Navržená novela zákona o potravinách je téměř optimálním řešením

V médiích obecně a v tuzemských médiích zvlášť nebývá příliš častým zvykem prezentovat pozitivní informace zejména, pokud se týkají legislativně-politických rozhodnutí. Faktem je, že často k tomu opravdu není důvod. To však není případ podoby zatím schváleného znění novela zákona 110/1997 Sb., o potravinách, v níž se podařilo najít celou řadu funkčních a zároveň kompromisních řešení, které jsou jak v zájmu spotřebitele, tak z pohledu efektivity a logiky výkonu dozoru při označování a používání potravin.

Hrálo se přitom o řešení celé řady na první pohled nepřekonatelných problémů, nejen mezi zainteresovanými ministerstvy zemědělství a zdravotnictví, ale i mezi zájmovými organizacemi – Svazem obchodu a cestovního ruchu a Potravinářskou komorou ČR - a samozřejmě také o rozdílný pohled politiků na účelnost a míru regulace v kontrastu s přínosy a riziky filosofie liberalizace. Drtivou většinu sporů se ale podařilo na české poměry vyřešit především v zájmu spotřebitele. Jedinou drobnou "ztrátou kytičky" v přijatém návrhu je takzvaná oznamovací povinnost velkých maloobchodních sítí veřejně informovat při vstupu do prodejen své zákazníky o struktuře pěti zemí, z nichž pochází potravinářské produkty prodávané v těchto obchodech. Již sama skutečnost, že obdobnou povinnost zavedlo zatím (loni) pouze Slovensko vypovídá o tom, že v zahraničí nejsou politici přesvědčeni o účelnosti tohoto opatření. K tomu je třeba dodat, že kromě zvýšení byrokracie jak pro informující subjekty, tak pro zpracovatele těchto údajů nepřineslo toto opatření žádoucí podprahové efekty nárůstu prodeje slovenských potravin ani na Slovensku a faktickým výsledkem je pouze několik stran čísel uvádějící obecný podíl nějakých potravin odněkud bez další specifikace konkrétních produktů a jedna statistická tabulka. Což spotřebiteli obecně nepomůže.

Všechny další změny, které novela zákona o potravinách přináší, ale spotřebiteli pomohou, včetně průlomového opatření, podle kterého budou potraviny v otevřených stravovacích zařízeních (lidově v restauracích) vystaveny možnosti stejného režimu kontrol, jako je tomu u potravin vyráběných v potravinářských podnicích nebo prodávaných v maloobchodních sítích. V našich restauracích se přitom denně uvaří statisíce jídel, k čemuž je třeba obrovská masa potravinářských surovin, která byla dosud mimo výseč dozoru Státní zemědělské a potravinářské inspekce (SZPI) a Státní veterinární správy ČR (SVS). Pro potraviny na tuzemském trhu tak platilo, že jsou si všechny rovné, ale některé jsou si rovnější (tedy kontrolované jiným, méně detailním způsobem). Toho samozřejmě využívala celá řada dodavatelů do restauračních zařízení, a zdaleka nešlo a nejde jen o načerno ulovenou zvěřinu. Výsledkem takového stavu pak byla nejen rizika zejména v kategorii klamání spotřebitele (bez detailních kontrol složení produktů je to přímo výzva k uplatnění takových výrobků), ale i riziko daňových úniků a tedy propad příjmů státní kasy. Opět je třeba ale dodat a zdůraznit, že při změně kompetencí dozorových orgánů nikdy nešlo a také nepůjde o odebrání kompetencí hygienické služby ve stravovacích zařízení, jak se to snažil prezentovat především hlavní hygienik ČR. Naštěstí ale zvítězila meziresortní komunikace a zdravý rozum.

S tím souvisí i změna gescí za takzvané potravinové právo, kterou s výjimkou potravin pro dětskou výživu přebírá ministerstvo zemědělství, což je zcela logické, neboť toto ministerstvo také reálně tvoří potravinářskou legislativu. V praxi pak přechod gesce znamená předpoklad sjednocení celé řady metodických a legislativních postupů a především koordinaci činnosti dozorových orgánů tak, aby jejich činnost "nebuzerovala" podnikatele, ale aby se naopak zefektivnil dozor nad výrobou, prodejem i užitím potravin. S tím opět souvisí celá řada mediálně neviditelných, ale funkčních detailů se společným jmenovatelem odstranění duplicit v dosavadní podobě zákona z pohledu české a evropské potravinářské legislativy. Spotřebitelsky důležitým přínosem je pak rozšíření okruhu potravin, u nichž bude povinné uvádět alergeny, lepší identifikace původu potravin a zvětšení písma na obalech potravin, což je ovšem celoevropské nařízení, které by bylo pro tuzemské výrobce potravin povinné i bez novely našeho potravinářského zákona.

Zásadním předpokladem pro (téměř) optimální podobu novely byla přitom intenzivní a funkční komunikace nejen v rámci exekutivy, ale i v rámci zákonodárných orgánů. Přiznám se, že si nepamatuji (i když to zcela nevylučuji), že by před nějakou obdobnou novelizací zákona proběhla tak intenzivní diskuse poslanců, zejména gesčního zemědělského výboru parlamentu, nad možnými variantami zákona včetně veřejného (tedy ne utajeného jednání za zavřenými dveřmi) slyšení z řad organizací, jichž se novela nějakým způsobem dotkne. Možná, že kdyby se takto na tuzemské poměry nadstandardně zodpovědně diskutovaly i jiné legislativní normy, mohly by i jiné normy dopadnout podstatně lépe, než tomu často bývá…