Na slovenského premiéra Roberta Fica někdo spáchal atentát. Zpráva je to stejně šokující, jako když jsme se dozvěděli, že někdo zastřelil slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenku Martinu Kušnírovou. Takové činy se absolutně vymykají z normy civilizovaného soužití. Na odsudku se tedy asi shodnou všichni. Tím ovšem shoda skončí – s jednou výhradou.

Asi všichni nadaní schopností aspoň minimálního odhadu budou toho názoru že vypjatá atmosféra na Slovensku bude ještě vypjatější.

Podle prvních zpráv by atentátníkem měl být 71letý spisovatel Juraj Cintula. V Databázi knih je uvedeno jeho dílo Efata, charakterizované větami:

Toľko bezočivých cigánov v Európe, ako je dnes, ešte nikdy nebolo. Ale oni dobre vidia a vedia ako využívať sociálne systémy krajín. Štát problém nerieši, len sa na ňom pasie. Stotisíc slovenských cigánov stojí o priazeň bielych, ale nám to nepovedia. .. Buďme k nim prísni a spravodliví...

K tomu dodám pro danou chvíli jenom no comment. Je to ale hodně šílené, že se šest hodin po činu dostalo do médií „uniklé‟ video z výslechu podezřelého. I k tomu říkám no comment, v Česku nemáme právo se takovým móresům posmívat. Jen to podotknu, že při pohledu na video jsem nemohl z hlavy vypustit vzpomínku na dosud jediného a doufám posledního) českého teroristu, důchodce Baldu.

Každý atentát se automaticky stává líhní pro spekulace a inspirací pro politické teorie všeho druhu. Identifikace atentátníka hodně napovídá, jak asi budou spory kolem události vypadat. Bude záležet i na reakci ze světa. Okamžitě se ozval Viktor Orbán a podpořil Fica coby svého přítele, atentát odsoudil Volodymyr Zelenskyj, okamžitě reagovali jak Zuzana Čaputová i náš premiér Petr Fiala.

To vše je očekávatelné. Neznámá je ale budoucnost, jestli vše půjde jaksi standardní cestou obvyklou v civilizovaných společnostech: atentáty se dějí, bohaté na ně jsou Spojené státy, nevyhýbají se ani jinak klidným zemím jako je Japonsko (expremiéra Šinzó Abe zabili v roce 22 a na premiéra Fumia Kišidu zaútočili loni) nebo Švédsko (Olof Palme v roce 1989) a mnohé, mnohé další. Standardní cesta: šok, kondolence, projevy účasti, vyšetřování… a klid. Na opačné straně pomyslné škály je rozdmychávání vášní, lidi v ulicích, potyčky – a zde můžeme scénáře rozvíjet ad absurdum.

Pokud jde o Slovensko, je zde precedent v souvislosti s vraždou Kuciaka a Kušnírové, tam se vášně přelily do ulic a nepokoje vedly ke změně vlády. Tehdy ovšem bylo naprosto jasné, že jde o vraždu politickou, nota bene profesionálně provedenou na objednávku. V tomto smyslu je paradoxně uklidňující zjištění, že podezřelým je jednasedmdesátiletý písmák zneklidněný cigány zneužívajícími sociální systém. Nezdá se tedy, že by z něho sálal plamen dost silný na rozdmychávání vášní. Ne že by snahy nebyly, slovenští fašisté Adrej Danko a Ĺuboš Blaha okamžitě vyrazili na zteč proti „progresivistům a liberálům‟, kteří „mají na rukou krev‟.

Doufejme, že to bude jen kuriozita a že vývoj půjde jinudy. Nelze se ovšem vyhnout debatě, kdo přiměl písmáka, aby se prodral k premiérovi a střelil ho do břicha, kdo ho takříkajíc vyhecoval. Někdo to být musel. Přišel z nějakého prostředí, komunikoval, vyjadřoval se. To vše je v těchto hodinách předmětem zkoumání – a následných interpretací a postojů.

V dalších spekulacích nevidím užitek. Nezbývá než popřát raněnému sílu k rychlému uzdravení a Slovensku, aby se mu podařilo emoce udržet v mezích normy občanského soužití.