Pro demokratický stát platí obdobné základní principy jako pro přírodu, fyziku či mechaniku. Platí vůle většiny, menšina má možnost se stát většinou a moc vítězů se prověřuje v pravidelně se opakujících volbách. Jinou otázkou je, nakolik lid, obyvatelstvo, národ či jinak nazvaná komunita státu je s demokracií sžitá, rozumí jí a hlavně, jestli se umí demokraticky chovat.

A tady můžeme zkoumat, jak daleko má demokracie k občanům postkomunistického státu, či spíše jeho občané k této „klasické“ demokracii. Nebudeme první, dělají to stovky novinářů a odborníků a jedním z prvních, kdo si uvědomil rozpor mezi politickými principy a chováním těch, kterým mají sloužit – byl T.G.M.

Jak „ladí“ s demokracií „výdobytky“ totalitního režimu, které přežívají déle, než si po převratu mohl kdo pomyslet? Je zajímavé, že mnozí patologové a znalci komunismu, vesměs jeho renegáti, jako např. Orwell, Heym a další, se zabývali komunismem samým, ale nikdo - asi proto, že to nebyla jejich životní zkušenost – se nezabýval jeho přežitky. A protože komunismus z hlediska historického času padl všude ve stejnou dobu, jsme nyní sami sobě pokusnými králíky, na kterých můžeme bádat, co je dědictvím komunismu (z hlediska právního), co zůstalo ve vědomí a myšlení lidí (z hlediska psychologického) a jaké stopy zanechal u politiků či v nich (politologického).

Tento článek nemá za cíl se těmito jednotlivými rezidui zabývat, ani nemůže, protože autorka není odborníkem ani v jednom z výše uvedených oborů. Ale poznala ve svém oboru, jak daleko je ke skutečné demokracii a jaký vliv, analogický kdysi proslulému demokratickému centralismu, si zachovaly tzv. kádrové rezervy bývalého režimu.

Názory západních zemí na dění v české politice jsou rozmanité. Je však na místě říci, že se shodují v jednom:

„Skutečná demokratická politika bude možná tehdy, až vymizí postkomunistické přežitky a vztah k demokracii a její akceptace dosáhne úrovně západních demokratických zemí.“

Toto uvedl nedávno známý německý časopis Spiegel. Autor článku neměl v úmyslu pomlouvat nebo kritizovat demokratickou kultivovanost našeho národa či jeho intelektuální schopnosti a etickou stránku, nýbrž podat obraz o tom, co komunistická strana v minulosti způsobila a jak demokracií škodí lidé, kteři si převlékli sve kabáty a dále zůstali u dobře placených koryt, aniž by jejich vědomosti v některých případech dosahovaly povinného minima.

Jejich vlastní sebereprezentace doktoráty, převleky z „CSc.“ na „PhD“ a další tituly – někteří nositelé jich mají tolik, že se před a za jméno ani nevejdou, nejsou na Západě uznávány, a to i proto, že jsou socialistické nebo postsocialistické provenience a jejich úroven nedosahuje úrovně doktorátů a titulů získaných v těchto západních zemích.

Není divu, neboť na základě známostí, vlivu a kádrové solidarity se tyto tituly uděluji dodnes. Ostatně doktorát a celé studium ještě předminulého premiéra této země, je toho výmluvným příkladem – a to se jednalo jen a jen o popřevratovou kariéru!

Jen v opravdovém demokratickém systému je možno vzdělávat lidi bez zábran a falešných ohledů, k tomu patři i příslušný počet vyučovacích hodin. Proč čeští středoškoláci stále nemají možnost se rozhodnout pro předměty, které preferují? Proč přednášky a semináře na vysokých školách z velké části neodpovidaji evropským trendům? Toto lze velmi lehko vysvětlit konstatováním, že převážná část vyučujících se dnes na svou výuku příliš nepřipravuje, neboť je „připravena“ z doby dřívější, převážně i z doby socialismu. Proč tedy stíhat evropské trendy? Nač si dělat práci a výdaje, když to i projde po staru.

Pokrytecký rozdíl mezi tím, co jsme měli a co z velké části zůstalo ještě přežitkem z dob starých, a tím, co mají země západního světa, reprezentuje strukturu pravé bezmocnosti.

Úcta k lidským právům byla nastolena jen částečně a mnozí bývalí členové komunistické strany si tleskají bez kapky soudnosti a studu. A co víc – stejně spokojeni jsou i současní členové KSČM, kteří nevystoupili ze strany a ani kabáty převlékat nemuseli. „Vždytˇ ono se na to nepřijde, nebo mne kolega podrží, já ho přece podržím také, aby něco na nás oba neprasklo.“ - To je dnešní běžná realita, jak ve školství, tak v oborech jiných. Každý ví dost na druhého – stále platí

„proletáři všech zemí, spojte se.“

Komunistická strana, která spojila mnoho lidí pro sociální ideály, kterým uvěřili, šířila pak lživou propagandu a izolovala naši zemi od západní společnosti a kultury, kam patřila. Vládla dlouho a jeji přežitky bohužel převládají i dnes.

Hra se slovy, nahánění strachu a znemožňování obhajoby, se staly úplně normálním hlediskem; pro Evropana sice nepřijatelným a pro cizince nepochopitelným, ale bohužel zde, v této české zemi, dosud vládnoucím. Místo demokratické diskuse dochází k zastínění problému, jedinec, který nejde s mocnými a kolektivem, je znemožňován a ve většině případů likvidován. Vybočení z řady a sdělení vlastního názoru, jak je v západních zemích běžné, se u nás trestá, a to ne jenom ve školství, ale i v jiných sférách. Jaké je tedy východisko? Snad jen jedno, a to je výchova k demokracii a demokracie sama a pak nové generace vychované v jejím duchu.