19.3.2024 | Svátek má Josef


BLÍZKÝ VÝCHOD: Proč není v Izraeli mír?

29.5.2020

Neomarxisté na Západě dávají Izraelcům vinu za neustále probíhající izraelsko-palestinský konflikt, ale skutečnou hlavní příčinou nestability na Blízkém východě je zarputilé a trvalé palestinské odmítání veškerých mírových iniciativ s Izraelem od počátku 20. let minulého století až do současné doby. Tento nesmiřitelný postoj jednoznačně zpochybňuje závazek palestinského vedení nejen k míru, ale také k samotnému blahobytu a bezpečnosti svých lidí. S ohledem na všechny pokusy o vyřešení konfliktu mezi Izraelci a tzv. Palestinci v průběhu více než osmdesáti let je nutné zvážit možnost, že palestinští Arabové, nebo alespoň jejich vůdci, nechtějí založit svůj vlastní nezávislý stát po boku Izraele.

Vedoucí palestinští představitelé jsou vedeni nesmiřitelným nepřátelstvím ke všem Izraelcům a chtějí pouze „celou Palestinu od řeky k moři“, kde není místo pro žádný židovský Stát Izrael. V jejich pojetí jsou všichni Židé „osadníci“, nejen ti žijící za „Zelenou linií“, ale i ti žijící v samotném mezinárodně uznávaném Izraeli, tj. hranicí před rokem 1967, kterými se mnozí „bojovníci za mír“ tolik zaštiťují, tedy pokud ho nechtějí spolu s tzv. Palestinci také zničit. Mezitím po celou dobu existence Izraele politici z celého světa a nevládní organizace posílají miliardy eur do nefunkčního molochu zvaného „Palestinské samospráva“ a nepřímo, někdy i vědomě, podporují palestinské Araby v teroristických aktivitách. Z peněžních fondů EU jsou totiž financováni i lidé napojení na různé teroristické organizace, jako jsou Hamas, Lidová fronta pro osvobození Palestiny (LFOP) , Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) a spousty dalších.

Ovšem na druhé straně v Perském zálivu podpora palestinské věci nadále klesá, zejména v Saúdské Arábii, Ománu, Bahrajnu a Spojených arabských emirátech, jejichž vládnoucí politici, stejně jako Trumpova administrativa ve Spojených státech, radikálně omezili finanční podporu tzv. Palestincům. Bohužel však mnozí předáci EU zastávají vyhraněný propalestinský postoj, vedou důslednou propalestinskou politiku a v rozporu s fakty papouškují na mezinárodní scéně palestinskou propagandu založenou na legendě o „ukradené zemi“.

Přehled palestinských odmítnutí míru

1) Jeruzalémský muftí Hajj Amin Al Husseini, který se stal v průběhu dvacátých let 20. století vůdcem palestinských Arabů, odmítl roku 1937 před Peelovou komisí všechny návrhy na jakékoliv rozdělení tehdejší Palestiny, prosazoval nejprve deportaci, později úplné vyhlazení všech palestinských i evropských Židů a přísahal svým lidem, že jestliže bude někdy založen židovský stát v Palestině, nepřežije v ní jediný Žid.

2) Rezoluce OSN č. 181 o rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát ze dne 29.11.1947

Muftí i ostatní palestinští a arabští představitelé tento návrh odmítli a napadli nově založený Stát Izrael s cílem vyhnat či vyvraždit veškeré tamější židovské obyvatelstvo. Vedoucí arabští představitelé vyhrožovali Izraelcům genocidou. Jedním z nich byl Azam Paša, generální tajemník Arabské ligy, prohlásil již dne 15.5.1948, den po vyhlášení Izraele, „tohle bude válka, která Židy zničí, něco jako křižácké výpravy a mongolské krvavé lázně dohromady“.

3) Mírové návrhy Izraele tzv. Palestincům a okolním arabským státům po šestidenní válce z roku 1967

Poté, co Egypťané roku 1967 obsadili celý Sinajský poloostrov, přesunuli tam svou armádu, přikázali jednotkám OSN vyklidit toto území, zablokovali Izraeli Akabský průliv, byli Izraelci nuceni podniknout preventivní úder proti arabským armádám chtějícím zničit Izrael. V průběhu šestidenní války Izraelci porazili Egypťany, Syřany i Jordánce, dobyli Starý Jeruzalém, Sinaj, celou Judeu a Samaří (tzv. „Západní břeh Jordánu“) a Golanské výšiny. Ovšem i po svém velkém vítězství byli Izraelci ochotni uzavřít mír se svými arabskými sousedy i se samotnými Palestinci, ale tehdejší arabský postoj byl jednoznačný: „žádný mír, žádné jednání, žádné uznání“.

4) Jásir Arafat, nástupce muftího Husseiniho odmítl uznat izraelský stát v jakýchkoli hranicích, stal se vůdcem Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), vedl vojenský a teroristický boj proti Izraelcům i Židům kdekoliv na světě. Teroristická skupina Černé září, napojená na OOP, byla přímo zodpovědná za masakr izraelských olympioniků v Mnichově roku 1972. Kromě protiizraelského terorismu byl zodpovědný i za celkovou devastaci Blízkého východu včetně občanské války v Libanonu v letech 1975-1991, navíc podporoval agresi Saddáma Husajna do Kuvajtu roku 1991.

Bezprostředně potom, kdy Anvar Sadat uzavřel mírovou smlouvu s Izraelem roku 1979, Arafatova OOP vyzvala k okamžitému bojkotu Egypta a jeho vyloučení z Ligy arabských států, které trvalo až do roku 1989. Zbývající arabské státy přerušily s Egyptem diplomatické styky a Arabové navštěvující Egypt byli považováni za zrádce a špiony.

5) „Mírový proces“ v Oslu z roku 1993

Ačkoliv palestinští a izraelští politici uzavřeli mezi sebou „mírovou dohodu“, na základě které Arafat a jeho OOP oficiálně „uznala“ právo Izraele na existenci a měla se zříci terorismu, ukázaly se tyto naděje jako naprosto plané. Tzv. Palestinci tyto dohody ve svém parlamentu neratifikovali a naopak je nikdy nedodržovali a považovali je jen za předstupeň ke zničení Izraele. Ve skutečnosti nikdy nesouhlasili a dodnes většina z nich nesouhlasí s dvoustátním řešením. Bezprostředně po podepsání „mírové smlouvy“ propukla první palestinská intifáda proti Izraeli, tj. palestinští teroristé zahájili krvavý teror proti Izraelcům.

6) Summit v Camp Davidu z roku 2000

Tehdejší izraelský premiér Ehud Barak nabídl Jásiru Arafatovi řadu dalekosáhlých ústupků v rámci komplexní mírové dohody. Chtěl odevzdat 98 % Judeje a Samaří („Západního břehu Jordánu“) včetně Starého Jeruzaléma palestinským Arabům, na oplátku měl Arafat skoncovat s vlnou protiizraelských násilností a ukončit celý konflikt. OOP zamítla celý izraelský návrh, aniž by někdy nabídla nějaký protinávrh. Vedoucí předáci OOP vyzvali k druhé intifádě („Intifáda Al Aqsa“), načež celý Izrael zasáhla vlna teroristických atentátů. Stát Izrael přišel v průběhu tohoto běsnění o více než tisíc svých občanů.

7) Stažení z Gazy

Roku 2005 izraelská vláda vedená již zesnulým premiérem Arielem Šaronem jednostranně evakuovala všechny své obyvatele z Gazy a z některých vesnic na severu Judeje a Samaří. Avšak v Izraeli mír nenastal, ba právě naopak, v průběhu dvou let po izraelském stažení z Gazy ovládli toto území Palestinci z Hamasu, začali odpalovat desítky tisíc raket na jižní Izrael, raketová palba na izraelská města poblíž Gazy s určitými přestávkami trvá dodnes.

8) Mahmúd Abbás

Bývalý izraelský premiér Ehud Olmert roku 2008 nabídl nástupci Arafata Mahmúdu Abbásovi rozsáhlý mírový návrh. Prakticky totožný jako ten Barakův, návrat veškerého území ze „Zelenou linií“ z roku 1967, vlastně ta samá území, která si pro sebe současní palestinští předáci před celým světem oficiálně tolik nárokují, ale i přesto tento návrh tehdy Abbás zamítl. Je nade vši pochybnost jisté, že pro Abbáse a další palestinské politiky jsou ve skutečnosti veškeré izraelské mírové návrhy nedostatečné a nepřijatelné, mnozí z nich tvrdili a dodnes tvrdí, že „mezery jsou příliš velké“, tzn. že to, co tzv. Palestinci požadují a Izraelci nabízejí, je pro Palestince nepřijatelné. 

Palestinští politici chtějí pouze jednotnou arabskou Palestinu „od řeky k moři“, izraelská města v rozporu s fakty líčí jako „palestinská“, včetně těch nacházejících se před mezinárodně uznávanými hranicemi z roku 1967. Současný izraelský stát přirovnávají ke křižáckým státům, které zanikly, tudíž podle nich i tento někdy zanikne, je jedno kdy, jestli za sto, dvě stě či tři sta let, a z toho důvodu se nesnaží o mírové soužití s Židy, věří, že čas hraje v jejich prospěch, a udržují své lidi vědomě a schválně v dosti těžkých životních podmínkách, aby mezi nimi rozněcovali nenávist ke všemu izraelskému a židovskému. Sami si však žijí „na vysoké noze“, daří se jim mnohem lépe než většině Evropanů a Američanů.

9) Dohoda století

Palestinské vedení odmítlo tento americký návrh již před rokem, aniž by ho někdy vidělo a seznámilo se s ním. Jeho předáci se také odmítli účasnit hospodářské konference konané v Bahrajnu na konci června 2019 a bránili v účasti dalším Palestincům. Jakmile byl plán zveřejněn, Abbás se proti němu důrazně postavil a prohlásil: „Tisíckrát říkáme ne, ne, ne dohodě století. Od začátku jsme tuto dohodu odmítli a měli jsme pravdu…“ Mahmúd Abbás nazývá Dohodu století jako spiknutí a vytrvale štve vlastní palestinské obyvatelstvo proti všem Izraelcům, vychovává mladou nastupující generaci nikoliv k míru, ale ke genocidnímu antisemitismu založenému na násilí, vraždách, netoleranci ke všem Izraelcům a Židům.

Bohužel platí smutná pravda, že tzv. Palestinci nikdy nezmeškají příležitost nechat si ujít příležitost. Jejich vládnoucí představitelé tvrdí, že každý návrh je spiknutí a past. Uzavřít mír ale vyžaduje velkou odvahu. Objeví se někdy nějaký palestinský Anvar Sadat?

*********************

Na závěr něco pro dokreslení současného stavu: