Moje kamarádka a někdejší spolužačka má dceru, která je poněkud alternativní. Je to fajn holka, ale alternativní. Bude rodit. Je to již její druhé dítě, děvče má vysokoškolské vzdělání, její rodiče rovněž, a pořídila si trojdílnou příručku, kterak v souladu s přírodou porodit a vychovávat potomka. Nevím, kdo je autorem té snůšky nesmyslů, ale myslím si, že každý porodník a pediatr by toho magora s chutí zastřelil. Ale ona tomu věří jak evangeliu. Její máma nám z té snůšky kravin ve vinárně citovala. Což o to, u vína je to dobrá zábava, ale nevěřil bych, že to někdo může brát vážně.

"Nenoste podprsenky s drátěnou výztuhou, kolem drátů se tvoří špatné magnetické pole! A to škodí budoucímu plodu!"

"Kriste pane, já tohle nevěděla a práskajdu s dráty nosím celý život, proto je asi můj synáček jak z divejch vajec! Furt jsem nevěděla, proč to tak je, a nastojte - dráty! Když si na našeho Honzu ve škole stěžovali, že má hroznou kázeň, měla jsem ho omluvit tím, že jsem v době těhotenství nosila špatnou podprdu, která záporně ovlivnila dítě v prenatálním věku. Asi by pro mě učitelka poslala silné dozorce. To by asi nerozdýchala! Zaplať pánbůh, že mu je už dvacet šest, musím se mu omluvit za svou neomalenost, teď jste mi otevřeli oči!"

"A to chce naše holka, abych jí uvařila polévku, až se vrátí z porodnice."

"To je normální, ne? To už v Raisovi a v J.Š. Baarovi vařili silnou polévku z kohouta pro rodičku."

"Počkej, nevíš o čem mluvíš, toto je rybí polévka."

"No, a proč ne rybí, já miluji rybí polévku!"

"To, ale není normální rybí polévka. To vezmeš rybu a celou jí dáš vařit, akorát vyndáš žluč. K tomu dáš vařit kořen lopuchu, kolik váží ryba, tolik lopuchového kořene."

"No, to budeš mít docela hoňku, kapr může mít nejmíň dvě kila, než nakopeš dvě kila lopuchového kořene, to překopeš dobré dva hektary!"

"A ta ryba se vaří celá i s hlavou, s vnitřnostmi, skřele, oči, prostě všechno a vaří se to asi tři hodiny v papiňáku (nebo šest na plotně!) a pak se to má celé rozmixovat na kaši."

"To bude pěkně hořký sajrajt s těmi žábrami a nedovedu si představit, jak jde vyndat žluč, aniž bys nevyndal vnitřnosti."

"Místo toho lopuchu se může dát kořenová zelenina, rybu samozřejmě vykuchám a žábry vyříznu, nejsem magor a rybu budeme muset vařit na balkóně, nedovedu si představit, jak by smrděl byt po dvou hodinách vaření."

"To, že se dá nahradit lopuchový kořen kořenovou zeleninou, mně připomíná Babicu: limetku můžeme nahradit kyselým zelím. Penbože, to to bude děsný blivajs! Kdo na takové kraviny přijde a že tomu ještě někdo věří! A dokonce, že to od své matky, vyhlášené kuchařky, požaduje! No kdybyste mermo chtěli ten lopuch, já mám v práci kolegu stejného jména a není moc populární, může mít kolem metráku, takže byste zbytek mohli zamrazit, kdybyste ještě čekali nějaké další vnouče, nebo prodat s receptem na úžasně zdravou polévku známým."

"A to se do té polívky ještě musí dát hrst indického čaje bancha a sojovka nebo podobná věc a, pozor, po třech hodinách výroby této mňamurdy se nesmí kastrol otevřít, aby z toho neutekla energie! Tedy nevím jestli to je jing anebo jang, ale smrdět to bude jistě strašně!"

Ta polévka mne vrátila do dob naší "rumové éry", tj. asi čtyřicet let zpátky. Tehdy jsme se s Jardou Vlčkem a s mým bratrancem věnovali "experimentální gastronomii". To vzniklo tak, že jsem byl s Jardou na dovolené v Jugoslavii. Protože jsme měli prd a ne peníze, měli jsme s sebou zásobu konzerv. Ty jsme měli narovnané vedle stanu. Přišel liják a odnesl nám nálepky z plechovek, a tak jsme netušili, co je broskvový kompot a co hovězí ve vlastní šťávě, takže jsme si k jídlu otevřeli několikrát naprosto nesmyslnou kombinaci surovin. Korunu tomu dal jeden náš kamarád, který nám k tomu přihodil plechovky vojenských dávek, tzv. kádéčka, která měl od tatínka lampasáka. Netušil jsem, jaké krásy ty konzervy skýtaly. Takže jsme otevřeli vepřové ve vlastní šťávě a k tomu toaletní papír a sirky. Jeden člověk tvrdil, že v některých vojenských konzervách je i holicí strojek na klíček, sdělaný v CCCP. Nikdy jsem na vojně nebyl, ale tomuhle věřím, i když jsme na tuto "lahůdku" nenarazili. S Jardou jsme si tento způsob tak oblíbili, že když jsme potom někam spolu jeli, tak první, co jsem udělali, že jsme ze všech konzerv sundali nálepky, aby se náš jídelníček stal dílem osudu.

"Pamatuješ na maďarské konzervy Globus, s tím prasetem na nálepce? To bylo přímo natištěné na plechu, tam jsme to nemohli sundat. Ale byly strašně dobré, třeba kološvárské zelí, to byla dobrota!"

"Tak já ti ho udělám a uvidíš, jaké bude skvělé, i když už rum nepijeme jako dřív, ale Jarda tvrdí, že ho stejně nikdy nepil. Kecá, pěknej bazének by to byl!"

Jak Todor řekl, tak i udělal. Nepamatuji si přesně, jak chutnala ta konzerva, ale rozpečený bůček zasypaný paprikou, na tom vrstva zelí od Suchopárkové, v tom zamíchaná rýže, na tom rozpečená papriková klobása nakrájená na kolečka a zase zelí s rýží, přátelé, to byla taková dobrota, tak nevařili ani u Šroubků, jak by řekl můj nebožtík tatínek!

A tak zahoďte nablblé příručky, vykašlete se na alternativu a najezte se. Co máte v břiše, to vám nikdo nevezme!