19.3.2024 | Svátek má Josef


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 534

12.11.2019

Výročí, výročí! Já mám také výročí, heč. Je to padesát let, co jsem nastoupil na letišti Praha Ruzyně. Když jsem minulý měsíc vyplňoval dotazník pro společnost Lauda Motion, na otázku, kolik mám let praxe v oboru, jsem napsal po pravdě, že padesát. Oskenoval jsem ten úžasný papír a odeslal do Vídně. Za chvíli se ozval telefon, kde mě rozčilený pán upozornil, že ten dotazník není pro srandu, ale je to vážná věc. I řekl jsem mu, ať počítá se mnou: 1969 až 2019, kolik je to let? Padesát, nebo ne? Chvíli bylo ticho a pak se ozvalo: „Proboha, kolik je vám let?“ „Bude mi sedmdesát, proč? Jestli se vám nelíbí můj věk, sežeňte si jiného mechanika.“

Kluci od Lufthansa technik na mě mávali, že tam nejsou a ani nebudou. Seděla tam s námi jedna paní, kterou nikdo neznal. Mluvila dobře anglicky, což je dost kuriózní ve Francii, a popíjela s námi kafe. Lufthansa má totiž v kanceláři skvělý kávovar. A tak když jsme čekali, až se chlapci ve Vídni rozhodnou, že mohu dělat na jejich letadle, a pošlou work order, popíjeli jsme kávu. Laudovi vůbec nevadilo, že mají na palubě 219 cestujících. Proč jsem byl povolán k Lauda Morion? Trefili ptáka. Nad kapitánovým oknem byl malý krvavý flek. Přistavil jsem si štafle, flek jsem umyl a zkontroloval jsem, jestli není trup nějak poškozen. Nebyl. Celá akce trvala asi pět minut. Pak další dvě hodiny trvala akce techniků z Vídně. Poslání patřičných stránek manuálu, dotazník, vytištění a poslání work orderu.

vzpomínky 534 2

Několikrát jsem jim volal, jestli jim nevadí ti cestující na palubě. „Máme své procedury.“ My jsme popíjeli kávu a nikdo z nás nepochopil jednání techniků Laudy. Konečně vylezlo z počítače, že mohu sáhnout na jejich Airbus. Vyplnil jsem několik stran tiskopisu, vše jsem řádně orazítkoval. Popsal jsem akci v tech logu, orazítkoval a uvolnil jsem letadlo k letu. V kokpitu letadla jsem vše předložil kapitánovi, aby podepsal, že s tím souhlasí. On se ke mně sklonil a zašeptal mi do ucha: „Je tady SAFA, pozor!“ SAFA je obávaná evropská inspekce, která má ohromné pravomoci, může i zastavit provoz společnosti. „No a co? Druhou díru do zadku mi neudělají!“

Najednou se za mnou ozvalo: „Mohu si work order a tech log vyfotografovat?“ Byla to ta paní, která s námi pila kafe a teď měla na sobě kabát s nápisem SAFA. „A mě si nevyfotíte?“ „A pardon, samozřejmě!“ Zapózoval jsem, vytrhl jsem patřičné stránky z dokumentů a mazal jsem z letadla. Pod schody na mě čekala ta paní. Omlouval jsem se, že to tak dlouho trvalo, ale že za to nemohu. Smála se a říkala, že já jsem pracoval vzorně podle předpisů(!), ale s Laudou je to horší. Což dala i do zprávy pro naši společnost.

vzpomínky 534 3

Za padesát let jsem zažil ledacos. Nastupoval jsem na generálních opravách Avií Il-14. Krásná letadla! Akorát dodnes, když vidím hvězdicový motor, bolí mě klouby na prstech. Když člověk sundával válec, vždycky tekla krev. Aspoň mně ano. Pracovní rukavice na začátku sedmdesátých let byly akorát v amerických filmech a ty se tady nesměly promítat… Klíč, když vyklouzl, a že vyklouzl, ostré hrany vzduchového chlazení motoru rozedřely kůži na kloubech. Ale zvuk těch motorů byl úžasný!

vzpomínky 534 1

Dnes pracuji na airbusech. Boeingy mám raději, ale co naplat, éra si člověk nevybírá. Před tím jsem dělal na 757. To je mé oblíbené letadlo. Bytelné a sešroubované. K letadlům patří samozřejmě také posádky. Z devadesáti procent to jsou fajn lidi. U UPS to byli většinou piloti Air Force nebo NAVY. A sedět s nimi v kabině a poslouchat jejich vyprávění, jak létali s F-14 a dalšími stroji, to bylo, jako když jsem jako kluk poslouchal vzpomínky našich pilotů, když je pustili komunisti z vězení. Já seděl na schodech v hale a poslouchal zatajeným dechem jejich příběhy.

Ale i mezi skvělými orly se najdou tací, o kterých si nejsem jistý, že jsou úplně normální. Takový Kakamil, to bylo největší hovado u ČSA. Co ten dokázal, to bylo neuvěřitelné. Jak mohl udělat psychotesty, to nechápu.

Zvláštní vystupování se ovšem nevyhýbá ani pilotům jiných aerolinek. „Jeďte na letiště, naše mašina chytla ptáka.“ „Budu tam za pět minut.“ „Díky!“ Přijel jsem na stojánku tři, obcházel jsem letadlo a nic jsem nenašel. Přišla druhá pilotka a ukazovala na levé kolo příďáku. „Tady to je.“ Na boku disku kola byla rozmázlá vazelína. Jak kolo měnili, tak se vazelína dostala na disk kola. „To je vazelína, to není krev.“ „Jak jste to poznal? Vazelína je kluzká, podívejte se!“ A mnul jsem setřelou vazelínu mezi prsty. „Aha!“ Přišel kapitán, vzal mě pod paží a odešel stranou: „Vona je úplně blbá, ani lítat neumí a ještě je vošklivá!“ Měl pravdu, tedy s tím lítáním to nevím, ale ošklivá byla.

vzpomínky 534 4

V pátek mě vítal u letadla kapitán jako vystřižený z první války: knír, vlnité vlasy. „Tady je ten pták, podívejte se.“ Na krytu náhonu vztlakových klapek byla šmouha od vazelíny (opět). „Od kdy je krev černá?“ Setřel jsem vazelínu. Větší problém je vypsat papíry. Normálně se kapitán zvedne a pustí mě, abych si mohl položit knihu na stolek. „Můžete mě pustit sednout, abych mohl vypsat papíry?“ „Nevidíte, že dělám předletovou přípravu?“ Tak jsem si kleknul na všechny čtyři a vypsal jsem knihu. Byl to vůl, kterému se samou důležitostí podlamovala kolena.

To bylo jen několik příběhů z mého dlouhého života s aeroplány.

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.

Letadla, můj osud 3