Om mani padme hum neboli Tak pravil Budha

Hned předem se vyznám z toho, že budhismus[1] obdivuji. Kdybych měl známkovat věrouky tohoto světa ne dle ušlechtilosti zásad – šlechetností všeho druhu si dovedu navymýšlet sám dost - nýbrž podle dosaženého výsledku, namaloval bych mu jedničku jako vrata. Za půltřetího tisíciletí existence se už pozná, co v čem vězí; a pravím, že tak hodné, přátelské, bezelstné, veselé a nevypínavé, ochotné, až dojemně poctivé, přitom tolerantní a se svou vírou se nevnucující lidičky jako v onom budhistickém půlkruhu mezí Cejlonem (ponechte mi toto tradiční pojmenování) a Japonskem nenajde poutník na tom světě nikde, kdyby si nohy uběhal. S výjimkou Bhutanu a Vietnamu jsem obcoural ten kout světa celý, na vlastní pěst a s rancem na zádech, a moje zkušenost je beze zbytku skvělá. Obdiv a úctu jsem si odnesl i z končin tak úděsně bědných jako Laos či Barma, diktatur jedné horší druhé, a přece se jejich vládcům nepodařilo vymazat z lidských duší vlídné dědictví Budhovo, naplnit je onou směsí nedůvěry, závisti a sobeckého chytráctví, tak příznačnou pro evropské země podobného osudu.

Jiná věc je, jestli bych se sám dovedl přeškolit na budhistu. Nebo obecněji, nakolik je možno zásady budhismu přetransplantovat z jihovýchodní Asie do naší kulturní oblasti. Občas jsem na svých toulkách potkával ty, kteří se o to pokoušeli: mladíky vyčouhlé, zrzavé a nosaté, na první pohled odněkud z Evropy nebo z USA přišlé, v šafránový háv budhistického mnicha oděné. Nosili se v něm velmi zvysoka a nevšímavě, dávajíce najevo, že oni, kteřížto již dosáhli Pravdy a Osvícení, jsou povýšeni nad tu obyčejnou, konzumní chamraď. Čímž se lišili převýrazně od mnichů domorodých, veselých kluků, jimž pranic posvátného na nosech neviselo a nad nikým se povýšeně neošklebovali, i byla radost se s nimi zastavit a poklábosit. Inu, snadno jest odíti se rouchem budhisty, obtížnější je přeobléci si duši. A to ještě nebyla řeč o myšlenkovém základu učení Budhova, jak je vyjádřen v jeho svatých spisech.

Doslovně vzato, není budhismus přesně to, co bychom nazvali náboženstvím; nevztahuje se k Bohu a zásvětí, nýbrž k lidskému jednotlivci a jeho životu. Navěsilo se kolem něj, to se ví, bohů a bůžků, čertů a démonů jako folkloru pro nejprostší lid, aby měl co uctívat a čeho se bát, Velký Učitel se však o ničem takovém nezmiňuje. Spíš je budhismus návod k úniku z útrap světa přerušením koloběhu zrození, do konce domyšleno bychom mohli říci - jakkoli zarážející se takový výrok může zdát - návod k dokonalé sebevraždě. Musíme totiž vědět, že život lidský stojí zásadně a bez výjimky za starou belu. Je bezcenný a bezúčelný, nic než řetěz utrpení, zoufalství, nemocí a bezmoci, bídy, starostí a bolestí. K tomu řetěz, jejž ani sama smrt nerozetne; jest člověku souzeno, aby se vždy znovu zrodil do téhož průšvihu, vždy znovu aby se jeho duše naplnila touž chtivostí (lobha), smyslným chtíčem (káma-tanhá), marným vzpínáním za vějičkou pomíjivého štěstí (vibhava-tanhá), záští a zaslepením, jež ji odsoudily k zrození předešlému. Je jediné pravidlo, jehož přísným zachováváním lze nalézt cestu z bezvýchodnosti pozemského utrpení: přemoci vlastní tělesnost (pahána), nechat zaniknout vášním a touhám (asavá-kháya), odříci se světa, zošklivit si vlastní existenci, nic nechtít, nic si nepředstavovat, po ničem netoužit, nic necítit, o nic neusilovat. Kdo to dokáže, může přerušit začarovaný kruh reinkarnací a nenarodit už se vůbec. Žádné nebe, žádný život věčný, žádná odměna na onom světě, jakou mají v programu jiné věrouky, jen rozplynutí v nicotě, nula, prázdno, konečná smrt. Nazývá se takový stav nirwan, po našem nirvána.

Abych předešel případným výtkám: nevymejšlím si ani nepřeháním, nýbrž se řídím obsahem knihy Slovo Budhovo, jíž jsem byl obdarován v překrásném klášteře Wen Wu nad jezerem Ri Yue Tan (Slunce a měsíce) na Tajwanu. Kniha ovšem podává učení Gótamovo v daleko větší šíři, než nač stačí tato kapitolka, ale smysl je týž. I táži se: kdo z nás, dlouhonosých barbarů, je schopen a ochoten vzít je v celém obsahu a do všech důsledků za své? Co se mě samého týče, přiznávám se, že duše má je rozpolcena. Radostné, tolerantní, všeho obmyslu prosté ovzduší zemím budhistického půlkruhu upřímně závidím, kdyby zase nebyla závist jednou z příčin věčného potácení v bezvýchodnosti zrození. Je-li ale cenou za ně ono zmíněné nic necítit, po ničem netoužit, o nic neusilovat… já vám nevím. I kdybych chěl, jako že spíš nechci, nedokážu o nic neusilovat. Neumím na nic nemyslet, nesměřovat k žádnému cíli, nenabývat zkušeností, neučit se z chyb, nebudovat si po kouscích svůj život. Aťsi třeba přitom namelu nos, aťsi cíle nikdy nedosáhnu, i zůstat na půli cesty je lepší než nevydat se za ním vůbec. Aspoň pro nás, pro lidi Západu. Snaha o zdokonalení, o smysluplnou budoucnost, snad i přání zanechat za sebou kus pořádného díla, až se odebéřeme z tohoto světa… z takového dřeva jsme vyřezáni, taková je naše přirozenost, z níž se nevyvlékneme. Vsadil bych se, že i ti bledolící mládenci v oranžovém rouchu a s nosíkem vysoko zdviženým, jež jsem tak cestou potkával, dříve či později – spíš ale dříve – oranžové roucho svléknou a navrátí se k životnímu způsobu, jímž poněkud překotně opovrhli; nevzpomínám si totiž, že bych někde spatřil konvertitu staršího než třicetiletého. Vrátí se k životu plnému překážek a nezdarů… ale překážky jsou přece k tomu, aby se překonávaly, nezdar se podivuhodným působením času mění ve zkušenost, a zkušenost, toť obohacení, dokonce i zkušenost nedobrá. Aspoň pro nás, opakuji, aspoň pro nás. Jinde ať si lidé žijí podle jiných vzorců, trpně a odevzdaně, ať si čekají na zkřížených nohou, až se na ně snese Osvícení, ať usilují uniknout strázním života znehybněním, rozplynutím v nicotě nirvány. Pro nás to není. Snad existuje cosi jako Východní Moudrost, ale my zveme moudrostí něco jiného: pochopení světa a jeho funkcí v té míře, jaká je člověku dána, ne jeho popření.

Pro to všechno si myslím, že mezikulturní transfer se může týkat tak zrovna toho roucha, nevadí-li někomu, že v něm vypadá drobet jako šašek. Meditace a jiné duchovní praktiky… budiž, snad opravdu v člověku aktivují jakési skryté síly a schopnosti, i když jen jeho vlastní; shůry mu nepřiletí nic. Převzít však s nimi celý životní styl budhistického půlkruhu včetně způsobu myšlení, do genetiky vtištěných morálních pravidel a pradávných instinktů, to nelze, každý takový pokus je odsouzen k ztroskotání. Jako jsou naopak odsouzeny k ztroskotání snahy naočkovat cizí, z jiných kořenů vzešlé civilizace způsobem naším, jak se už, doufejme, dostatečně prokázalo. Je možno žít vedle sebe ve vzájemné úctě a sympatii, tolerovat se, učit se od sebe, je-li co, zvlášť v případě civilizace tak nevýbojně vlídné jako je budhistická. Je také možno a dokonce záhodno zachovávat obezřetný odstup a být připraven k obraně vlastních hodnot v kontaktu s civilizací výbojnou, představou vnucení svých hodnot kdekomu od pólu k pólu posedlou, jako je… ale už mlčím.

Mějte se dobře, učedníci Budhovi. Napodobit vás neumím a ani nechci, ale palce vám držet, obdivovat vaši snášenlivou pokoru, to mohu, a rád.

[1] Pozn.: navzdory vžitému způsobu píši slova Budha, budhismus s jedním d. Dvojité d nedává v české výslovnosti smysl; vešlo v používání kvůli Angličanům, aby jméno Učitelovo nečetli Bjůda nebo ještě nějak potvorněji.