Prosím o prominutí; to víte, zprávy ze staré vlasti dostávám ze zpožděním, a já vám teď nevím: našel už pan Ovčáček ten ominózní Peroutkův článek, v němžto je figura jménem Adolf Hitler nazývána gentlemanem? Co říkáte – že nenašel? Ale to je mi líto. Takovou práci si dává, aby udělal panu prezidentovi radost, a ono pořád nic. Ale třeba by pan Ovčáček mohl začít hledat jinde. Jistěže byl Ferdinand Peroutka velkou postavou české žurnalistiky, jsou však i vyšší sféry, kde by mohl zapátrat po, řekněme, krapet pochybených výrocích. Divím se, že pan Miloš Zeman, sám sedě na stolci prezidentském, na tu ideu ještě nepřipadl. Tak například… listuji ve svém citátníku… tadyhle:

Noví vůdcové potřebují podporu národa, všichni pocházejí z lidu: Hitler, Mussolini i Stalin pocházejí z lidu. Také to jest určitý způsob demokracie. Dokonce i Hitler byl německým lidem zvolen.

Hleďme, hleďme. Peroutkův článek, i kdyby byl po heroickém úsilí páně Ovčáčkově přece jen nalezen, jmenuje Hitlera gentlemanem… nu což. Gentlemansky se za jistých okolností může zachovat i zloděj psů. Uvedený citát však pasuje Hitlera – a další fešáky téhož kalibru - na demokrata, což je přece jen o něco povážlivější úlet. Jeho autorem jest – pozor, zhluboka nadechnout – nikdo menší než sám Tomáš G. Masaryk, prezident Osvoboditel a tatíček národa! A aby nezůstalo u jedné ukázky, nabízím pozornosti čtenářově následující výrok:

Bez jistého stupně diktatury není ani demokracie… diktatury zrušily parlament, dovolávají se ale vůle lidu, tedy vlastně dovolávají se demokracie. Inu, měl Masarykův čas s demokracií svou potíž, jak si ještě povíme,.

Nemenší jasnozřivostí se zaskvěl i jeho nástupce na trůnu republikánském, dr.h.c. Edvard Beneš. Slyšmež slova prorocká: „Režim sovětský se nutně vyvíjí ve smyslu stále větší a větší svobody individuálu v rámci státu socialistického.“ (E.B. – Světová krise). Nutno podotknouti, že si řečený muž velmi zakládal na své vědecké politice. Strach pomyslet, kdyby býval dělal nevědeckou.

Ale dost, už se mírním, aby se nezdálo, že se chci jmenovaným státníkům posmívat. Nezazlívám jim jejich dnes už poněkud trapné výroky; nebyli víc než lidmi svého času, typickými reprezentanty tehdejšího způsobu politického myšlení. Pro náš čas je demokracie hodnota nepochybná a neznepochybnitelná, až z toho někdy mívám nedobrý pocit; býváť ustrnulost předstupněm úpadku. Čas Masarykův však byl v tom ohledu ještě nevykvašený; nebylo málo těch, kdož měli za to, že je demokracie loudavá a upovídaná, fádní kaše, již by neškodilo okořenit trochou diktatury. Kdo tak smýšleli, nebyli z největší části žádní fašouni ani bolševici, jen před sebou viděli zářivý cíl a zdálo se jim, že k němu demokracie postupuje příliš pomalu a potřebuje popohnat. To se ví, současná doba si na zářivé cíle tolik nepotrpí, stačilo by jí, kdyby všechno proboha aspoň zůstalo, jak je; tenkrát ale byl fetišem doby pokrok, jen kdyby mu nestáli v cestě všelijací tmáři a zpátečníci. Kdo se nad tím chce ošklíbnout, nechť si pomyslí, jak asi bude po devadesáti letech naše potomstvo – bude-li vůbec jakého – smýšlet o nezpochybnitelných imperativech času tohoto.

Dnes už se – všimněme si – tolik nemluví a nepíše o pokroku. Asi že je čím dál méně zřejmé, čeho se vůbec dopokrokoval. V létech dvacátých a třicátých, z nichž pocházejí uvedené citáty, však nebylo pochyb: vše minulé je zbytečné jako moly prožraná sukně po babičce, ne-li škodlivé a zavrženíhodné, kdežto vše dobré a žádoucí se nachází v budoucnosti. Cesta k onomu dobrému a žádoucímu se pak děje po přímce, jako když střelí: zde jsme, tam cíl, nuže vzhůru k lepším zítřkům! Jak nejlépe ilustruje věta z Čapkových Hovorů s TGM: … důvěřuju v budoucnost, ve vývoj a pokrok. Chtěl bych vědět, jak bude vypadat život za sto let. Jo, to bys koukal, tatíčku, chtělo by se povzdechnout. Kdepak. Po bezmála už stovce let jsme se slovem pokrok opatrnější, mluvíce raději místo toho o vývoji. A vývoj neběží po přímce, nýbrž po kličkách, smyčkách, spirálách a zpětných proudech, a k čemu dospěje, je vždy jen přechodné a nikterak nemusí odpovídat tomu, čemu my lidé říkáme dobro. I zanechme pokroků, uzlu nejgordičtějšího, do nějž se člověk může zamotat, ne však se z něj vyplést.

Druhým z fetišů času našich pradědů byl a v zemích Koruny české zčásti dosud je lid. Byla mu přisuzována moc téměř magická; jen samotný původ z lidu zaručoval v Masarykově (a nejen jeho) pojetí metál demokrata i postavám z dnešního hlediska tak odpudlivým, jako byl Stalin, Hitler a Mussolini. I táži se z odstupu let: co jest lid? Kdo má nárok na ten titul a kdo už ne? Jsem lidem například já sám? Vysoké postavení nemám a nikdy jsem neměl, peníze, pokud jsem kdy jaké vlastnil, jsem procestoval… že ano, říkáte? Uf, to se mi ulevilo. A co takhle nějaký bankéř či miliardář či nedejpámbu šlechtic? Ten že už ne? Kudy vůbec probíhá hranice mezi lidem a nelidem? Lze ten pojem nějak vymezit? Snad abychom nechali tento feudalismus naruby době, jíž náleží. Není žádného lidu ani nelidu, pravím, je pouze společnost zahrnující v sobě všechny své členy od prvního k poslednímu. Že z ní určití jedinci negativně vyčnívají, je truchlivá skutečnost, ale neodpomůžeme jí kádrováním. Budeme-li sledovat pojem lid do důsledku, nezbytně dojdeme k Marxovi s jeho třídními antagonismy; těch jsem si užil dost a mohou mi být ukradeny.

Nu, jsme už poučenější. Vítr dějin odvál či aspoň zrelativizoval dogmata pokládaná ve své době za znepochybnitelná, ale nechvalme se příliš; však i náš čas má své posvátnosti a nedotknutelnosti, o nichž je na pováženou zapochybovat. Opět máme ideologii zavrhnuvší vše staré a osvědčené, domýšlejíc si, že doposud se všechno dělalo špatně, avšak ona vynalezla konečnou a neměnnou pravdu, jíž je určeno, aby přivedla lidstvo ku štěstí a jasu. A nemusím být věštec, abych předpověděl, že dopadne stejně, ne-li ještě mnohem a mnohem hůř než všechny předešlé. Nedáme-li si sakramentský pozor, jest se obávati, že teprve ideologie politické korektnosti, inteligentnější a méně rabiátská, o to však nebezpečnější než nacismus či stalinismus, uvrhne svět do propasti, z níž není návratu.

Čímž jsme se odchýlili od poněkud už komicky působících výroků našich národních tatíčků; abych to zčásti napravil, uvedu na závěr Masarykův, jak jsem jej nalezl v díle Ernesta Denise, francouzského historika, jemuž se zalíbilo v českých dějinách: Nejhlubší bádání neotevrou nám tajemství světa; známe jen povrch věcí, nepronikáme až k jejich podstatě. Přesně, otče národa. K podstatě věcí nelze pronikout, jelikož se nalézá ve sférách lidským smyslům nepřístupných. Můžeme se jí však blížit v míře, jaká je našemu vnímání dána; možná pak pochopíme, že bláznivé jest jednou hrc do zlaté minulosti, podruhé hrc do ještě zlatější budoucnosti, nýbrž je třeba pojímat kontinuitu času v celé šíři. Neboť vývoj plyne a vše se mění, zákony přírody a času však platí, platily a platit budou; a nepochybí ten, kdo nacházeje poučení v minulosti, aplikuje je na budoucnost. Měl-li Masaryk na mysli toto, osvědčil se lépe jako filosof než v roli státníkově.

Hannover, 28. června 2015