Každý rok se zdá, že budování dopravní infrastruktury již nemůže být chaotičtější, pomalejší, dražší, více obtěžující ... až do dalšího jara.

O co by byl život jednodušší, kdyby všichni odkryli své karty. Jako ta paní na pražské radnici, která prohlásila, že jejím životním cílem je absolutní zákaz aut. Abych šel příkladem, musím naopak přiznat, že se mi občas hodí dojet do práce autem. Nejsem puntičkář, ale musím poznamenat, že náš podnik v Dejvicích podstatně přispívá do státního rozpočtu. Na začátku roku mě ale čekalo nemilé překvapení, když radnice v Praze 6 zvedla zhruba pětkrát parkovné. Zhruba 500 Kč za den, to máme deset tisíc za měsíc, kdysi celý starobní důchod, dnes třeba stipendium doktoranda na vysoké škole. A důvod? Hamižnost?

Čekal jsem masové demonstrace, ale pak mi došlo, že to třeba místní rezidenti tak chtějí. Oceňují všechny podivné patníky, uzávěry, pruhy pro „cyklisty“. Nemám nic proti zdravému životnímu prostředí, jen upozorňuji, že jsou i jiné věci. Jako tolerance, slušnost, a pohostinnost.

Výzvy k používání veřejné dopravy by byly účinnější, kdyby i ta nebyla přivedena ke stavu blízkému kolapsu. Když už jsme u těch Dejvic, kdy myslíte, že jste se tam z Hlavního nádraží dostali nejrychleji? Bylo to za povodních v roce 2002. Když šlo o to dopravit rychle lidi tam, kam chtějí, šlo to. To se např. ještě údržba metra prováděla v noční přestávce, než byl objeven - pro někoho - pohodlnější způsob přerušování o víkendech a svátcích.

Mlsně vzpomínám na dopravu např. v Paříži, Amsterdamu, Mnichově, vlaky se do města na jednom konci zanoří, na druhém vynoří. Auta sice nikde nemají v centru moc prostoru, zato ale několik objezdových okruhů. Je prostě rozdíl mezi dopravní koncepcí a „koncepcí“.

Inu, sednu na tramvaj, tedy pardon, stoupnu, po několika „optimalizacích“ dopravy je např. hlavní tah mezi Hradčanskou a Vltavskou notoricky přetížen. Nakonec z toho byla pěší tůra, neboť tramvajová trať se opravovala, a náhradní autobusy nestíhaly.

A zas, nic proti opravám z mých daní, nicméně některé jevy jsou mi i to podezřelé. Např. proč se všechny opravy dělají najednou, proč se na opravu Libeňského, Hlávkova mostu čeká třicet let. Dnes by na natření zábradlí stačila plechovka barvy za 200 Kč, zítra to bude kompletní „rekonstrukce“ za dvě miliardy. „Rychlost“ oprav je další kapitola, na kterou ale už nemám sílu.

Mimochodem, nevšimnul jsem si, že by ta opravovaná část kolejí opravu potřebovala. Stejně tak, jako není potřeba každý rok vyměňovat nový asfalt za nový na dálnici mezi Pankrácem a Průhonicemi. I vzhledem ke stavu silnic dál od Prahy, často pamatujících nejen Husáka, ale i Masaryka.

Tím se dostáváme k hlubšímu problému, zdegenerování zastupitelské demokracie. Je možné, že je Pražanům jedno, jestli visí na tyči v přecpané tramvaji. Za situace, kdy mosty přes Vltavu padají, na sever od Holešovic prakticky nejsou, se jinde plánují polofunkční lávky. Já si to ale myslím, že se jen neodváží bránit masážní mašinérii, prohnaně je přesvědčující, že město potřebuje nejvíc právě novou koncertní budovu na Vltavské, nebo dřevěnou příšeru místo stávající funkční budovy Hlavního nádraží. Alespoň já potřebuji každý den, aby most pode mnou nespadnul; Beethovena si pustím doma, zajdu si na něj do Rudolfina, nebo si ho přehraju doma na klavír. Není to ekologičtější?

V Americe se tomu říká „deep state“, stát ve státě. Armáda činovníků, částečně možná zvolených, ale již dávno nepřevádějící vůli občanů ve skutky. Naopak, přicházejících každý den s novými nápady, předpisy, regulacemi opravňujících jejich existenci. V horším případě prosazují vlastní agendu. Machiavelli by nás lépe nepřesvědčil, co je pro nás dobré. Zdá se to být jev obecný, i v Americe. Kdo ale zahání voliče doleva, nemůže se ale divit, když se nakonec objeví napravo, eventuelně si zvolí svého trumpa. Protože Země je kulatá.