Hlavní třída Madridu, Paseo de la Castellana je široká, téměř rovná, mnohoproudá a lemují ji význačné paláce, banky, hotely, musea a tak vůbec, co má význačnou tepnu skoro 5ti milionového města lemovat.

Aby byla půvabnější, jsou na ní rozeseta umělecká díla, různá sousoší a protože v Madridu je v létě hrozně vedro, jsou sousoší postavena jako fontány. Večer krásně svítí, voda tryská, auta se valí v mnoha proudech a vůbec město se baví. Je začátek večera, to je ve Španělsku asi tak okolo desáté hodiny. Ano, slyšíte dobře. Asi tak ve 22.00 je čas někam si s přáteli vyrazit. V Madridu je tolik různých restauračních zařízení, že je to až k nevíře.

Dnes jsme se rozhodli, že půjdeme do mexické restaurace.

Protože nejsme troškaři, zastavujeme pod nápisem „ Si seňor Numero Uno“, který hrdě svítí do ulice. Uvnitř na nás čeká stůl, kam se nás všech 15 vejde. V Madridu se totiž chodí do baru společně a čím je nás víc, tím lépe. Obsluha je čistě mexická, oděná do mexických tradičních oblečení, které zná každý kluk, který viděl jednou kovbojku, v které vystupovali Mexičani. Bílé košile, černé kalhoty, sombrera, chlupaté ruce odhalené po předloktí. Přes břicha, mnohdy objemná, kožené pásy a na nich pistolová pouzdra. Místo bouchaček však z pouzder rychle tasí lahve tequily, kterou dolévají, naprosto přesně, asi tak nějak podle oka. A podle toho, jak už ji kdo má. Naprosto přesné mexické míry. K večeři je kukuřice. Na všechny možné i nemožné možné způsoby. Jako placky, jako závitky s masem, jako amolety, jako trhanec, a k tomu pasta z tohohle a pak z něčeho jiného. Doufám, že je to maso z nějakého poživatelného zvířete.

Na stůl v divokém sledu přicházejí chody jeden za druhým. Talíř a nebo mísa na jednu a druhou stranu stolu, kdo co urve, to má. Uprostřed stolu stojí karafy plné drceného ledu a jakési zelené tekutiny. Prý to je šťáva z agáve. Máte-li na stole prázdnou skleničku, už je tady „camarero“ a nalévá. Když naleje, tak si mezi palec ruky a ukazováček, dlaň přitom máte našikmo, si nasypete pravou mořskou sůl, olíznete a šup tam s ním. Tedy s tequilou.

Mezi stoly se proplétá parta mexických muzikantů a hraje, až srdce usedá.

Hlavní číšník se s vedoucím společnosti domlouvá a už je to tady, už se to nese. Pravý místní mexický zvyk. Vždycky je v partě někdo, koho je možno oslavit. Vybraného jedince obstoupí několik číšníků. Hudba začne hrát jen pro něj, kytary a housle lkají, bubínek drnčí. Dotyčnému je najednou na hlavu nasazena plastiková ochranná přilba pravých „mineros“, v ruce číšníka se objeví silnostěnná sklenice s objemem tak na dvojitého panáka. Do sklenice je nalita tequila, nasypáno a přilito cosi dalšího, trochu se to posolí. Číšník obřadně přikryje skleničku sněhobílým ubrouskem v dlani, druhý číšník zatím hostovi s helmou podrží hlavu, ten první potom šejkruje obsah sklenice tak, že tluče dnem sklenice zakryté deklíkem hostovi ze shora do helmy. Zděšený host nemá čas ani moc reagovat. Další číšník mu zakloní hlavu dozadu, do otevřených úst mu nalijí to tuplpanáka a pak mu hlavní číšník hlavu zezadu jemně obejme rukama. A bez varování mu s ní zatřepe, zakroutí a zacuká s prohlášením, že nápoj bylo potřeba ještě trochu došejkrovat. Zpitomělá oběť sedí a neví, co se to s ní stalo a celý lokál se báječně baví. A do vás kopli tohohle děsivého mexického panáka, pak teprve jste, Si seňor Amigo numero uno.

Je jedna hodina ráno, místní „bary“ -tedy evropsky restaurace, jsou plné, na náměstí Puerta del Sol se v noční chládku -asi tak 28^oC – se prochází kolem kašny i maminky s kočárky a malými dětmi.

Mi si dáme ještě na dobrou noc „ una copa de vino tinto“ , tedy skleničku červeného , protože když jste ve Španělsku , tak si vždycky pije , i u benzinových pump při potřebné zastávce , protože Španělsko je veliké, „ vino tinto“. Španělská dopravní policie je sice dosti ostrá, občas zastavují auta a přes rameno mají samopaly, ale jedna či dvě skleničky vína je vůbec nezajímají. A už vůbec nemají zájem dělat si v televizi reklamu, jak „nachytali řidiče pod vlivem alkoholu“ Pokud fakt nejste nalití.

Oni mají starosti s teroristy . To my ne. Ovšem , i nejpitomnější „dopravní akce“ , co je ak miluje naše dopravní policie, je lepší, než islámští teroristé.

Václav Vlk st