jej odmítají z principu. A to se také stalo.
Třebaže vztahy Západu a Číny nejsou bezchybné, rozhodně nelze říci, že by Čína proti Západu vystupovala v ostré konfrontaci, přesněji řečeno – že by konfrontovala jeho hodnoty. Čínští komunisté, dalo by se říci, tak dlouho bojovali proti „prohnilým kapitalistům“ neúspěšně, až pochopili, že mohou vážně ohrozit jejich pozici teprve tehdy, stanou-li se „prohnilými kapitalisty“ sami. Když Teng Siao-pching říkal, že Být bohatým je nádherné, a poukazoval na to, že chce-li Čína předehnat Západ, musí převzít jeho politické a ekonomické hodnoty, nikterak tím neohrozil ani čínskou národní identitu, ani kulturní dědictví, ba naopak je posílil natolik, jak by se to nikdy nemohlo podařit nebýt přijmutí západního – zatím jen ekonomického – systému. Společenské změny v Číně směrem k demokracii jsou podle mého názoru jen otázkou času, ale o tom tento článek nepojednává. Čína je tak připravena k tomu, že její kultura bude jednou dominovat světu a považuje ji za nejlepší možnou. Přesto se Číňané učí velmi ochotně nejen kapitalismu, angličtině (a pomaličku také demokracii), ale i japonštině, jazyku nezapomenutelných okupantů, jejichž nadvláda vyvolává mezi Číňany dodnes mnoho vášní. Oproti tomu Arabové nebo Rusové třebaže zakusili něčeho podobného, zachovali se diametrálně odlišně.
Každá civilizace, která na tomto světě je, má své chyby. Ta západní se za ně permanentně omlouvá, východoasijské civilizace si jich byly (jsou) dobře vědomé a místo zbytečných omluv se je snaží napravovat klidně i importem cizích hodnot, které však fungují (v konečném důsledku pro větší slávu těchto kultur), africká o nich ani nepřemýšlí a arabská a ruská si z nich dělají národní pomník. To, že Arabové a Rusové si postaví své vlastní chyby na piedestal a považují je za rodinné stříbro, za které se budou bít, jistě způsobuje konfrontaci s ostatními civilizacemi, ovšem ne vždy se stejným výsledkem.
Je nutné se podívat, proč si obě civilizace své chyby na piedestal staví – je to nechuť přiznat si své vlastní chyby, komplexy a nízké sebevědomí. Budete-li kritizovat Číňana, tento vám bude pozorně naslouchat a vaši kritiku použije k záplatování vlastního systému; chová se tak podobně jako firmy platící hackerům za útok na vlastní systém výměnou za to, že jim hacker řekne, kde mají díru. Budete-li ovšem kritizovat Araba či Rusa, přebere si to jako osobní útok, bezprostřední ohrožení a dotyčný začne stavět cordons sanitaires, obranná impéria, klidně dobude celý svět, ale pořád se nebude cítit dost v bezpečí. Výsledkem tak je faktické ustrnutí těchto civilizací na bodu technologicky relativně vyspělého středověku, které je důsledkem nechuti akceptovat sám fakt, že jejich civilizace není bezchybná.
Samuel Huntington ve Střetu civilizací označuje vztah Západu a Ruska, respektive Západu a arabského světa za potenciálně nesmírně výbušný kvůli odlišným hodnotám a kulturním základům. Svým způsobem to je tvrzení pravdivé, nicméně potřebuje Fukuyamu, aby bylo kompletní. Západ je úspěšný zejména v důsledku permanentní konkurence a „závodů ve zbrojení, kultuře a okázalosti“, které posledních tisíc let až dodnes provázejí jednotlivé západní státy a národy mezi sebou navzájem. Tím, že proti sobě západní státy bojovaly a předháněly se v tom, kdo bude lepší, došlo k tomu, že až do příchodu generace 68 Západ prakticky používal čínský model, tedy využití jakékoliv znalosti o svých chybách ke svému sebezdokonalení.
S příchodem a upevněním generace 68 došlo k tomu, že si Západ začal sypat popel na hlavu a začal se všem omlouvat za své (i domnělé) chyby, a ztratil tak nejen svůj lesk, ale i schopnost bránit se „invazi barbarů“, tedy zejména ruské a arabské paranoi. Tak došlo k tomu, že i když západní ekonomické a společenské hodnoty jako jediné opravdu fungují (viz Fukuyamovo tvrzení v úvodu článku), Západ se za ně stydí (což jej oslabuje) a Rusové a Arabové je považují za nejčernější zlo, které ohrožuje jejich suverenitu a kulturu. Rusové a Arabové tak v zápalu paranoidního strachu o vlastní kulturu a identitu útočí na západní hodnoty a Západ nereaguje přirozeně – tedy obranou – ale omlouváním se a ustupováním. Hrdí Rusové a Arabové tak dostávají další trumf do rukou, protože mohou tvrdit, že bránit se západním vlivům znamená bránit se zbabělství, což je tvrzení, které má v ruské i arabské civilizaci velkou váhu, neboť v obou civilizacích se zbabělství vůči svému státu (národu) považuje div ne za zradu, tedy čin hodný nejhlubšího opovržení.
Právě kvůli tomuto principu se domnívám, že jednotlivé vztahy mezi civilizacemi mají různou intenzitu a především se všechny vztahují k těm západním, respektive k těm, které přijaly západní sociální (liberální demokracie) a ekonomické (volný trh, kapitalismus) hodnoty. Proto bez ohledu na kulturu či náboženství vidíme Araby proti Židům, Araby proti Západu, Araby proti zemím jihovýchodní Asie, Rusy proti Západu, Rusy proti zemím jihovýchodní Asie, národy Latinské Ameriky, často podléhající „rudnutí“, proti Západu (a tradičně zemím Jihovýchodní Asie a Židům) a situaci, v níž je Afrika každému fakticky ukradená, a proto proti ní nikdo nic nemá. Problém západní civilizace tedy nespočívá v tom, že „ti oškliví Rusové a Arabové nás nemají rádi“, ale v tom, že hodnoty naší civilizace jsou úspěšnější, než hodnoty civilizace ruské a arabské, což ovšem tito neradi vidí a místo toho, aby je pro posílení vlastní kultury (a moci) adaptovali, tak proti nim bojují. Zcela iracionálně a naprosto ignorujíce očividný fakt popsaný Francisem Fukuyamou, že jedině liberální demokracie a jedině volný trh pospolu z dlouhodobého hlediska opravdu fungují.
Čili Střet civilizací, nebo Konec dějin? Spojka nebo je použitá zcela bezúčelně. Lépe by totiž bylo říci Konec dějin, a proto Střet civilizací.
