V prosinci se země zachvěla, matky děkovaly Bohu a děti konečně začaly žít, když se po letech diskusí schválil zákon o náhradním výživném. Teď už vyšel i ve Sbírce zákonů, náhradní výživné se podle něj bude vyplácet od července.

Chtěli jsme zákon namísto odpovědnosti za volbu partnera, založení rodiny a místo práce na udržení vztahu? Přáli jsme si za rodiče stát? Inu, dobrá. Náhradní výživné, o němž se po léta mluvilo spíš jako o zálohovaném výživném, je na světě.

Řekněme to nahlas a hned na začátku: kdo neplatí výživné na svého potomka, zaslouží dostat výprask na zadek, pomazat medem, vyválet v mraveništi a postavit až na konec fronty na vakcínu. Takové jednání je hanebné, tím spíš, pokud se stát rozhodne vzít na sebe jeho závazek a platit za něj z našich daní výživné přisouzené soudem. Dobrá tedy, řekne si daňový poplatník. My všichni za toho darebáka zaplatíme, ale pak to vezme stát do ruky tvrdě a bez slitování. Prevít zaplatí nejen každou korunu, co dlužil, ale i úroky a všechny náklady s vymáháním či exekucí spojené. Silný stát po něm půjde a jeho jméno i obličej vylepí na každé nároží, aby si před ním slušní lidé odplivli.

Odepře mu jiné státní požitky a sociální dávky, nevydá mu řidičský nebo zbrojní průkaz, vezme rybářské nebo lovecké povolení, odmítne mu vydat nový pas, tedy zahájí honičku, na jejímž konci se špatný rodič nechá zaměstnat na stavbě hladové zdi a bude z hloubi duše prosit za odpuštění.

A když to neudělá a bude si válet šunky v měkké posteli šedé ekonomiky, zamračí se stát ještě víc, zahájí proti němu trestní stíhání, zavře ho do černé jámy a bičem donutí lepit pytlíky, zametat ulice či vytírat v nemocnici, už jen proto, aby tím novým zákonem nesváděl další rodiče k následování a ke zneužití.

Stát vše vymůže? Ale kdeže

Naivní daňový poplatník právu nerozumí a věří, že když stát za jiného něco zaplatí, bude tím spíše tvrdě dohlížet na vymáhání, ve shodě s obecně rozšířenou tezí, že státní správa má silnější nástroje než chudák maminka samoživitelka.

Tím spíš, že má být odpovědným správcem mých daní, podobně jako to ukládá vedoucím pracovníkům a zastupitelům obcí. Jenže pak se mu do ruky dostane zákon o náhradním výživném (č. 588/2020 Sb.), a umí-li číst, pak nestačí lapat po dechu a vrtět hlavou. Nestihli jste se podívat do zákona? Čtěte tedy slovo za slovem se mnou.

Náhradní výživné je nová sociální dávka pro nezaopatřené dítě s trvalým pobytem v ČR, vůči němuž rodič neplní vyživovací povinnost. Podmínkou pro přiznání dávky je pravomocné rozhodnutí soudu, neplnění povinnosti ze strany rodiče a exekuce po 4 měsíce nebo naprostá nemajetnost.

Dávku přiznává Úřad práce prostřednictvím příslušné krajské pobočky rozhodnutím, proti němuž není přípustné odvolání. Náhradní výživné se vyplatí do částky 3 000 korun převodem na účet příjemce a maximálně po 4 měsíce, pak se celý proces se žádostí opakuje. Dávka se vyplácí měsíčně zpětně od měsíce, v němž byla podána žádost, tedy nejdříve od letošního července.

Na tom by ještě nebylo nic tak zajímavé. To přijde až úplně na konci právní normy v jediném paragrafu 15, který suše a úsporně upravuje otázky nejpodstatnější: přechod pohledávky na stát a její vymáhání.

Konečně, vyskočí daňový poplatník, kterého potěšilo, že moudrý stát svěřil agendu Úřadu práce. Vždyť to je přece tatáž instituce, co neplatiči vyplácí jiné sociální dávky či podporu v nezaměstnanosti.

Oproti mamince samoživitelce je elektronicky vševědoucně propojena, díky čemuž přesně ví, v jakém registru má neplatič kousky movitého i nemovitého majetku, cenné papíry, běžné účty, pohledávky, nároky a požadavky.

Jenomže potom náš ubohý, životem zkroušený daňový poplatník dočte těch pár jednoduchých paragrafů a zdá se mu, že nevěří svým očím.

Opovržení věřitele

Předně by totiž, bloud naivní, očekával, že Úřad práce má povinnost podat na dlužníka trestní oznámení za neplnění vyživovací povinnosti, ale o tomto biči nenajde v zákoně ani zmínku. Hned pak ho udiví, že pohledávka na výživné nepřejde na stát ihned a automaticky, jak by jinak moudrý hospodář předpokládal. Čte-li dál, zjistí, že je to přesně naopak.

O tom, zda vůbec nárok přijde, v jaké výši a kdy, rozhodne Úřad práce až po výplatě všech částek, anebo poté, co si potomek začne vydělávat. A není vyloučeno, že k vymáhání nepřikročí vůbec, protože podmínek, výjimek a obstrukcí nabízí zákon nepočítaně.

Tak nás zase doběhli, řekne si daňový poplatník a znechuceně zákon odloží k jemu podobným. Proč se ta nová dávka jmenuje „náhradní výživné“, to dnes už sotva který předkladatel ví. Stát možná něco málo za rodiče-neplatiče vskutku uhradí, ale dlužníka k odpovědnosti nepožene a k zaplacení ho stejně nedonutí. Ve skutečnosti se o to ani nepokusí. Co tedy zbývá?

K pohrdání nad neplatiči musíme použít vlastní síly. Takové, jaké má společnost k dispozici odnepaměti: společenský tlak a hluboké pohrdání. Nechť tedy zazní odevšad nahlas: „Kdo neplatí, není Čech!“ Neplatíš výživné? Nebudu s tebou mluvit a nediv se mému opovržení. Nejsem totiž jen daňový poplatník. Od nynějška jsem tvůj věřitel.

Neplatíš výživné? Nebudu s tebou mluvit. Nejsem jen daňový poplatník. Od nynějška jsem tvůj věřitel

MfD, 12.1.2021

Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů