9. Rovnost, ideál neskutečný

Zmýlili se drobátko otcové francouzské revoluce s jejich égalité, příroda ani dějiny neznají rovnosti. Naroubována na lidský kmen urodí vždy jen padavky; není rozumného důvodu, proč by o osudech společnosti měli spolurozhodovat hloupí a neschopní, ani ti, kteří k jejímu provozu krejcarem nepřispějí. Nejsme-li pokrytci, musíme přiznat, že všechna rovnost může mít jen podobu rovnosti před zákonem. Ve všem ostatním žádné rovnosti není a být nemůže, ani v demokracii, ani ve veškerém řádu světa. I kdybychom se stavěli na hlavu, nezabráníme, aby se neprosadil princip jiný: výběr, založený na rozdílu kvalit. Vyšší kvalita pak umožňuje vyšší postavení.

Nikde není tolik vytahování, ohrnování nosů, povýšenosti a směšného snobismu jako tam, kde jsou si všichni rovni. Žena předsedkyní vlády! Černoch prezidentem! No dobře. Tak tedy jsou, budiž jim požehnáno. Divný ale je ten jásot; jako by žena či černoch skýtali záruku lepšího, úspěšnějšího atd. vykonávání veřejné funkce, než nečernoch či nežena. Na druhé straně ovšem platí, že všichni, včetně žen a černochů, si jsou ve všem všudy rovni; i mohlo by být divné, že titíž lidé, kteří neústupně trvají na rovnosti všeho lidstva, zároveň vyzdvihují předpoklad jakési vyšší kvality jedněch před druhými. Cesta z té slepé uličky je snadno k nalezení: jsou-li si lidé rovni či nerovni, je otázka pro právníky, ale můžeme s jistotou říci, že jsou si navzájem jiní. Žena je jiná než muž, černoch než nečernoch, liší se od sebe svým chrakterem, nadáním i nenadáním národy, kultury, civilizace i jednotlivci. Každý je sám sebou, každý má svou vlastní hodnotu. Všechno ostatní je pokrytectví.

Ale dejme tomu, že by zásada rovnosti ještě jakž takž obstála před soudem dějin; horliví duchové se s ní ale nespokojili a přehnali ji k zásadě stejnosti. Stejnosti všech se všemi, za všech okolností, po všech rovnoběžkách a polednících. Ultimativně je vyžadováno nevidět zjevné rozdíly jak mezi jednotlivci, tak mezi lidskými plemeny, kulturami, národy a pronárody, pokládat je za nepopsaný kus papíru, na němž teprve ruka osvíceného inženýra lidských duší vytvoří něco jako charakter, je-li taková věc vůbec žádána. A ono to nefunguje, jak na všech stranách patrno, ale nerado přijímáno.

10. Vojna a mír, vážky ďáblovy

Ukáplo mi kdesi v těchto úvahách z pera slůvko „mír,“ i vyznám se hned z toho, že můj vztah k tomuto fenoménu jest rozpolcen. Na jednu stranu – kdo by si nepřál žít v míru; na druhé straně jsem byl po celá padesátá až sedmdesátá léta – než jsem z tábora míru utekl - tak bombardován slovy mír, mírový etc., až se mi sám pojem míru znechutil. Mírová hnutí, mírové fronty, mírové výbory, mírové pochody, tábor míru, hranice míru, armáda míru, i objednávka cibule musela být zakončena výkřikem míru zdar… Mohlo to být k smíchu, kdyby z toho nekoukal komunistický fígl. Ovšemže sloužila celá ta mírová hysterie jedinému cíli: ideologické infiltraci, rozvrácení vůle zápdního světa k obraně. Což se do značné míry i povedlo. Prosím tudíž o porozumění, nebudu-li se na následujících řádcích vyjadřovat k zmíněnému pojmu s takovou úctou, jak bych asi měl; když nic jiného, je v podlém úmyslu zneužitelný. Zkušenost z dob ne ještě tak dávných ukazuje, že jakmile někomu začne huba přetékat mírem, je záhodno se podívat, jakou všivárnu má za lubem.

Co by mě ale především zajímalo: je fenomén, zvaný trvalý mír, vůbec dosažitelný? Neboli jinak: je mír pravidlem dějin, kdežto války a pranice, hned zde, hned onde, vybočením? Obávám se, že nikoliv. Už od počátku psaných dějin a bezpochyby i před ním lidstvo válčí, pere se a morduje; výzev k míru a nabádání k snášenlivosti vždy bylo, jest a bude na nůše a na trakaře, přesto rvaček neubývá, ledaže už nejsou vedeny pazourkovým sekeromlatem. Trvá-li však něco tisíce a snad desetitisíce let, nikdo to nechce, nikomu se to nelíbí, každý by si přál opak, a ono tomu přesto není žádného konce, musíme se ptát, nejde-li o přírodní zákonitost; a proti přírodě se vzpěčovati jest obtížno. Jestli ale zákonitost, jaká?

Jako obvykle, čertův chlup tkví v definici. Co jest mír? Pro jednoho jím je stav, dosažený dohodou mezi rozumnými lidmi, majícími při všech názorových a jiných diferencích společný zájem na tom, aby k explozím ničivé iracionality nedocházelo; a došlo-li, aby ustaly. Pro druhého je mírem stav, jenž následuje, když byl protivník vítězně pokořen a netřeba se prozatím dál mlátit. Západní politikové mají za to (a nemají-li, jsou raději zticha), že každému konfliktu lze předejít vyjednáním kompromisu; zase ale ta ošemetná otázka: co kdo rozumí slovem kompromis? Jedněm znamená oboustranný ústupek, na jehož základě se může odvíjet další sbližování stanovisk; druhým zisk zase jednoho kousku pole, jež hloupý protivník vyklidil a z nějž bude vykročeno k dalšímu vítěznému postupu. Jak vidno, věc není tak jednoduchá. Mír je dvojsečná šavlička: nelze jej mít, není-li na druhé straně sporu týž objem dobré vůle. Kdo se domnívá, že postačí vlastní ochota k míru, že jej lze na majetnících ideologických (ale i nacionálních, náboženských atp.) pravd usmlouvat, uvyjednávat, hruběji řečeno vykecat … nikdy v průběhu nejméně posledního sta let se ten předpoklad neosvědčil, vždy se temné síly různých říší zla nacpaly tam, kde jim důvěřivá ústupnost udělala místo. Abychom se snad už konečně poučili: sovětské maršály nezastavilo mávání holubičkami, mírová hnutí a mírové konference, nýbrž Reaganův nůž na krku. Hitler mohl být zastaven podobným způsobem,.ale zásluhou mírotvorců nebyl. Je, celkem vzato, houby platné, chce-li kdo mír; podstatné je, má-li vůli a prostředky jej na černých postavách dějin vynutit.

Válek z jakékoli příčiny nebo i bez ní nechybělo nikdy. Snah o mír za jakoukoli cenu také nikdy: lieber rot als tot, lépe být rudý než mrtvý, znělo heslo německých pacifistů za časů Brežněvovy mírové ofenzivy, a dějiny jim bezmála vyhověly. Bane. Nastavováním druhé tváře se spor neřeší, ale stupňuje. Holubičí povahy vyznávají ušlechtilou zásadu: chceme-li odstranit zlo, musíme nejdřív začít u sebe. Velmi správně. Ale právě že nejdřív; nemělo by být pouštěno ze zřetele, že po nejdřív musí přijít nějaké potom. Kdo příliš horlivě vyjímá třísku z oka svého a sbírku mnohem horších třísek v očích zlovolníků přehlíží nebo omlouvá, uvaluje na sebe část viny za nastalé zlo, neboť mu odmítal zabránit. Nebránit není zcela totéž co zavinit, ale kusu spoluzodpovědnosti se nečinnost nezbaví. Občanský zákon mé druhé vlasti zná přečin zanedbání - kdo vidí tonoucího a nepřijde mu na pomoc, aby si nenamočil ponožky, končívá u soudu; a dějiny jsou přísný, neodpouštějící soudce.

Existuje něco jako dějinná zodpovědnost. Někdy za zbytečnou a ničivou válku, ale někdy i za pošetilý a neméně ničivý mír. Snad by měl být ustanoven nějaký tribunál, který by kromě válečných zločinů soudil i zodpovědnost těch, kdož odmítáním účinného zákroku umožnili tyranovi jeho řádění. Aby nemohli, jako zpravidla, skromňoučce ztichnout, to my nic, to jsme přece nemohli vědět, my jsme jen chtěli mír. Zodpovědnost za spáchanou bezmyšlenkovitost nese i řidič, parkující na zakázaném místě, proč ne ten, kdo – byť i v dobrém úmyslu - svými hlasivkami podporoval krutosti a otroctví.

Dokončení zítra