Jen okrajově byla v mediích zmínka o tom, že přesně před sto lety (24.1.1934) zemřel V.I.Lenin. Jakoby temná figura z dávné historie, který však snad realizoval dílo K. Marxe, považovaného naopak za jednoho z největších myslitelů 19. století. Nevzbuzuje tako kombinace otázky i dnes? Jak se mohlo stát, že miliardy lidí na světě nejen uvěřily, ale byly ochotné trpět, bojovat a umírat za myšlenku, jejíž praktická realizace vedla ke katastrofálním důsledkům? Není kuriozní představa o tzv. „nebezpečí návratu komunismu“ , kuriozní právě v tom, že od té doby nevznikla v lidském společenství myšlenka, která by oslovila takové množství lidí? Aby její představitelé a stoupenci se nacházeli prakticky ve všech zemích světa? Která, přetavena do politické podoby vítězila často i ve svobodných volbách? Přes všechny národy, rasy a dokonce i náboženská přesvědčení ? Tedy přes to, co tak hluboce rozděluje dnešní svět?

Jak se stalo, že myšlenka o podivné „rovnosti“ občanů (“ každý podle svých zásluh a každému podle jeho potřeb „) , která se tolik příčila dosavadní lidské historii, oslovila miliardy lidí? Jak se stalo, že u moderních myšlenek o lidských právech, sociálním státu nebo demokratickém uspořádání společnosti tomu tak zdaleka není? Představa o lidských právech, jak jsme si je představovali, vyjádřené ve Všeobecné deklaraci lidských práv, již dříve ovšem determinovaná Káhirskou deklarací práv muslimů, se hroutí pod náporem migrace, nebo dezinformačního šílenství. Reakce na i zcela zjevené změny klimatu Země, která by mohla vést lidstvo k jakémusi smysluplnému sjednocení, zdaleka není přijímána jednotně s ohledem na různé sociální postavení lidí. Myšlenka demokratického uspořádání je ve své podstatě zpochybňována extrémním pojetím představ o všeobecné diskriminaci, šovinismu, rasismu a popíráním fyziologických konstant člověka.

To, že miliardy lidí tehdy vykročily do slepé uličky komunistického uspořádání světa nastoluje otázku, zda se něco takového může opakovat i dnes . Moderní představa o tom, že každý jednotlivec má právo zvolit si svůj stav, místo na světě, národnost, nebo pohlaví, a společnost by se měla omezit jen na zajištění tohoto práva skrze materiální podporu, jinak by docházelo k diskriminaci vůči menšinám, se mi zdá uličkou stejně slepou. Otázkou totiž stále zůstává co si vlastně všichni reálně nejen přejeme, ale můžeme dovolit.

Autor je ombudsman