Končí rok Antonína Švehly - státníka, který se zatím nestal vzorem. Přitom výročí s touto osobností letos spojená jsou vzácnou příležitostí připomenout si tradice a přístupy, z nichž by česká pravice mohla vycházet.

Ačkoli se v poslední době v diskusích o stavu naší společnosti stále častěji poukazuje na pokračující vyprázdněnost politiky, nedostatek vizí či absenci hodnot, vůle aktivně si připomenout ideály skutečných osobností naší minulosti je v praxi nevelká. Jednou z takových osobností byl totiž Antonín Švehla, podle pamětníků největší osobnost českého zemědělství, který se nedočkal zaslouženého ocenění ani za předlistopadového režimu, ale bohužel ani po něm. Vyslovení jeho jména dnes drtivé většině lidí v naší zemi nic neříká. A to přesto, že letošní rok byl vyhlášen rokem Antonína Švehly, vzhledem k tomu, že 15. dubna uplynulo 140 let od jeho narození a 12. prosince si připomeneme 80 let od jeho úmrtí.

Antonín Švehla

Uvedená data v jeho případě nicméně nejsou podstatná - podstatné je, kdo byl tento statkář, politik a trojnásobný premiér z let 1922 až 1929. Byl to totiž člověk, který byl přirozeným ztělesněním morálních a konzervativních hodnot a podle mnohých historiků šlo dokonce o větší osobnost, než byl T. G. Masaryk. Politickému vývoji naší společnosti po roce 1948 ale právě pro své vlastnosti a konzervativní, chcete-li příliš pravicové zaměření zrovna nevyhovoval, a proto Švehla postupně upadal v zapomnění. Rok Antonína Švehly byl přitom šancí, jak si jeho osobnost připomenout, a také šancí poukázat na to, z jakých historických tradic a přístupů má (nejen) naše současná pravice vycházet.

Tato šance však zcela jistě nebyla naplno využita. Částečně se o to po celý rok snažila městská část Prahy 15 - Hostivaře, kde se Švehla narodil a kde má také svůj pomník a ulici, částečně Společnost Antonína Švehly, avšak bez většího mediálního zájmu. Ke Švehlovu odkazu se také občas přihlásily některé významné osobnosti ze zemědělství, obvykle ale v rozhovorech v odborných médiích bez většího čtenářského zázemí. Ačkoli letošní rok pomalu končí, myšlenka vzdát poctu Antonínu Švehlovi změnou názvu Národního zemědělského muzea na Muzeum Antonína Švehly není dosud naplněna. Jediným "viditelným" počinem je tak Švehlovo jméno v názvu třetí největší zemědělské knihovny na světě (i to je informace, kterou zas tak moc lidí nezná), kterou spravuje Ústav zemědělské ekonomiky a informací. Pokud to porovnáme s nepřeberným množstvím názvů ulic, nádraží, náměstí či institucí nesoucích jméno T. G. Masaryka, není to zrovna "vyvážený poměr". Což není nic proti Masarykovi.

Švehlovy lípy

V praxi je tak hlavním nositelem Švehlova odkazu Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ), což má svou logiku, neboť Švehla se po celý svůj život zastával komunity sedláků, jejíž byl součástí a které je ASZ faktickým pokračovatelem. Asociace také přišla s projektem výsadby Švehlových lip, a to vždy v průběhu Farmářských slavností, které se uskutečnily již třetím rokem také v průběhu letošního léta na statcích jejích členů. Příjmení Švehla tak mohly alespoň zaslechnout tisícovky lidí, včetně nejmladší generace. Celkem šest letošních farmářských slavností navštívilo totiž zhruba 30 tisíc lidí, přičemž většina z nich strávila na těchto akcích celý den nebo jeho významnou část. Farmářské slavnosti totiž byly a jsou určeny pro celé rodiny i s dětmi, neboť kromě vlastního prodeje farmářských výrobků zahrnují i celou řadu interaktivních společenských prvků s cílem přiblížit zejména dětem život na venkově a vznik a výrobu základních potravin.

Součástí každé akce bylo i slavnostní vysazení Švehlovy lípy, stromu symbolizujícího naši zemi. Ve výsadbě Švehlových lip hodlá ASZ pokračovat i v příštích letech, faktem ale je, že "sebešvehlovštější" lípa na statku na venkově zrovna na očích veřejnosti není. Bohužel žádné veřejné a navštěvovanější prostranství ve větším městě se pro Švehlovu lípu zatím nenašlo. Ani v předlistopadovém období zničené sochy Antonína Švehly se prakticky nedočkaly obnovy. To nepochybně o něčem vypovídá. Minimálně by se dalo v této souvislosti zopakovat, že ten, kdo nezná nebo nechce znát svou historii, nemá ani budoucnost.

Přitom sám Švehla je inspirací v mnohém a pro mnohé, zdaleka nejen pro "pravici". Třeba svou angažovaností na poli nezprofanovaného veřejného zájmu. Spoluzakládal například časopis Venkov, neboť si uvědomoval důležitost informací právě pro lidi, kteří k nim měli omezenější přístup. Byl významným funkcionářem a nakonec předsedou Agrární strany a významně se zasloužil o perspektivu drobných zemědělců, aniž by ale stranil velkým sedlákům. Byl také jedním z vůdců domácího odboje za 1. světové války. A přestože byl významným státníkem, bral tuto roli jako veřejnou službu. Na rozdíl od většiny politiků své doby navíc neměl akademické vzdělání, takže musel veškeré své znalosti získat samostudiem, což v praxi vedlo k potřebné míře pokory, ale také ke schopnosti dosahovat funkční a praktické kompromisy v řešení problémů. Ilustrativní pro jeho přístup k politice je pak svědectví, podle kterého se po Švehlově smrti našly v jeho psacím stole peníze za celou dobu jeho úřadování ve funkci předsedy vlády, neboť Švehla, kterého peníze nikdy nezajímaly (živil ho statek, obhospodařovaný jeho manželkou a dcerou), vždy strčil výplatu do šuplíku a hned nato na ni zapomněl. To se v dnešní době může jevit téměř jako sci-fi.

Jak vidno, symboly typu Švehla naše společnost mimořádně potřebuje. Někdejší hodnoty charakterizované vlastnostmi a pojmy, jako je statečnost, čest, dodržování dohod či zdravý patriotismus, které samozřejmě nejen Švehla uznával, jako by zmizely v propadlišti dějin. Všichni přitom někde uvnitř tuší, že sebevýznamnější postavení, zisk či materiální statky, které jsou dnes optickým měřítkem úspěchu, benefity ducha nenahradí. Diskutujeme-li dnes o rekonstrukci státu či novém přístupu k politice nebo o tvorbě protikorupčních (a tedy "promorálních") zákonů, měla by mít tato žádoucí prováděcí nadstavba také nějaký fundamentální podstavec vystavený na morálních příkladech reálných, byť třeba již nežijících lidí. Jako byl Švehla. A mnozí další, o kterých buď nevíme, nebo vědět nechceme.

LN, 9.12.2013

Autor je agrární analytik