Vzpomenete si ještě ze školních let na tzv. Heisenbergův princip neurčitosti? Ten zhruba říká, že nemůžeme u mikročástice předvídat, kde přesně se bude nacházet a jak rychle se bude pohybovat. Jako by se jednotlivé molekuly plně neřídily fyzikálními zákony a ty by platily přesně až statisticky na jejich velkém souboru. Nemá například valný smysl mluvit o teplotě jedné molekuly.Obdobné chování shrnuje i druhá věta termodynamická. Čím je molekula energeticky bohatší, tím "rozmazanější" je její okolí.

Také v makrosvětě je předvídatelnost chování a tudíž stavu jednotlivých živých subjektů (lidí, ale konec konců všech živých tvorů) malá a kvantifikovatelné tendence se projevují až ve statistických zprůměrovaných velkých souborech. S jistou pravděpodobnostía v průměru se budu nacházet v nějakém okolí svého bydliště, ale kde to v daný čas přesně bude, záleží na rozhodnutích mé svobodné vůle. Někdo každou sobotu vyráží do přírody, jiný se skoro nehne od svého PC.Jednou poodejdu do kina, jindy do práce a občas poodjedu na dovolenou. Potkám někoho, dám se s ním do řeči a můj stav se změní. Moje svobodná vůle tedy "rozmazává" můj stav a zhoršuje jeho předvídatelnost. Jakoby se tím svou svobodnou vůlí vymykám přírodním zákonitostem. Tak jako rozsah rozmazanosti mikročástice závisel na její energii, je i rozsah působení naší svobodné vůle závislý na naší "energii".Je jí třeba ovšem chápat v širším smyslu a zahrnout do ní i naši genovou výbavu a také bankovní konto. Pravděpodobnost, že půjdu nakoupit pečivo k pekaři do sousedství, je velká, že si jedu do Prahy koupit nové sako, menší, a že vyberu životní úspory a odletím zakoupit nemovitost do Kalifornie, dost malá. Ne tak u úspěšného multimiliardáře.

Jestliže ve fyzikálním světě dominuje relace "je větší, než", tak v živém světě ji zobecňuje relace "je lepší, než". Zatímco tu první lze spolehlivě vyčíslit a přiřadit, je ta naše značně subjektivní a rozmazaná. U jednotlivých subjektů je nejednoznačná, závislá i v čase na našich náladách či vyzrálosti. Zatímco "je větší" je pojmově neutrální, cítíme v "je lepší" odstín sobeckosti či chamtivosti. Možná ve smyslu Dawkinsových "sobeckých genů", které nás ovládají.Konec konců lenost je základem života ve smyslu minimalizace výdeje energie a maximalizace zisku. Jestliže částicím ukládá Pauliho princip "být různé" a lišit se na příklad v atomu nějakou svou charakteristikou, takmy princip různosti plníme dokonale. Lišíme se nejen otisky prstů a DNA, ale zejména svými preferencemi, náladami, prostě "svým já". Nietsche říká, že zavedením abstraktního pojmu list se dopouštíme trestuhodné deformace a nepřesnosti vůči konkrétním listům v přírodě. Pak toto platí mnohonásobně zavedením abstraktního pojmu člověk. Spíše se zdá, jako by neexistoval člověk, ale jen různí lidé.

Jak je to tedy se vztahem nahodilosti a svobodné vůle? Prolínají se nám. Lidský život (ale i všech živých tvorů) je plný nahodilosti již od setkání vajíčka se spermií, přes všemožné mutace, nahodilost nálad i setkání. Velmi často si uvědomujeme "co", ale nevíme "proč". Naproti tomu i rozmazanou bublinu neurčitosti částice lze interpretovat její "svobodnou vůlí". Jako by se nacházela zrovna tam, kde je jí nejlépe. Ale i o své svobodné vůli občas zapochybujeme. Jsme to opravdu my, kdo ji ovládáme? Proč a jak se v nás naše rozhodnutí rodí? Není to nakonec náhoda? Nebo emoce, ale co jsou to emoce? A od úvahy o nerozlišitelnosti náhody a svobodné vůle je již jen krůček k principu jejich ekvivalence.Proč je vlastně striktně rozlišovat? Vždyť bez fyzikální nahodilosti by jistě nebylo naší svobodné vůle. Bůh ví, jak ten náš mozek vlastně funguje.A tak budiž pochválena nahodilost naší svobodné vůle.