…postupně ponesou jeho meč. Tento výrok, nesprávně připisovaný Buckminsteru Fullerovi, ve skutečnosti pronesl anglický historik a literát Thomas Fuller, a to už v polovině 17. století. Klidně by ho mohl pronést i dnes, protože přesně popisuje uvažování některých jedinců, kteří hodlají „dobro“ zavést metodami, jejichž důsledkem nebude než „zlo“, kterého budou obětí i oni sami. Například Ondřej „Aston“ Neff a Milan Dřevojánek nejsou jediní, které ve snaze naočkovat všechny obyvatele ČR bez ohledu na jejich zdravotní stav napadlo zavést něco jako registrační poplatek, exkluzivně pro odpírače očkování proti covidu, protože očkování je zatím pořád dobrovolné, ale ti zlí sobci a „antivaxeři“ se ne a ne naočkovat, takže je na čase je ekonomicky zničit. Je příznačné, že si oba jmenovaní pánové vůbec nekladou otázku, proč se více než třetina populace dosud nepodrobila očkování proti covidu, když je to přece zjevené dobro, které za covidem udělá tečku. Já si tu otázku položil. Neochota očkovat se proti covidu plyne (mimo jiné) právě z podobných nápadů, které nejsou než odepřením lékařské péče financované z daní i těch neočkovaných. Ale příčin toho, proč nedosáhneme stoprocentní proočkovanosti proti covidu, je více, zejména nenaplnění očekávání vkládaných do očkování proti covidu. Stručně řečeno, všechny sliby politiků a expertů na boj s covidem skrze očkování se ukázaly jako lživé, včetně slibu o dobrovolnosti očkování. Leč popořadě.

Očkování nevede k vymýcení covidu

Jedním z očekávání vkládaných do očkování proti covidu od samého počátku bylo tvrzení, že jakmile se naočkuje dostatečný počet obyvatel, dosáhne se „stádní imunity“ a covid se povede „vymýtit“, stejně jako se prakticky vymýtily pravé neštovice, obrna nebo černý kašel. Je tedy zřejmé, že od samého počátku epidemie covidu nikdo nepředpokládal nutnost proočkování 100 % obyvatel. Původně „experti“ a politici hovořili o nutnosti proočkovat 70 % obyvatel k zastavení pandemie, pak že postačí očkovat 70 až 80 %, pak že naočkování 80 % populace povede ke kolektivní imunitě s tím, že „to dá selský rozum“. Nyní se hovoří o tom, že ani 95% proočkovanost nás covidu nezbaví (a zpět k normálnímu životu nepovede).

Ještě v září český plukovník Roman Prymula tvrdil, že kombinací promořenosti a proočkování se ČR další vlně covidu vyhne. Je začátek prosince a covidová „vlna“ je zpět ještě ve větší „síle“ než loni, kdy nebyl očkovaný nikdo. Plukovník Prymula tak korigoval svoje předchozí předpovědi a nyní tvrdí, že bude i 50 000 „nakažených“ denně a že je třeba testovat i očkované.

Problémy ale nemá jen ČR. Portugalsko, týdny zmiňované v českých médiích jako důkaz toho, že očkování výrazné většiny populace řízené plukovníkem námořnictva funguje, covid byl poražen mariňákem a země se vrací k normálu, se nyní zavřelo zpět do nouzového stavu – ačkoli je naočkováno 87 % Portugalců a země je nejproočkovanější z celé EU – protože opět výrazně stoupl počet nakažených.

Už z tohoto hlediska nedává snaha o proočkování veškeré populace České republiky žádný smysl, nehledě na to, že část lidí ze zdravotních důvodů naočkovat ani nelze a u části lidí, kteří již prodělali covid a mají protilátky, pak může očkování proti covidu vyvolat závažné negativní následky. To ale stachanovce odhodlané naočkovat milion lidí týdně neodrazuje ani v nejmenším.

Protože Sars-CoV-2 je koronavir přenosný z člověka na zvířata a zpět v mutované variantě (tedy klasická zoonóza), což prokázal případ z Dánska, je jeho vymýcení i po proočkování 100 % populace nedosažitelné, protože „přežije“ třeba v netopýrech nebo norcích, pokud se je tedy vláda nerozhodne vybít jako v Dánsku, nebo je naopak naočkovat.

Očkování nevede k imunitě ani nebrání přenosu covidu v populaci

Hlavním důvodem toho, proč se část dosud váhajících jedinců odmítá nechat naočkovat třeba dvojdávkovým Pfizerem nebo jednodávkovým Janssenem, je dosavadní „účinnost“ očkování proti covidu. Očkování mělo podle tehdejšího ministra zdravotnictví Jana Blatného vést k tomu, že „kdo má ukončenou vakcinaci, neonemocní a nikoho dalšího nenakazí.“ Ve skutečnosti očkování proti covidu nevedlo ke vzniku imunity u očkovaných – slizniční imunitu očkování nemohlo zajistit nikdy, ale nebylo dosaženo ani imunity buněčné, takže i očkovaný mohl onemocnět covid-19. Už v tomto ohledu se očkování proti covidu nechová jako „normální“ očkování třeba proti tetanu, klíšťové encefalitidě nebo černému kašli, jejichž smyslem je poskytnout očkovanému imunitu a zabránit rozvoji nemoci. Z aktuálních dat poměru očkovaných a neočkovaných v nemocnicích je evidentní, že imunity dosaženo nebylo.

Nesplnil se ani slib, že kdo je očkovaný, nemůže covid dál šířit. Studie a datové analýzy ukazují, že očkovaní šíří covid prakticky stejnou měrou jako neočkovaní. V USA toto opakovaně potvrdil Fauci z CDC, když řekl, že očkovaní šíří virus bez jakýchkoli pochyb. Ale končící vláda Andreje Babiše udělala vše pro to, aby tuto skutečnost utajila co nejdéle. Aby očkovaní nekazili statistiky, tak se prakticky nemuseli testovat antigenními ani PCR testy, zatímco neočkovaní ano. Ačkoli tak vláda reálně přispěla k promoření populace prostřednictvím nakažených očkovaných, verbálně si osvojila narativ o „bezinfekčnosti očkovaných“. Tento narativ přestal být udržitelný letos v listopadu, kdy jej přestali používat i propagátoři očkování proti covidu.

Tečka za protilátkami, nikoli za covidem

Dalším důvodem, který podstatně snižuje ochotu dosud neočkovaných k vakcinaci proti covidu, je vyvanutí účinků očkování, a to rychleji, než u jakéhokoli jiného očkování. Data z Izraele, Kataru i Švédska prokazují, že protilátky získané dvojdávkovým očkováním proti covidu (takovým je např. Pfizer) klesají pod měřitelnou úroveň sedm měsíců od dokončení očkování, tedy od aplikace druhé dávky. Protilátky získané jednodávkovým očkováním (např. Janssen), které se v ČR aplikovalo mimo jiné na pražském Hlavním nádraží, pak vymizely po dvou měsících, takže ministerstvo bude tyto lidi vyzývat, aby se nechali přeočkovat. Tato tečka za protilátkami je jedinou tečkou, které bylo v této souvislosti dosaženo. A ačkoli očkování proti covidu nevedlo „zpátky k normálnímu životu“, byli autoři kampaně „Udělejme tečku“, která vyšla minimálně na 55 milionů Kč, oceněni Asociací komunikačních agentur.

Navzdory tvrzením předsedy České vakcinační společnosti Chlíbka, že vakcína proti covidu je vakcínou jako každou jinou, jako je například očkování proti tetanu, černému kašli nebo sezónní chřipce, rapidní vyvanutí účinků očkování prokazuje opak. Přeočkování proti tetanu se u dospělých provádí jednou za 15 let, u osob starších 60 let a osob se sníženou imunitou jednou za 10 let, přičemž to neznamená, že by očkování proti tetanu vyvanulo za 15, resp. 10 let. Protilátky přetrvávají výrazně déle, u dospělých osob brání jedna dávka očkování proti propuknutí choroby ještě po dvaceti letech. Naopak zkrácení doby přeočkování proti tetanu může vést ke snížení imunity.

Přeočkování proti hepatitidě B se provádí po 5 letech od dokončení trojdávkového očkování, přičemž stejně jako u tetanu to neznamená, že by očkování proti hepatitidě B vyvanulo za 5 let, očkování brání proti propuknutí choroby ještě za 9-11 let poté. Očkování proti covidu není svou účinností srovnatelné ani s očkováním proti běžné, sezónní chřipce, jehož účinnost klesá o 6 - 11 % za měsíc a přeočkování se provádí každoročně, v souvislosti s tím, jak virus chřipky mutuje.

Řešením rapidního vyvanutí účinků očkování proti covidu je podle expertů typu Chlíbka přeočkovat už naočkované jedince třetí dávkou, po které volal ministr zdravotnictví Vojtěch už v červnu. Nastupující ministr zdravotnictví Válek už mluví o nutnosti čtvrté dávky, infektolog Kümpel už teď mluví o páté a šesté dávce. Všichni jmenovaní pak tvrdí, že přeočkování přece není ničím novým ani nestandardním. Z lidí, kteří se nechali naočkovat, nyní ministr zdravotnictví Vojtěch udělá opět neočkované, pokud se nepodrobí třetí dávce. Propagátory očkování proti covidu „všemi prostředky“ tak čeká stejný osud, jaký chystají dosud neočkovaným – přesně podle citátu Thomase Fullera. Možnost, že rapidní přeočkovávání co půl roku povede k dalšímu snížení účinků očkování proti covidu, si nyní nikdo nepřipouští.

Očkování nevede k omezení hospitalizací

Dalším tvrzením v souvislosti s očkováním proti covidu bylo omezení počtu těžkých případů končících hospitalizací (včetně hospitalizace na JIP). Toto tvrzení mělo zachránit pověst účinnosti očkování proti covidu poté, kdy padly předchozí narativy. Data ukazují, že k žádnému výraznému snížení počtu případů pacientů s covidem, jejichž zdravotní stav vyžaduje hospitalizaci, nedošlo, každý třetí pacient na JIP s covidem je plně očkovaný. Vysvětlení, že tito pacienti mají i jiné choroby, neberu, protože ty mají i ti neočkovaní. Ostatně od loňského roku je zjevné, že drtivou většinu hospitalizací a úmrtí připadá na pacienty nakažené covidem s jednou až třemi dalšími závažnými polymorbiditami.

Ke snížení hospitalizací očkovaných rozhodně nedošlo ve všech věkových kohortách. Ve věkové kohortě 80+ let je poměr neočkovaných a očkovaných při přepočtu na 100 000 obyvatel zhruba 3:2, v kategorii 75-79 let tento poměr vychází zhruba na 5:2, ve věkové kohortě 60-69 let je poměr opět zhruba 5:2. To by mohlo hovořit ve prospěch očkování nebýt toho, že očkovaných seniorů je zhruba 80 % z jejich celkového počtu (77 % ve věkové kategorii 60-64 let, 85,3% ve věkové kategorii 80+ let). Proto se taky nesrovnávají absolutní počty očkovaných a neočkovaných seniorů v nemocnicích s covidem – protože co při přepočtu očkovaných a neočkovaných pacientů na 100 000 obyvatel vypadá hezky, při zohlednění celkových čísel hospitalizovaných očkovaných a neočkovaných už tak hezké není, protože v absolutních počtech převažují očkovaní. Nemůžou nepřevažovat. Pokud máme zhruba 2 miliony osob starších 60 let celkem, pak očkovaných je 1,6 milionu, potenciálně 960 000 pacientů, neočkovaných je 400 tisíc, potenciálně 160 000 pacientů. Poměr počtu hospitalizovaných očkovaných a neočkovaných se navíc bude stále více vychylovat v neprospěch očkovaných spolu s tím, jak jim budou vyprchávat protilátky získané očkováním, dokud se nenechají znovu přeočkovat (zatím) třetí dávkou. Je to důkaz slabé účinnosti očkování? Podle Hořejšího je to naopak důkaz jejich vysoké účinnosti!

V nemocnicích také nepřevažují výrazně mladší neočkovaní pacienti s covidem nad těmi staršími očkovanými: Průměrný věk neočkovaných na JIP s covidem je 66 let, průměrný věk očkovaných na JIP s covidem je 73 let. Pacienti s covidem do 34 let věku tvoří 5 % všech hospitalizovaných s covidem – epidemie se evidentně „mladých“ příliš netýká, navzdory medializovaným hlubokým lidským příběhům o úmrtí neočkovaných pacientů z této věkové kohorty.

Vakcína proti covidu není „vakcínou“… tedy vlastně zase je

Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí Spojených států (CDC) v září tohoto roku změnilo definici „vakcíny“, a to právě v souvislosti s očkováním proti covidu. Už to není „přípravek, který stimuluje imunitní systém člověka k vytvoření imunity proti konkrétnímu onemocnění“, ale „přípravek, který se používá ke stimulování imunitní odpovědi těla proti onemocnění“. CDC tu definici změnilo proto, že kritici povinného očkování proti covidu argumentovali, že se nejedná o skutečné očkování, a proto jako očkování nemůže fungovat, což dokazovali právě absencí vzniku imunity proti covidu u očkovaných. Podotýkám, že změna definice je čistě politickým rozhodnutím, ale z „vakcíny“ proti covidu to očkování neudělá, což dokazují výše uvedené očekávané efekty očkování, které se nenaplnily.

Není to jediná definice, kterou CDC změnilo: ještě před měsícem CDC tvrdilo, že definice „plně očkovaný“ proti covidu znamená aplikace dvou dávek Pfizeru nebo Moderny. Nyní už definice „plně očkovaný“ proti covidu bude zahrnovat i třetí dávku téže vakcíny.

Racionální důvody k odmítnutí očkování proti covidu

Odpůrci očkování proti covidu z valné většiny nejsou odpůrci jakéhokoli očkování proti libovolné chorobě, ale jsou odpůrci povinného, resp. diskriminací vynucovaného „dobrovolného“ očkování proti covidu, protože v jeho dosavadním fungování nevidí pro sebe dostatečný přínos, který by vyvažoval možná rizika tohoto očkování. Totiž očkování vakcínou, vyvinutou za necelý rok, vakcínou mizerně otestovanou (takovou byla například vakcína AstraZeneca, dokud ji řada států včetně ČR a Dánska nepřestala používat, ale problém s nedostatečným otestováním mají všechny vakcíny proti covidu), založenou na nedostatečně ozkoušené technologii imunizace, jakou mRNA vakcíny proti covidu zatím jsou, a jejichž III. fáze testování má být dokončena až v roce 2023 a do té doby je jejich aplikace podmíněná právě dalším testováním. Vakcína Valneva, založená na „standardní“ technologii imunizace usmrceným virem, dosud není plně vyvinuta. Předpokládá se, že by mohla být aplikována v polovině roku 2022. Už teď má ale od novinářů nálepku „vakcíny popíračů“ a ČR se nepřipojila k centrálnímu nákupu této vakcíny zajištěnému Evropskou komisí. Mimochodem, Prymula by s očkováním dětí vyčkal právě na tuto bezpečnější vakcínu.

Rizika spojená s covidem se stále výrazně liší podle věkových skupin. Ve věkové skupině 80+ let je při nakažení covidem 8x vyšší šance, že nakažený skončí v nemocnici a 150x větší šance, že jej covid pošle do márnice, než má nakažený z referenční věkové skupiny 18-29 let. Je velký rozdíl, pokud očkování zvažuje člověk, kterému je 75 let, u něhož je riziko úmrtí s covidem relativně vysoké a který s případnými negativními následky očkování bude muset žít už jen pár let (1-7 let dle střední délky života v ČR), než když očkování proti covidu zvažuje člověk starý 25-35 let, který nemá vážné zdravotní problémy a který bude s případnými negativními následky očkování žít několik desítek let, pokud ho zítra třeba nesrazí bicykl. V této věkové kategorii je jakýkoli možný přínos očkování proti covidu dubiozní jako dub a nedivím se nikomu, kdo to riziko odmítne podstoupit. Tím spíše, pokud očkování proti covidu znamená očkovat se každých 6 měsíců. Tím spíš, pokud už dotyčný covid prodělal a přežil.

Podotýkám, že střednědobé a dlouhodobé negativní účinky očkování proti covidu jsou naprosto neznámé jednoduše proto, že od vývoje vakcíny uplynula příliš krátká doba, krátkodobé negativní vedlejší účinky se naštěstí projevily u AstraZenecy v takovém množství, že si je odpovědné orgány daly do souvislosti s očkováním (to samé se týká třeba zánětů srdečního svalu u Pfizeru). Je rozdíl tvrdit, že „se nepotvrdilo, že by mRNA vakcíny byly nebezpečné“, a je rozdíl tvrdit „známe možné negativní následky mRNA vakcín“. Ty momentálně nezná nikdo a bude trvat roky, než se potvrdí – stejně jako tomu bylo u vakcíny Pandemrix vyvinuté během roku proti tzv. prasečí chřipce. Prvotní studie neprokázaly souvislost mezi očkováním a narkolepsií, až další studie s odstupem několika let tuto souvislost potvrdily, definitivně po 10 letech od její aplikace, což je doba standardního vývoje (a standardního testování) nových vakcín.

Závěrem

Výsledkem očkování proti covidu není ani vymýcení viru, ani imunita, ani omezení přenosu covidu v populaci, ani omezení těžkých případů vyžadujících hospitalizaci, ani získání protilátek lepších než získaných proděláním covidu. Přesto je očkování stále vnucováno jako jediná cesta zpět k normálnímu životu, a to i Evropskou unií. Ministerstvo zdravotnictví stále na svých stránkách vyvrací „dezinformace o očkování“, mezi které zařazuje například tvrzení, že různé vakcíny mají různou účinnost (což je fakt), a také tvrzení, že by stačilo naočkovat jen ohrožené skupiny (což už rok doporučuje např. Jiří Beran, podle téhož ministerstva „dezinformátor“). Propagátoři očkování, kteří k němu chtějí neočkované donutit pod hrozbou „registračního poplatku“ či rovnou odepření lékařské péče, by měli odložit tyhle ďáblovy hračky, protože důsledky hraní s nimi nedokáží dohlédnout, a místo toho udělat tři věci: zaprvé vysvětlit přínosy očkování proti covidu pro ohrožené skupiny, zadruhé přestat usilovat o naočkování každého obyvatele téhle republiky a zatřetí uznat, že každý, kdo nesdílí jejich názor na očkování, nemusí být nutně proruský konspirační teoretik věřící v ovládání myslí skrze vakcíny a čipy.