Zdá-li se vám titulek úplně pitomý a nesrozumitelný, vězte že i toto je citace ze Saturnina. A z Provozního řádu Dopravního podniku Hlavního města Prahy. Staré tramvaje měly staré brzdy, a tak když dojela tramvaj třeba na konec Letné, a směřovala dolů Belkrédkou, původně Belcrediho třídou, dnes čert ví proč přejmenované na Horákové. Milady Horákové si vážím, ale s tím přejmenováním to je jako za bolševika. Když přejmenovali Strossmayerovo náměstí na náměstí Václava Kopeckého. No, jedni budují a bojují a jiní přejmenovávají. Tak už to chodí… A k tomu zastavování starých tramvají se dostaneme později.

Abych ani tebe, ani čtenáře neunavil popisem sportovních výkonů skokanů tramvajových, zabočím na chvíli jinam. Podíváme se na vše pořádně zblízka, vnikneme přímo do problému, jak říkali „souzi“, a v případě, že je předmětem našeho zájmu stará tramvaj, uvidíme tam co? Uvidíme sedadla. Sedadla starých tramvají byla naproti sobě a byla to krásná stará řemeslná práce, složená z lesklých lajsek. Když někdo přistoupil a byla i třeba jen teoretická možnost, že by se ještě vešel k sezení, poznalo se, jací lidi tam jedou. Když to byli lidé přívětiví, šoupli se zadnicema po lajskách, co na nich seděli, a nějaké místo se našlo. Když se nepošoupli, byly dvě možnosti. Buď zůstat stát, anebo najít nějakou skulinu mezi sedícími a pak tam vrazit zadek s takovou vervou, že vedle mezery sedící cestující instinktivně uhnuli a už bylo místo.

Nahoře nad hlavou stojících se kývala kožená držátka pro cestující veřejnost. V hodně starých vozech mívala dole takový jako kovový kousek ustřiženého okapu a v těch vůbec nejstarších, co se nasazovaly na tratě, když ostatní vozy selhaly, byly nápisy jako SIDOL, Pojišťovna Slavie a podobně. Tiché pozůstatky z dob svrženého kapitalismu.

V běžný pracovní den se na držadle kývalo v tramvaji vždy několik pánů, jednu ruku provlečenou koženou oprátkou držátka a v druhé ponejvíce třímající noviny. Dámy v tramvaji seděly. Někdy a některé. V době minisukní pak mladé dívky postávaly na plošinách tramvají, protože když se pokusily zachytit rukou za kožené poutko, vylezla jim sukénka… no, víte až kam. Když se naopak posadily, stačilo si sednout naproti nim, en face, jak říkáme my vzdělanci, a mohli jste, pokud dívenka nedržela ruku mezi koleny, studovat nejen její roztomilý obličej, ale i – jindy pod sukénkou ukryté – prádélko. Takže většina dívenek se k naší potěše, ihned jak zjistila, že je v tramvaji nějaký známý kluk, do něj zavěsila, on se zavěsil za poutko anebo chytil tyče na plošině a už se jelo. A mohlo začít ukecávání. V naší době jsme vzhledem k všeobecné proletarizaci, kdy měl každý po měnové reformně prd, nezačínali pozváním na drink, ale ukecáváním až téměř do bezvědomí. Svého nebo oběti. Jak kdy.

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/