V právě vydané knížce Sherlock Holmes a Ďáblův prach porazí zlo - ruku v ruce - titulní civilista s lulkou (vymyšlený Conanem Doylem) a voják. Allan Quatermain - z románů Henry Ridera Haggarda (1856-1925).

Svým literárním dílem prolnul roku 2018 světy obou těchto hrdinů James Lovegrove. A sporu nebude, že ubíhaly tytéž vody devatenáctého století, když do nich implantovali své sny a struktury zasmušilý Haggard a (optimističtější) Doyle.

Kniha o Ďáblově prachu se skvěle čte, o tom žádná, a není třeba šťourat se v prachu a hledat kterékoli vady na kráse. Jedna ale určitě existuje. Nepravděpodobnost některých dialogů.

Uznávám a chápu, že ji máme tolerovat - a chápat - jako nutnou nadsázku. Nadsázku a úlitbu asi typickou pro každý dobrodružný příběh! Ale… Naštěstí tu nenajdete ty dialogy a hovory, které by pouze a jenom vyplňovaly prázdný papír a vznikaly, když byl spisovatel placen od řádku. Podobné třeba skvěle uměl, vzpomeňme, Alexandre Dumas, anebo jeho nešťastnější italský kolega Emilio Salgari.

Salgariho velmi pověstný Sandokan je, o tom nepochybuji, báječná sága. Přímou součástí její krásy jsou však taky následující momenty (a cituji z vydání v edici KOD z roku 2000):

Sandokanův portugalský přítel Yanez byl stále v dobrém rozmaru: „“A teď, mladíku, půjdeme navštívit kapitána Sandokana.“

„Ne! Ale to je…“

„Ano. Malajský tygr!“

„Vy… mě k němu zavedete?“

„Jistě. Aby poznal statečného Marátha, který chce do našich řad. Co je ti?“

„Pane…“

„Mluv!“

„Nedotknete se jí?“

„A koho?“

„Mám s sebou dívku.“

„Dívku! Bílou, nebo Indku?“

„Bílou.“

„A kde je?“

„Ukryl jsem ji v podpalubí.“

„Přiveď ji!“

„Nestane se jí nic?“

„Máš mé slovo.“

„Děkuji pane.“ Zmizel v podpalubí. Zanedlouho se znovu objevil.

„Kde je ta dívka?“ optal se Yanez.

„Už přichází. Ale prosím: ani slovo, pane. Je šílená.“

„Šílená?“

Atd. A pozor, opravdu se podobným dialogům nevysmívám. Ostatně je to takřka použitelný scénář a skutečně i součást kouzla celé knihy. Jenže… Lovegrove takto marnivě dialogy nerozhazuje. U něj sledujeme taky zajatce, a totiž Quatermaina, Holmese a Watsona, a hle, vedou takřka nekonečnou řeč s bídáky, hotovícími se je zabít. Vražda odkládána stránku za stránkou, ba co víc kapitolu za kapitolou! A jak je to vysvětleno? Inu, bídáci nejprve musí - až do posledního detailu - vše vyklopit. Vysvětlit. Dovyprávět. Ozřejmit své podlé, bídácké motivy. To by jinak nešlo svítit. Taková už jsem já, matinko. A když se to konečně podaří, podaří se i Holmesovi a Quatermainovi vyklubat se z pasti!

Zikali silně krvácel (čteme). Jeho rysy byly zkřiveny stejně tak hněvem jako bolestí.

Jeho hrudník se zvedal a klesal. „Proklínám vás,“ vykřikl. „Všechny vás proklínám. Pliju na vás, Angličani! Mor na vaši zem! Nechť má krev otráví vaši půdu! Nechť Umkulu-kulu snese oheň a zkázu na vše, co je vám drahé! Nechť nikdy v životě nedojdete ani okamžiku pokoje! Nechť zhynete bez potomků, neoplakáváni, nemilováni, bídní jako žebráci!“

„Prokrista, Zikali,“ řekl Quatermain, zatímco si bral svou pušku, „nemohl bys už prostě umřít?“

A kdo je Zikali? Inu, zlý a satanický africký skřet a šaman, který už Quatermaina kdysi poslal na smrt do „ztraceného města“ Kor. Tím i do spárů „lepé“ královny jménem Ayesha - alias hrdinky klasického Haggardova románu Ona. Ani byste nevěřili, kolik milionů výtisků se ho prodalo. Je to jeden z rekordů. A nyní se Zikali vynořil přímo v Anglii - a děj se posléze přenáší z poklidné Baker Street do strašidláckého Eppingského lesa a k jeskyni, která tam, skutečně zívá a kde snad kdysi skutečně žil slavný loupežník Dick Turpin… Zikali je mizera ještě větší a jím aplikovaný Prach ve skutečnosti představuje oxid arsenitý. Jeho prostřednictvím Zikali vraždí a - ke všem hromům - vychází najevo, že Quatermainovi zavraždil i syna Harryho! Co na tom, že Haggard ve svém díle hovoří prostě o neštovicích. Asi prý měl důvod (tvrdí Lovegrove), proč pravdu a celé dobrodružství Ďáblova prachu utajit.

Allan se navíc domníval, že viděl Zakaliho zahynout ve vodopádu. Šaman se ale (podezřele podobně jako profesor Moriarty ve švýcarském Reichenbachu) vynořil o kus dál - a byv zachráněn dalším z padouchů (Van Hoekem), začal mu sloužit, ba omotal si jej kol prstu.

Zvláštní píšťalou tento trpaslík navíc ovládá (takřka jako nějaký další Dracula) vlky, nicméně nakonec se mu vůdce smečky postaví. Trpaslík je roztrhán. To už je vidět, už jenom nezmizel v pěnách. Nechci si dělat legraci ze smrti tak ohavné, ale asi si to zasloužil - a poslechněte, co ještě mu Allan Quatermain vyčítal.

„Stál jsi, Zikali, proti národu Zuluů a sehrál velkou roli v zániku této hrdé válečnické rasy, tedy vlastního rodu. Jen abys uspokojil své zlovolné touhy, jen abys vyhověl své lásce k manipulaci s druhými, jen abys ukázal, že navzdory svému malému vzrůstu jsi nějakým způsobem větší než všichni ostatní. Jak ubohé!“

Na což velikášský mužík reagoval asi tak, jak by reagoval Hitler:

„Změnil jsem ale běh historie! Kolik lidí může tohle říct? Nejenom vy, běloši, můžete určovat budoucnost zemí a národů. I někdo tak znetvořený jako já nakonec dokázal, co se nepodařilo armádám.“

Ne, nic nemám proti chytrému plánu Lovegroveova příběhu, nicméně se všechny názory a myšlenky probírají skoro jenom v situacích, které by v realitě neumožnily konverzaci ani na vteřinu. Je to poněkud dětinské a navíc… Sherlock hraje druhé housle.

Ale aspoň oceňme, jak autor promluví skrz pátračova věrného Watsona (str. 246):

„A co když je to otázka perspektivy? To, co se dá vědecky smýšlejícímu dokázat vědou, je pro toho, jehož život je prostoupen magickou tradicí, magie. A typický Angličan věří víc v materiální věci než v magii, a proto v jeho rukou magie nefunguje.“

Také Allan Quatermain se tady chytil a dodává: „Ano! Chcete říct, že Zikali nemohl v Anglii používat skutečné čarodějnictví, protože mu v tom bránila averze Angličanů vůči těmto fenoménům? Možná. Ale tam v Africe, tam je situace velice odlišná. To je jisté.“

Asi má pravdu, kdo ví, ale Sherlock Holmes si bere poslední slovo a neodpouští nám ani jisté rozumování nad vzdalující se už Quatermainovou osobností:

„Představuje rozpor. Je ukázkový britský kolonialista, vražený jako dýka do našich zámořských panství, odkud si bere, co může. Téměř bez náznaku svědomí, ale člověk ho přesto musí milovat a dokonce by ho mohl vidět jako někoho obdivuhodného. On… Vůbec o sobě nepochybuje, nicméně je to jeden z posledních svého druhu. Příslušník vymírajícího plemene. Jeho éra už končí, Watsone, a já si říkám: co ji nahradí?“

A Sherlock dodává: „Možná éra intelektu a nejistoty, neboť ty dvě věci jdou nevyhnutelně ruku v ruce.“
James Lovegrove: Sherlock Holmes a Ďáblův prach. Překlad „Marek Čtrnáct“. V edici VENDETA vydal DOBROVSKÝ. Praha 2024. 264 stran.
Sherlock Holmes a Ďáblův prach - James Lovegrove | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví