Dne 8. 9. 2006 vysílala Česká televize 2 pod názvem „Předem varován, lépe připraven“ úvodní díl seriálu „Braňme se“. Seriál je koncipován jako „Cyklus osobních zážitků těch, kdo přepadeni byli, a návodů pro ty, kdo se tomu chtějí vyhnout. Uvádějí Václav Vydra a Jana Paulová“.

Uvedený záměr tvůrců pořadu, totiž poučit diváky jak si snížit svým chováním riziko přepadení ze zálohy, je správný. Avšak aby správný úmysl nezůstal pouze úmyslem, je třeba vědět, jak uvedený cíl prakticky realizovat. První díl tohoto seriálu však ukázal jasně, že zůstalo pouze u dobrého úmyslu, což doložím následujícím rozborem několika obzvláště absurdních tvrzení v pořadu uvedených.

Na otázku moderátora pořadu: „Když už tedy prevence selže a k útoku opravdu dojde, co pak, pane doktore?“ doporučuje mediální „odborník“ na „sebeobranu“ Zdeněk Náchodský obránci toto: „Pak je samozřejmě potřeba... dostat se z prvotní úlekové reakce, tzn. okamžitě by měl člověk nastoupit na racionální, na nějaký to myšlení, a tak;...“

Pan Náchodský doporučuje okamžitě eliminovat úlekovou reakci. To se ale spíš někomu podaří máváním paží létat. Z. Náchodský pokračuje: „...samozřejmě slušné vychování, na to je třeba zapomenout..., ... vy v tento moment napadení se musíte stát stejným padouchem jako je on, ne-li ještě větším, abyste ten útok vůbec odrazil...“ Spravedlivé násilí je v oblasti sebeobrany právně vymezeno § 13 TZ o nutné obraně. Pokud se obránce chová v rámci správné aplikace tohoto paragrafu, nemůže být darebákem. Nebo snad máme chápat tvrzení Z. Náchodského tak, že ten, kdo se chová řádně dle zákona, je „padouch“? Nutná obrana je také v souladu s křesťanskými zásadami, které umírněnou obranu, byť by při ní byl útočník zabit, připouštějí. Módní trend kultu slabosti, tedy mnichovanství v jakékoli podobě, je třeba rázně odmítnout, neboť ve svých důsledcích vede k rozpadu kultury a civilizace a napomáhá zločincům.

Rada Z. Náchodského: „...nestarat se vůbec o toho pachatele...“. Kdyby se jí obránce v kontextu, v jakém byla vyslovena, řídil, mohl by se dostat i do nepříjemné situace v souvislosti se svou právní odpovědností:

§ 207 TZ:
(1) Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.

Obranná akce má neutralizovat útok nebo protivníka vyřadit z boje. Toho druhého lze v praxi dosáhnout nejhumánněji útokem hrozbou pistolí či revolverem; pak záleží jen na útočníkovi, bude-li buď postřelen či zastřelen, pokud svůj útok nezastaví, nebo nepoškozen, a předán do rukou policie. Bojuje-li obránce neozbrojen palnou zbraní, útočníka může zbavit jeho role – s minimálním rizikem svého poškození – pouze poraněním, jež mu znemožní v útoku proti obránci pokračovat, tedy zbavením vědomí nebo zabitím. Nechat zemřít poraněného útočníka, který v boji už pokračovat nemůže, je v mravním ohledu nepřípustné. V takovém případě by se obránce skutečně stal darebákem. V sebeobranné situaci jde o zbavení útočníka jeho role, v žádném případě však ne o jeho zavraždění.

Ani s výběrem bojových akcí, jimiž by se žena ubránila násilníkovi, Z. Náchodský nepřišel s ničím, co by mělo praktický význam. Jak je vidět, „nikdo nedá, čeho nemá“.

Dalším přispěvatelem k danému tématu v pořadu byla prezidentka Bílého kruhu bezpečí, Mgr. Petra Vitoušová. Ta v jednom ze svých vstupů říká toto:

„Zlepšit naše vyhlídky můžeme, a to podstatnou měrou, pokud si zapamatujeme pár jednoduchých pravidel. A prvním je zcela určitě naše intuice. To znamená naslouchat našemu pocitu, že něco není vpořádku. To je největší dar, který máme všichni a máme ho vždy s sebou. Takže jestliže se mi zdá, že něco není vpořádku, že mě vnitřní hlas varuje, tak nebudu zpytovat, proč tomu tak je, to mohu udělat o hodinu později v klidu své domácnosti, ale ten hlas poslechnu. Do té nebezpečné situace nejdu, otočím se a okamžitě začnu jednat ve svůj prospěch. Např. jdu po ulici a zdá se mi, že někdo jde stejně rychle a velice blízko mě. Intuice napovídá – něco není vpořádku. Zkontroluji si, jestli ta pozornost patří mně, zrychlím, zpomalím, případně poodejdu stranou a toho člověka nechám předejít. To znamená naslouchejme svému pocitu. Je to obrovský dar.“

Cíle Bílého kruhu bezpečí i činnost Mgr. Vitoušové v něm jsou chvályhodné. V uvedeném pořadu ČT 2 se však paní magistra pouští do věcí, jimž nerozumí.

Co je to „intuice“ Mgr. Vitoušové? Jakýsi pocit (pocit ale není pravidlo), jenž svého nositele varuje před hrozícím nebezpečím. Prý jej mají všichni. Odkud to paní magistra ví? A i kdyby ho měli, proč mu lidé nenaslouchají? Že by nevěděli, co mají? Avšak i tento pocit zřejmě neříká, v čem údajné nebezpečí spočívá, neboť, cituji: Takže jestliže se mi zdá, že něco není vpořádku, ...tak nebudu zpytovat, proč tomu tak je, to mohu udělat o hodinu později v klidu své domácnosti,... Konstatuji: nemá-li se člověk chovat jako pomatenec, nemůže se spoléhat na své neurčité pocity, nýbrž jen na racionální analýzu situace, již lze uskutečnit pouze nepředsudečným a vyškoleným rozumem. K řešení sebeobranných situací (potenciálních nebo aktuálních) „pocity“ nebezpečí (tedy počínající strach) nepatří a pravděpodobnost přijatelného řešení sebeobranné situace snižují až toto řešení znemožňují.