Každá společnost či intelektuální skupina má tendenci nebo lépe řečeno inklinaci k tomu, aby si vytvořila "veřejného nepřítele". Z Bible jej známe jako obětního beránka, na kterého jsou nakladeny veškeré hříchy skupiny či obce. Často jde o konkrétního člověka, který bývá považován za původce všech možných příčin našich vlastních obtíží, osobních chyb či kolektivních nedostatků. Původně byla celá tato personifikace našeho selhání a přenesení viny za naše hříchy u starých Izraelitů personifikována v "obětním kozlu", na kterého byly přeneseny všechny naše hříchy a pak byl vyhnán do pouště.

Vypadá to, zvláště po onom atentátu-neatentátu na Václava Klause, že ten byl ideově připraven pod vlivem práce velké části našich intelektuálů z takzvané "pravdy a lásky", což jsou víceméně přílepky na v moci uzavřeného a duševně znehybněného Václava Havla a postnormalizačních novinářů, kteří stále ovládají velkou část našich medií. Klasickým příkladem budiž časopis Respekt a Česká televize.

Podíváme-li se s odstupem na dobu od listopadu 1989, vidíme, že velká část ideálů a představ, často dosti naivních, které jsme obecně měli, se ztratila v nenávratnu. Představ a myšlenek, které v krystalické podobě presentoval proud, jenž nejprve vynesl Václava Havla ne piedestal, aby jej pak historicky v očích velké části národa znemožnil.

Není ani potřeba příliš namáhat paměť, abychom vylovili všechny chyby a nesmysly, které byly částečně iniciovány jím samotným a jeho nejbližším okruhem a posléze už jen kryty jménem Václava Havla.

Hned z počátku se ukázala naprosto "kavárenskou" představou idea jakési obrozené intelektuální Národní fronty pracujících a "moderní inteligence". Revoluční přechodné hnutí nazvané Občanské fórum v prvních volbách propadlo a to způsobilo naší "progresivní intelektuální frontě" děsivé zklamání. Místo aby se z něj poučili, zatvrdili se ve svých postojích a naskočili na vlnu eurohujerství. Se všemi jejími znaky a modlami.

První padla představa, že lze "shora" vytvořit jakousi novou spásnou cestu – něco podobného socialismu s lidskou tváří, ale bez politických stran a nezaměstnaných, bez vzájemných konfliktů a jaksi politiku "nad vodami". Tuto bláhovou ideu ztělesnily Havlovy prvotní plány na vzájemné rozpuštění NATO a Varšavské smlouvy.

Pokus překonat národnostní rozdíly a nevnímat a zatajovat reálný silný tlak ze sousedních států na rozdělení a zničení Československa (Maďarsko, Sovětský svaz, Rakousko a nemalá část německých politiků a sil) se ukázal zásadní chybou. Reálpolitika zvítězila nad "vznešenými ideály".

Nejvýznamnější období této politiky, za které musíme být z národního i z mezinárodního hlediska nejvíce Václavu Havlovi vděčni, ono zapojení do NATO a EU, bylo poměrně krátké a ve skutečnosti bylo naprosto v rozporu s ideály těch, co ústy hlasitě podporovali Václava Havla, aby jinak osočovali ze všech sil kapitalismus, USA a samozřejmě i Izrael. Tyto entity vždy společně nenáviděli a nenávidí všichni "moderní" intelektuálové a politici od katolického Durycha přes vlajkaře a stalinisty, až po dnešní postnormalizační intelektuály.

Čím více se neplnily jejich ideály o chudé, ale svobodné a rovnostářské společnosti, čím méně je byli lidé a politici v praxi ochotni poslouchat, tím většími duševními muky trpěli a trpí. A jako lidé slova to dávají hlasitě najevo.

Všechno se jim kazí. Mám-li parafrázovat Václava Havla: "Naše Unie nevzkvétá." Ideály multikulturalismu se ukázaly být pátou kolonou bojovného islamismu, genderismus lidé nevzali za svůj, homosexuály sice toleruje celá Evropa, ale jako příklad si je berou jen poněkud vyšinutí lidé, společná měna je katastrofou a tak dále a tak dále.

Vše, po čem toužili (a také po skvostných místech pro sebe), po životě ve státě, který bude v prvé řadě dávat peníze jim, protože jsou přeci intelektuálním předvojem lidstva, nic z toho se nestalo. Z šuplíků se nevynořily báječné a zásadní romány, nevznikly světové filmy, které by všechny zaplatil stát.

Lidé nakupují v obchodních centrech a odmítají intelektuální povyšování se nad "mamonem". Prostě se chtějí mít po padesáti letech chudoby dobře.

Velká část neuspokojených intelektuálů se pak logicky spojila s "poraženými dějinami", českými komunisty a těmi, kteří nestačí na změny doby a kterých je v dnešní krizi sociálního státu stále víc. A jsou nespokojeni, protože zjistili, že za zboží obdivované kdysi na stránkách katalogů Neckermanna se musí platit. Prací, kvalifikací, úsilím. S tím ani rádoby havlovští intelektuálové nepočítali. Stejně jako dělníci zvyklí pracovat pomalu, řemeslníci vysedávající celé dny v hospodách a úředníci pospávající v kancelářích.

Jak bylo tehdejší heslo: "My předstíráme, že pracujeme, a vláda předstírá, že nás platí."

Dnešní situace přesně odpovídá vědeckému zkoumání sociální patologie. Použiji zde velice dobré shrnutí z Wikipedie. Tam se praví:

Erving Goffman, americký sociolog, řadí teorii obětního beránka do dramaturgické sociologie. Dle jeho knihy "Všichni hrajeme divadlo" je obětní beránek pouze jedna z rolí v životě. Sociální role – v tomto případě oběti zlého kapitalismu - přizpůsobujeme se určité sociální skupině a své negativní činy (a také naše viny a neúspěchy) převedeme na beránka a toho potom zničíme, tedy obětujeme. Onen vyšinutý jedinec Vondrouš s airsoftovou pistolí to přeci hlasitě řekl. Chtěl střelbou na Klause zasáhnout "obětního beránka", terč všech neúspěšných. V to počítám i stárnoucí a na stranu odsouvané intelektuály a novináře. Už vědí, že své sny neuskuteční.

Podáváme-li se na tzv. "Techniku obětního beránka", čteme, že k jevu obětního beránka často dochází:

1) když o přibližně stejné ekonomické pozice soutěží dvě znevýhodněné skupiny (v našem případě málo vzdělaní a nevýkonní Češi se vzrůstající skupinou Romů)

2) když ve společnosti existují skupiny s poměrně malou mocí a právy, které se výrazně odlišují

3) v dobách, kdy hrozí všeobecná socioekonomická krize, čas zvratů, transformací

4) pomocí tzv. projekce, při níž těm druhým podvědomě připisujeme své vlastní negativní úmysly nebo vlastnosti

V našem případě je zřejmé že existují podmínky pro splnění bodů 1) 2) a 4).

Podíváme-li se dále na výčet, dojdeme k Cíli tohoto jednání:

1) posílit soudržnost ve skupině

2) někomu uškodit

3) zachránit vlastní profesní existenci

4) odklidit z cesty konkurenci

5) posílit vlastní pozici ve skupině

Hlavním bodem a dosažením cíle je potřeba "vinu za své vlastní špatné činy připsat někomu jinému, slabšímu".

V mediokracii, kterou před padesáti lety předvídal a později popsal Marshall McLuhan ve své knize "Jak rozumět médiím", budou mít největší sílu media. Tím lze vysvětlit, proč se celkem správně novináři a intelektuálové domnívají, že je Václav Klaus v pozici slabšího.

Dlouhou dobu byla antiklausovská vlna považována jen za nostalgii po dobách porevolučních, a po době rozkvětu mediální "pravdy a lásky", v posledních letech se však situace změnila. Po dlouhé mediální masáži nyní jako "mem" (tedy myšlenková obdoba genu, replikující se informace v DNA) o arciďáblu Klausovi ovlivnila většinu české veřejnosti i intelektuálů - viz poslední úlet konzervativce Jocha. Teď se však tato antiklausovská vlna postupně začala měnit, jako se mění rakovinou nakažená buňka, v nepřítele samotného organismu.

Dnes se boj proti "kikině" (odporný výraz vynalezený herečkou Holubovou), proti "rusofilovi" Klausovi (co by pak měl být bývalý německý kancléř Schröder, dnes vedoucí figura v Gazpromu?) změnil na boj proti podstatě demokracie a je základem mnoha intelektuálních skupin a novinářských kruhů v boji proti státu a společnosti. Stačí si zapnout televizi a otevřít noviny. Nedej pánbůh jít na levicové diskusní fóra, jako jsou třeba Novinky.cz.

V mediích a hlavně v televizi je demokracie nazývána pejorativně "kapitalismus devatenáctého století", zbarbarstělá a fašizující část sociální demokracie (ve smyslu Mussoliniho Itálie, neplést s nacismem!) se veřejně bratří se stalinisty. Media cupují na kousky demokracii a také "neschopný" a zaostalý český národ. Není vstupu do vysílání zpráv na ČT 1, aby v něm nebyla nadávka na dnešní poměry způsobené prý "kapitalismem", redaktorky blábolí o neustálých neštěstích a hrůzách, co nás čekají a neminou…

Lidi můžete ovládnout nejlépe strachem. Buď přímo mocenskými represivními orgány anebo vyvoláním něčeho daleko horšího. Vyvolávání nejen strachu, ale obecné úzkosti. Strach a zvláště úzkost vyvolaná něčím nepříliš jasným, ale děsivým, hlavně v budoucnosti, je demoralizující síla. Úzkost je jako nakažlivá nemoc, která se přenáší rychle jako blesk. Zvláště je-li stále a stále živena medii a propagandou. Říkáte-li zároveň, že je odporné to a to či ten a ten, říkáte zároveň, že je potřeba zničit toho a toho či to anebo to a že vy víte jak. Stáváte se v tom okamžiku všemocnými. Stanete se "fakíry medií" uvádějícími své diváky posluchače hypnotizujícím opakováním o vše obklopujících hrůzách každý den do stavu úzkosti a strachu. Máte je v hrsti. Dav bude dělat to, co chcete. Stačí jim jen napovědět, koho volit, koho ne, kdo je ten "špatný", a naznačit, kdo je ten "dobrý", a povedete je, kam budete chtít. Napoleon Stalin, Hitler, Mussolini, ti všichni to uměli.

Proto mimo jiné existuje moderní novinářské základní heslo: "Dobrá zpráva je žádná zpráva." Když lidi neděsíte, nedají se ovládat.

Výstřel-nevýstřel na Klause byl dalším pokračováním mediálního zatracování cesty nastoupené po roce 1989. Byl jen virtuální popravou představitele svobodné, i když jistěže nedokonalé společnosti, která mnoha skupinám nevyhovuje. Byl ztělesněním všech obav a hříchů, které jsou kladeny ne na "obětního beránka", ale spíš na mediálně vytvořeného odporného starozákonního páchnoucího obětního kozla, kterého je potřeba alespoň "jakoby" odstranit.

Ve své patologické nenávisti a v bolesti nad svým vlastním zklamáním zašli posthavlovští intelektuálové, media a sociální demokracie až příliš daleko.