Naše země prý je rozdělena. Proti sobě prý stojí zástupy nadšených příznivců očkování, kteří se přou s očkovacími odpůrci stejně usilovně jako klima-aktivisté s klima-skeptiky, Zemanovci s jeho oponenty, podporovatelé MeToo s jeho odpůrci, podobně jako příznivci manželství pro všechny se zastánci tradičního výkladu pojmu. A tak bychom mohli pokračovat donekonečna.

Rodiny prý se nepohodnou, kamarádi vykopali válečnou sekeru, rodiče nemluví s dětmi a nepůjčují jim vnoučata a názoroví oponenti prý odmítají usednout u jednoho stolu. A tak je nejspíš nejvyšší čas se zastavit a zamyslet, zda naše malá česká země skutečně stojí na pokraji občanské války a zda nám hrozí potoky krve, hořící ulice a hromady mrtvých.

Fakt je naše země a společnost tak rozdělena? Kdo žije na sociálních sítích (a tam jsme občas skoro všichni), ten by všechny ty lamentace podpořil. Nadává se tam, uráží, popichuje, o sprostá slova není nouze a kdekdo v komentářích sahá k historickým přirovnáním ve shodě s Godwinovým zákonem, podle něhož je jen otázkou času a délky internetové diskuse, než dojde na Hitlera a na nacisty. Potvrzuji – i mně neznámí občas neslušně urážejí a posílají do pekel nejen za to, co si myslí, že si myslím. Jenomže reálný život je na hony vzdálen od sociálních sítí stejně jako skutečnost od krásné literatury.

Naše rodiny, hospody, kanceláře

Moji nejbližší rodinu tvoří deset lidí, širších příbuzných je celkem stovka. Nejdůvěrnějších přátel mám taky deset, vedle nich pak další stovku blízkých kamarádů, sousedů, známých známých. Pracovně potkávám třetí stovku. S nimi se všemi čas od času chodím na obědy, telefonuji, slavím svoje i jejich narozeniny, cestuju autem či vlakem, zasedám v orgánech či spolupracuji. Mluvím s nimi osobně, telefonicky, mailem nebo pomocí jiné komunikační platformy a přitom si vyměňujeme názory na pandemii, na restrikce, na politiku, na divadlo, filmy, knihy, potraviny, energie, právo, děti, manžele, zahrady či recepty na kapra a na bramborový salát. Opakovaně se neshodneme - ale to jsme se neshodli ani před deseti lety, předloni a na všem se všichni dohromady neshodneme ani zítra. Ale že bychom si kvůli očkování vjížděli do vlasů, křičeli na sebe urážky, napadli se v samoobsluze anebo přerušovali vzájemný kontakt?

Nic podobného kolem sebe nezažívám a ani u jiných to nikde nevidím, a to jsem advokátka, tedy profesionálně deformovaná lidskými traumaty a spory. Jistě, lidé mají odlišné názory na všechny možné věci, ale tak tomu bylo vždycky a taky vždycky bude. Cožpak jsme zapomněli, že lidé jsou prostě různí? Že mají jiné pocity, hodnoty, motivace, přání, tužby, zkušenosti a očekávání? Kdo se diví, že různí lidé z rozličných důvodů chtějí různé věci, ten o svých spoluobčanech a o člověku samotném asi mnoho neví. Přece nejde o to druhého přesvědčit a už vůbec ne násilím převálcovat. Slušní lidé, přátelé, rodina či spolupracovníci se obvykle snaží se svými blízkými nerozhádat. Ano, existují témata, na které máme odlišné názory. Ale to ještě neznamená, že je jimi společnost nesmiřitelně rozdělena.

Z novin a médií se zdá, jako by v českých zemích zuřila občanská válka, ale ty slovní útoky a nenávisti probíhají jen na sociálních sítích, kde jsou víc viditelné, protože urážejí a bolí. V reálném životě se však dějí naprosto výjimečně – když vybuchnou nervy a selže sebeovládání i dobré vychování. Ne, nechci tím říct, že je máme bagatelizovat. Ale ani opačný extrém, tj. zveličování a přehánění není dobrou cestou a měli bychom s tím přestat. Přiznávám, že doba je náročná, protože poslední dva roky změnily naše zavedené zvyky, plány, sny, prostě přetvořily realitu. A tak se nemůžeme divit, že nám, lidstvu, chvíli bude trvat, než se přizpůsobíme nové situaci. Ale není třeba zhoršovat současnou náladu přeháněním a zveličováním, které je nepravdou a kouřovou clonou. Naše země není rozdělena. Je obydlena lidmi mnoha názorů a pohledů na věc. A skoro všichni spolu mluví a ve vší slušnosti nakonec domluví se.

Měli bychom se o to každý den snažit. Namísto nadávání a výčitek spolu mluvit; namísto přesvědčování druhého pochopit; namísto odsuzování hledat, co nás spojuje. Není toho přece vůbec málo: tato země, společná minulost, tradice, vzájemné vztahy, naše rodiny. Ani ty si přece nevybíráme, občas nás štvou a provokují, dělají věci, jež se nám nelíbí. Ale stejně se k nim pořád vracíme, stejně s nimi sedíme u jednoho stolu, odpouštíme jim a zkoušíme to s nimi zase znovu.

Tak to pojďme taky zkusit. A nejen proto, že budou Vánoce.

Autorka je prezidentkou Unie rodinných advokátů a bývalou ministryní spravedlnosti

Ve zkrácemé podobě uveřejněno v MfD, 30.11.2021