V poznámce nazvané „Slabí proti slabým“ v Lidových novinách z 22. července komentuje M. Zvěřina nejen nedávné střety našich Romů s Ukrajinci u nás, ale zamýšlí se i nad některými obecnými problémy spojených se soužitím a integrací Romů u nás. Zaujalo mne zde konstatování, že „...dlouhodobý neradostný vývoj jasně ukazuje, že stát, tedy reprezentant většiny , to nechce nebo neumí změnit“. Co tedy vlastně pokud jde o tuto problematiku chceme a co neumíme řešit?

To že věci řešit příliš nechceme a jak konstatuje M. Zvěřina „…vládní tým je vždy pro alibistické řešení“, svědčí např. dlouholetá existence Agentury pro sociální začleňování. Výsledky její práce za léta její existence jsou, jak ukazuje vývoj, téměř nulové. Její představitel v hromadných sdělovacích prostředcích čas od času zdůrazňuje svoji ochotu poradit, ale tato pomoc zpravidla spočívá ve sdělení obecně známých skutečností. Což řada obcí již pochopila a s Agenturou nespolupracuje. Pokud by vlády – a zdaleka se to netýká jen vlády současné - skutečně měly zájem o sociální začleňování, musely by shromáždit tým skutečných odborníků, nikoliv společenství nadšených a ochotných.

Druhým důkazem nezájmu je nedávné jmenování vládní zmocněnkyně pro romské záležitosti. Při vážném zájmu o řešení této problematiky mohlo by se očekávat, že bude hledána obecněji známá a respektovaná osobnost s jistou autoritou i u většinové společnosti. Namísto toho byla jmenována Lucie Fuková, která úspěšně pracovala na regionální úrovni, ale na veřejnosti ji téměř nikdo před jmenováním neznal. K jejímu jmenování bezpochyby přispěla skutečnost, že je kolegyní vládní zmocněnkyně pro lidská práva Kláry Šimáčkové Laurenčíkové, když společně kandidovaly za Stranu zelených v parlamentních volbách v r. 2013. Toto jmenování do vládních funkcí představitelů nebo představitelek jednoho názorového, menšinově ochranitelského pojetí práv, ke komfortnímu zajištění práv občanům, jak ostatně ukázala jejich prohlášení k nedávným událostem, jistě neprospívá.

Pozoruhodné na tom všem je, že romští členové Rady vlády pro záležitosti romské menšiny si zvolili jiného kandidáta na tuto funkci, ale tato volba nebyla respektována. Na protest proti tomu opustili tito zástupci Romů na konci minulého roku zasedání Rady, čemuž byla věnována jen minimální pozornost. Nezájem je zde demonstrován dostatečně.

Co bychom si naopak přáli je větší zájem samotných Romů o jejich záležitosti. V pořadu na TV 24 jsem nedávno sledoval rozhovor romského novináře, hudebníka a spisovatele Patrika Bangy a zaujalo mne jeho prohlášení, že ve svém okolí nezná Roma, který by nepracoval. Občané třeba Ústí nad Labem ve svém okolí naopak znají stovky Romů, kteří nepracovali nikdy. Tento zvláštní nedostatek interesu romské inteligence od skutečných problémů soužití Romů s většinovým obyvatelstvem je někdy až zarážející. Čtu pravidelně měsíčník „Romano voďi“, který vydává Romea. Někdy zajímavé komentáře nebo povídky jsou i zde prolnuty přesvědčením, že za vše může rasismus a xenofobie většinového obyvatelstva...

Nedávno dopravní podnik v Ústí nad Labem zrušil trolejbusovou linku do romského sídliště Mojžíř. S odůvodněním, že tak činí s ohledem na chování obyvatel sídliště k řidičům, majetku podniku a právem ostatních cestujících cestovat v bezpečí a čistotě. S tím ovšem nemá nic společného ani rasismus ani xenofobie. Při tak velkém zásahu do dopravní dostupnosti stovek lidí by bylo asi na místě očekávat, že se někdo z představitelů Romů k problému, nebo k hledání jeho řešení vyjádří. Nestalo se tak. Velký narůstající občansko- sociální problém jako je tomu dnes ve Francii u nás zatím nemáme. Čiňme vše proto, aby nenastal.

Otištěno v LN 1.8