aneb O nesnesitelné lehkosti tlačítka „Blokuj“

Komentář k twitterové bitvě, která vlastně ani pořádně neproběhla, aneb Co je v dnešním světě sociálních sítí špatně.

Milí čtenáři, snad mi odpustíte, že tento příspěvek je trošku osobnějšího rázu, ale mám za to, že to, co se právě odehrálo na Twitteru mezi mnou a fyzikem Lubošem Motlem, je pěkný příklad toho, do jakých bažin nás vedou sociální sítě. Systémy, které jsou vysloveně stavěné na krátké a agresivní štěkání, které povzbuzují svoje uživatele k tomu, aby se zapouzdřili v kokonu právě těch informací, které jim jdou k duhu. A bohužel se to týká i chytrých a vzdělaných lidí. Tohle je opravdu problém, který může s civilizací jednoho dne udělat hrozné věci.

O co tedy šlo?

*****************************

Stručný úvod: Luboš, zvaný na matfyzu Lumo, je toho názoru, že současná koronavirová epidemie je víceméně banalita na úrovni každoroční chřipky a že se kolem toho dělá zbytečný humbuk. Opírá se přitom o aktuální data o počtu mrtvých a nakažených a je při prosazování svého názoru, diplomaticky řečeno, velmi asertivní.

Já si zase myslím, že to úplná banalita není, a opírám se přitom o takové vlastnosti, jako je míra šíření infekce (R0), jakož i o to, že v Číně by asi nezavedli masivní karantény náhodou. (Stojí je to hodně peněz a čínský stát přitom na nějaké banálnější ztráty na životech není kdovíjak citlivý, tam nemá jedinec moc velkou cenu.)

Až potud bychom mohli vést civilizovanou diskusi a každý vyložit svoje stanovisko. Já jsem člověk, který dává přednost posuzování trendů před aktuálním stavem, ale on to vidí jinak. No a co. Kdyby skrze sociální sítě nevyšla civilizovaná diskuse z módy, třeba bychom si vzájemně i něco sdělili.

Jenže ve středu večer jsem si dovolil nasdílet video, údajně pořízené v márnici ve městě Kúm, které ukazuje poměrně mnoho těl položených na zemi.

Práásk! To se Lumovi krutě nelíbilo a začal na mě útočit různými způsoby, které vyvrcholily vysloveně podpásovou taktikou:

A taky, že jo (za pět minut).

Mno. To, že si mě jeden člověk zablokoval, není důvodem k psaní článku. Před chvílí se ostatně totéž stalo ze strany Jana Čulíka, kterému jsem napsal, že příliš často používá slovo „fašismus“, a on to neustál. Je to šašek, dobře mu tak.

O tom bych nepsal, tak křehké ego nemám. Tento blog nemá být o mně, ale o světovém dění. Ostatně mě jeden velký spisovatel nedávno varoval, abych moc nezajížděl do osobnějších témat, protože to bude čtenáře štvát.

Nicméně zde jsem se rozhodl udělat výjimku, a ne kvůli sobě. Tato epizoda totiž perfektně ukazuje, do jaké s odpuštěním řiti se řítíme (a nemáme k tomu ani ten fialkový olej, aby to tam aspoň pěkně vonělo). Budeme-li příliš viset na sociálních sítích, naprosto to zabije naše schopnosti bavit se s jinými lidmi jinak než řevem, štěkáním a vzájemným vylučováním se z debaty. Což jednoho dne možná povede i k občanským válkám.

Proto bych nyní, s dovolením, tento incident rozpitval, abych mohl ukázat ta nejzhnisanější místa, která jsou podle mého názoru reprezentativní.

*****************************

První a základní problém: na sociálních sítích řádí něco daleko horšího než koronavirus. Je to temná paranoia, tendence přisuzovat opačné straně ty nejhorší motivace a úmysly. Pokud tohle chytíte, nezbavíte se toho dost možná nikdy, na rozdíl od koronaviru, který nejspíš za pár týdnů přejde. A vůbec to není jen záležitost nějaké aktivistické levice.

Krásně je to vidět třeba v aktivitách různých těch serverů, které si říkají „fact-checkingové“ apod. Když píšete o něčem, co vás zajímá či přímo pálí, pcha! Nemůže to být koníček, určitě jde o ruskou dezinformační kampaň a hybridní válkuorganizovanou z Kremlu. Uděláte někde nějakou chybu, jak už to lidi dělají, ale nejde určitě o chybu, ale o cílenou dezinformaci. Vynecháte něco, co považujete za nepodstatné (žádný článek nemůže obsahovat všechno, to by byla kniha, ne článek), a ejhle, není to odlišný názor autora – jste manipulátor.

Zkrátka: cokoliv uděláte, nějaký šilhavý, shrbený jedinec s vyhrnutým límcem vyhodnotí jako sabotáž lidově liberálně demokratického zřízení a připíše vám další čárku na seznam ideozločinů. Pomalu začínám chápat, jak kdysi fungovala dederónská Stasi – právě na ochotnících tohoto typu, kteří se našli v každém činžáku. (Omlouvám se tímto všem šilhavým a shrbeným jedincům, jejichž široká duše tomuto popisu neodpovídá.)

Bez ohledu na to, že nepochybně různé státy i organizace vedou svoje informační kampaně po internetu, mě vědomé šíření a kultivace tohoto „paranoia-viru“ v naší společnosti ohromně štve. Není to o moc lepší, než šířit náboženský extremismus. Na takovém inkvizičním principu nemůže žádná společnost dlouhodobě fungovat.

No, a Lumova reakce je dobrý příklad toho, jak je tenhle druh myšlení nakažlivý a jak ovládá i inteligentní a tvůrčí lidi, kteří by mu propadat neměli. Nepochybuji o tom, že svá slova myslel upřímně – žádné granty na potírání „levicových podvodníků“ jistě nebere –, ale co si to, ksakru, myslí? Že chci „uvrhnout společnost do permanentního stavu nouze, aby byla vedena pseudointelektuály, jako jsem já“?

Kdes toto vzal, pane? Čím to máš podloženo, vědče-fyziku, kromě svého dojmu? Není to krapet vážné obvinění na to, abys mi je jen tak vmetl do tváře? Leč tyto otázky již doktoru Motlovi osobně nepoložím, zablokoval si mě hned poté, co mě obvinil. Můžu je tedy položit maximálně do vzduchu tady na blogu.

Tak abyste, přátelé, věděli, jak se to skutečně má. Téma infekčních nemocí mě zajímá už dlouhá léta. Proto je v Zapomenutých příbězích 1 kapitola o pravých neštovicích, v Zapomenutých příbězích 2 zase o španělské chřipce a v Zapomenutých příbězích 3 se můžete těšit na choleru. Proč? Je zajímavé sledovat, jak na takový druh výzvy, která se nedá zavřít do koncentráku ani zastřelit, reagují různé režimy a různé kultury v různé době. Většinou dost nedostatečně.

Nu, a když se něco takového teď děje v přímém přenosu, bodejť bych o tom nepsal. Zvlášť v situaci, kdy naše informace jsou nekompletní. Na rozdíl od dávno proběhlých a skončených epidemií nás teď obklopuje „fog of war“, jestli si na ni ještě pamatujete z Warcrafta. Toto je pro lidi s mozkem příležitost přemýšlet a pohrávat si s různými scénáři.

Naprosto odmítám myšlenku, že psát o koronaviru je samo o sobě šířením paniky. Panika vypadá, hergot, jinak: „Máme poslední chvilku času, umřemééé, zásobujte se tatrankami, vyhraje ten, kdo má nejvíc munice!“ Tomuhle mají blíž ty akce Grétina environmentálního hnutí, tam je ta apokalyptická tónina nepřeslechnutelná. Ale stojí za to uvážit, že existuje i opačný problém, kterému psychologové říkají „optimism bias“ – zkrátka racionalizace, při které člověk sám sebe přesvědčí, že jeho se to netýká. Racionalizace je něco jiného než racionalita, je to spíš ukecávání sebe sama. A její potenciální negativní dopad může být stejně špatný jako u paniky.

(Chcete-li provést drsný praktický pokus, zeptejte se při nějaké příležitosti sálu plného lidí, kdo si myslí, že jednoho dne umře na srdeční onemocnění. Je to aktuálně nejčastější příčina smrti ve vyspělém světě, ale pochybuji, že by se vám zvedla byť jen pětina rukou. To není dáno důvěrou v budoucí schopnosti medicíny, jako spíš tím, že lidi si takové vyhlídky nepřipouštějí. Mnoho z nich si je nepřipouští do té míry, že úplně kašlou na péči o své zdraví. Racionalizace, nikoliv racionalita.)

*****************************

Další důležitá věc, na kterou to video z márnice v Kúmu poukazuje: ta technika, kterou nosíme po kapsách, má na vývoj společnosti různé efekty. Na jednu stranu smartphony ohromně zjednodušují úřadům (nejen) v autoritářských zemích sledovat svoje občany a poddané, je to tedy síla směřující k nesvobodě. Na druhou stranu má každý po ruce kvalitní nahrávací zařízení, s jehož použitím může okamžitě do světa vypustit něco, co se vrchnosti nehodí do krámu. Na třetí stranu to taky může být fake. Na čtvrtou stranu, zrovna Írán je země, jejíž vedení se snaží o nemožné: udržet v moderním světě prošpikovaném komunikačními prostředky režim, ve kterém veškerá moc spočívá v rukou vousatých dědků vykládajících středověké svaté texty. Tam se bude lhát ještě víc, než je mezi vládami a vládci běžné.

Hergot, toto je přeci jedno z kritických témat této doby, budoucnost svobody projevu na téhle planetě, zvlášť v konfrontaci se státy všeho druhu. Vracím se k němu na tomhle blogu systematicky a opakovaně. Proč? Proto, že mě to zajímá, nebo proto, že chci uvrhnout společnost do permanentního stavu nouze, aby byla vedena pseudointelektuály, jako jsem já“?

Nejvyšší čas směřovat nějak k závěru. Lumo, ze snahy nějak zákeřně ovládat lidi mě obviňuješ neprávem. Nikdy jsem se nehnal po žádných funkcích ani po moci nad jinými lidmi, všichni, kdo mě znají, to vědí. Když už jsem musel někoho opravdu řídit, bylo to laissez-faire, protože mě tahle činnost nebaví.

Ano, samozřejmě jsem rád, že mě nějací lidi čtou, ale víš co, Lumo? To je přirozená vlastnost víceméně každého autora, který nepíše do šuplíku. Hudebníci hrají pro své posluchače, malíři malují pro své příznivce a autoři píšou pro své čtenáře. To není věc, kterou bys mohl komukoliv spravedlivě vytýkat.

Tak jako tak: zde je diskusní fórum mého serveru. Konkrétně odkaz na velmi dlouhé vlákno o koronaviru. Chodí tam různí lidi s různými názory. Po prvních pěti minutách čtení zjistíš, že nejde o „lehkověrné idioty“, jak ses vyjádřil o lidech, které vůbec neznáš. Můžeš tam přednést své argumenty, já přednesu svoje, pár desítek dalších udělá totéž. Na rozdíl od Twitteru tam lze napsat i delší, strukturovaný příspěvek, což jistě tvé argumentaci pomůže.

A víš, co ti ještě můžu slíbit? Můžeš přitom být i sprostý jak dlaždič a „ban“ kvůli tomu ode mě nedostaneš. Not my style, you know.

*****************************

Hudební epilog
Sociální sítě jsou hodně divný kníže.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 2
Když je něco zapomenutého, je dobře se ptát, jak se to stalo. Zapomnělo se proto, že se něco dostalo za horizont času a zájmu, anebo proto, že se nějak někomu zapomenout chtělo? Autor v této knížce nahlíží do událostí zas tak ne moc vzdálených.
Objednat si ji můžete na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora