K tomuto článku mě donutil Ladislav Jakl, když zde 1.12. uveřejnil svůj článek Vaxeři a antivaxeři – jeho poselství je jasné: vaxer je poněkud naivní jedinec, taková ovce, co se stala obětí očkovací propagandy, avšak co horšího, ovce přesvědčená, že dobro stát se součástí stáda musí absolvovat všichni, třeba i násilím, nejde-li to jinak. Naopak antivaxer podle Jakla „zcela zrcadlově k vaxerovi je jen ten, kdo si chce vynutit, aby očkován nebyl nikdo. Je to ten, kdo chce silou bránit ostatním v možnosti nechat se očkovat. Kdo zapaluje nebo vyhazuje do povětří vakcinační místa. Kdo ozbrojen brání zájemcům o očkování v přístupu k očkovací látce. A je to hlasatel postoje, že nositelé jiných názorů mají být umlčeni. Jen to je antivaxer. Znáte takové? A kolik?“

Na tak sugestivní otázku nelze než odpovědět, že neznáme, takové věci že opravdu odpůrci očkování nedělávají: ty druhé (jichž je samozřejmě hodně) nechávají v klidu, očkovance do ničeho nenutí, v ovčím chování jim nebrání – proč tedy sami od nich nemají pokoj?

Takové demagogie nejsou u Jakla nic nového, jako sofistik je velmi šikovný, jak to koneckonců každý rok stále znovu dosvědčuje opakovanými útoky na letní čas. Ani se nelze divit, že k příznivcům očkování nepatří, neboť jeho šéf sám je takříkajíc symbolem boje proti němu. Ladislav Jakl však nehraje fér: nakonec sice říká, že „velká většina společnosti se neřadí ani do jednoho z obou extrémů“, avšak článek uzavírá větou „tady jde o boj vaxerů proti všem ostatním, především proti normálním“. Ergo, problém nestojí na protikladu vaxeři-antivaxeři, ale vaxeři-normální lidi. Neboli, vaxeři nejsou normální.

Na tom, že covid je cosi jako živelná pohroma ženoucí se právě na lidstvo a nikoli jen chřipečka, se dnes shodnou už i Babiš s Fialou a Zemanem. Je to trochu, jako když povodeň stoupá, chlapi z vesnice makají spolu u říčního koryta s rýči a pytli s pískem, avšak někteří se nezúčastní, protože mají za to, že jich se to netýká; když jsou pak nečekaně zatopeni, hlásí se se sklopenýma ušima o pojistku i oni – kdyby se však bývali společného díla zúčastnili, živel třeba nemusel hráze protrhnout.

Ano, je to o ochotě táhnout za jeden provaz, když přichází společný, vnější, nade vše hrozivější nepřítel, jako to národu názorně předvedli bývalý a budoucí předseda vlády. Co však s těmi, kdo s rukama v kapsách odcházejí? Žádný právní stát jim garanci zdravotní péče vzít nemůže, jakkoli si ji nezaslouží. Jelikož se ale už situace blíží mimořádnému stavu, analogickému válce, zdá se, že něco stát udělat musí – jako rozumná se mi zdá být úvaha Astonova ze stejného vydání NP: „Co kdyby se ale zavedlo něco, jako byl registrační poplatek, exkluzivně pro odpírače? Dávka monoklonálních látek stojí pojišťovnu padesát tisíc, pobyt na JIP půl milionu týdně. To jsou peníze, které obrazně řečeno nikdo nemá, nikdo nedá. Bylo by tak těžké stanovit sumu, která by zaplatitelná byla, sumu realistickou, nikoli zničující, avšak citelnou?“

Jistě, nepůjde to. Ale kdyby - nepochybně by se pak Jakl zase radikálně ozval a určitě by v jeho článku rezonovalo slovo totalita: nu, ano, chce-li to tak za současné krize brát… Pravděpodobnost, že na té JIP zabere místo právě on coby neočkovaný, je prostě mnohanásobně vyšší než u „vaxera“ – a tak bych

namísto dělení lidí na vaxery-antivaxery, potažmo vaxery a ty normální, navrhoval dělit je v současné krizové době raději na soudné a nesoudné - Ladislav Jakl opět ukázal, do které z těchto dvou skupin patří…