Svět počátku třetího tisíciletí je poznamenán konfliktem mezi křesťanskou a islámskou civilisací. Snahy o zastření této skutečnosti i víra ve vzájemně uspokojivé vypořádání a následnou koexistenci jsou liché. Je třeba si vybrat stranu, k níž se přidat, ti, kteří se snaží lavírovat mezi a přidat se k vítězi, budou zničeni.

Židovství, křesťanství i islám vycházejí z velmi podobného, ne-li stejného prostředí. Podle Bible měl patriarcha Abraham dva syny, prvorozeného (ovšemže s otrokyní) Izmaele a druhorozeného (ovšemže legitimního) Izáka. Boží požehnání se dostalo oběma chlapcům, Izák však měl být pokračovatelem rodu, tím, na kom se splní Boží zaslíbení. Z jeho potomků pak vzešel Ježíš, zvaný Kristus, a kolem něho vznikla skupina, která dala základ pozdějšímu křesťanství. Všechna tři náboženství se tedy sklánějí před stejným jedním Bohem, všechna uznávají Abrahama jako Božího vyvoleného.

Křesťanství a islám mají podstatně více shodných rysů než každé jedno z nich s židovstvím. Obě náboženství svým způsobem na židovství navazují, jejich šíření je založeno na zcela jiných principech než šíření židovství; jsou náboženstvími (svým způsobem) odvozenými.

Komukoli na první pohled patrná odlišnost a taktéž jeden z důvodů, kterým se nyní vysvětluje rozdílný postup v různých životních situací, je doba vzniku toho kterého náboženství - zatímco židé pokračují v tradici započaté tisíciletí před křesťanským (občanským) letopočtem, islám je prakticky o třetinu mladší než křesťanství. Tvrdívá se tedy, že zastánci proroka Mohameda jsou ve stejné posici jako křesťané v období čtrnáctého či patnáctého století a podle toho je k jejich vraždění třeba přistupovat.

Není tomu tak. Rozdíl ve stáří není a nemůže být tak podstatný, navíc je dobře známo, že stejný věkový rozdíl mezi dětmi je daleko zásadnější než mezi důchodci. Rozhodně se nelze odvolávat na kvantitu historické skutečnosti v tak dlouhém časovém horisontu: k jaké proměně světa došlo mezi roky 995 a 1005 a k jaké mezi roky 1995 a 2005? Nelze než vyžadovat větší zodpovědnost od člověka, který disponuje zbraněmi hromadného ničení, než od toho, který své okolí ohrožuje nožem či prakem.

Pro pochopení zásadního rozdílu mezi křesťanstvím a islámem, židovství opravdu leží naprosto jinde, je třeba vstoupit na půdu teologie. Profesionální vykladači Bible a koránu mohou dlouze rozebírat jednotlivé detaily víry, všechna tvrzení však budou vycházet z jediné skutečnosti: Křesťanství má Ježíše, který na sebe vzal všechny hříchy. Ústředním bodem křesťanství je odpuštění. To odpuštění, které se dostalo do nejprvnější křesťanské modlitby mezi všemi: "... odpusť nám, jakož i my odpouštíme...". Nic podobného islám nezná.

Dějiny křesťanství je možno chápat jako hledání "správné" formy odpuštění, přičemž definice správnosti se, pravda, měnila. A díky odpuštění mohla křesťanská civilisace dospět k Velké francouzské revoluci, jejímiž důsledky žijeme dodnes. Touto cestou islám neprošel - ne proto, že je o tolik mladší než křesťanství, ale proto, že směřuje jinam.

Křesťanství mohlo dát vzniknout současnému evropskému světu bez Boha, islám by toho nebyl schopen. Avšak jakkoli se společnost vzdaluje od Ježíše Krista, zůstává v jejím podvědomí vzpomínka na Něho. Nejsou to jen svátky, jména lidí, měst i míst, kostely, hřbitovy, kletby, životní rytmus, patří sem i hodnotový systém, pohled na manželství a rodičovství, zákonodárství, osobní vzpomínky každého jedince. Proto každý islámský útok na křesťanství je i útokem na evropský atheismus.

Každý příslušník atlantické civilisace, křesťan, atheista i pohan si musí vybrat: nechat islám, aby ovládl svět, smířit se s tím, že jeho synové budou nosit plnovous a navštěvovat mešity a jeho dcery budou zahalené postrádat jakákoli občanská práva, nebo islám odmítnout, stavět se k němu jako židé k Molochovi.

Vonoklasy, 18. září 2006