19.3.2024 | Svátek má Josef


HISTORIE: Vývoj sionismu v Československu (2)

5.3.2021

Od první republiky až po vznik Státu Izrael

Roku 1921 vzniklo ústřední hnutí průkopnických mládežnických hnutí v ČSR Hechaluc. Jeho úkolem bylo poskytovat rady ohledně výběru zaměstnaní a získávat prostředky pro alíju. Organizací zemědělského výcviku pro alíja- v táborech zaměřených na praktika v zemědělství a na výuku ivrit se zabýval také sportovní klub Makabi Hacair založených v polovině dvacátých let jako odnož sportovního klubu Makabi. První židovský sportovní spolek na území Čech a Moravy nesl název Makabi a vznikl v Moravské Ostravě.

Centrem hnutí byla Morava. Spolky Makabi ve 30. letech existovaly v 37 zemích a měly asi 200 000 členů, československá odnož měla před druhou světovou válkou 72 místních organizací a více než 15 000 členů. Makabi v Čechách, na Moravě a ve Slezsku měly kontakty se světovým hnutím Makabi. Kladly větší důraz na sionistickou výchovu svých členů než jiné sportovní organizace. Spolek vznikl v Praze roku 1914, měl sekce lehké atletiky, hokeje, tenisu, fotbalu a plavání - ta vytvořila Židovský plavecký klub Hagibor. Balfourova deklarace ze dne 2.11. 1917 souhlasila s vytvořením židovské národní domoviny v Palestině. Někteří Židé z Evropy využili situace a vykonali alíju do Země izraelské. V listopadu 1922 založili českoslovenští Židé zemědělskou kolektivní osadu Chefciba. Někteří z nich nevydrželi těžké podmínky a vrátili se zpět.

Sionisté u nás měli však odpůrce i na židovské straně, byli jimi Židé asimilanti a Židé komunisté. Platformou disputace mezi sionisty a asimilanty byly hlavně týdeníky: sionistické Židovské zprávy a tiskový orgán Rozvoj vydávaný zastánci asimilačního česko-židovského hnutí. Židovské zprávy vznikly na popud Ludwiga Singera a vycházely od roku 1918 až do ledna 1939. Rozvoj vycházel mezi léty 1904-1916 a znovu od r. 1918 až do března 1939. Z česky psaných sionistických kalendářů byl nejznámější Židovský kalendář, vycházející v období 1920-1939, k jejím nejvýznamnějším editorům patřili Emil Waldstein, František Gottlieb, Zdeněk Landes. Na druhé straně stoupenci asimilačního hnutí vydávali Kalendář česko-židovský, který vycházel v letech 1871-1939. První dva ročníky redigoval August Stein, dalších 22 let publicista a kulturní organizátor Karel Fischer, který patřil k nejdůležitějším postavám česko-židovského hnutí. Po něm se ve vedení redakce vystřídalo mnoho osobností např. Egon Hostovský.

Sionistických novin a časopisů v němčině vycházelo více než v češtině- prvním byl Jung Juda, který založil roku 1900 Filip Lebenhart, o rok později začal vycházet týdeník moravsko-slezských sionistů Die Jüdische Volksstimme a jeho ročenka Hickl´s Illustrierter Jüdischer Volkskalender přinášející stati a dokumenty k židovským dějinám českých zemích. K nejčtenějším židovským novinám patřil týdeník Selbstwehr (Sebeobrana), který založili členové spolků Bar Kochba a Barisia. Časopis vycházel v letech 1907-1938, pravidelně do něj přispívali Max Brod, Martin Buber, Robert Weltsch, Felix Weltsch. Od roku 1925 měl časopis přílohu Blätter für die jüdischer Frau, která byla oficiálním orgánem československé pobočky Women´s International Zionist Organization (WIZO), světové sionistické organizace žen. Přílohu redigovala Hannah Steinerová. V letech 1932-1939 redigoval Karl (Charles) Baum týdeník sionistických socialistů Der Neue Weg, v letech 1934-1939 vycházel pod vedením Oskara Rabinowitze časopis sionistických revizionistů Medina Iwrit. Od roku 1934 vycházel v Praze Věstník židovské náboženské obce- který redigoval Gustav Fleischman. Po první světové válce vycházela další židovská periodika- měsíčník pro děti Jaldut, který vydávala židovská škola v Praze.


Po Hitlerově nástupu k moci a upevnění nacismu v Německu mnozí němečtí Židé emigrovali do Československa. Roku 1933 se v Praze konal 18. světový sionistický kongres, jednající o pomoci židovskému obyvatelstvu ohroženému nacismem. Zájem o vystěhování do britského mandátu Palestina stoupl, přednost však dostávali uprchlíci z Rakouska a Německa. Podle zprávy Jakoba Edelsteina, který působil v ústředí Hechaluc se v letech 1933-1938 vystěhovalo z ČSR do Svaté země pouze 3 762 osob. Židovské emigranty podporovaly americký Jewish Point Distrubution Comitee a další organizace.

Na mnohé zájemce se nedostalo a právě pro tu se Hechaluc snažilo zorganizovat ne vždy úspěšně „ilegální“ přistěhovalectví. Po anšlusu Rakouska začali prchat další Židé. K rakouským Židům se přidávali i Židé z Rumunska. A právě v této době začala být situace nebezpečná i pro československé Židy, kteří se báli velikého přílivu dalších Židů z obavy před růstem antisemitských nálad. V říjnu 1938 vydala britská vláda tzv. „Bílou knihu“, která omezovala židovské přistěhovalectví do Palestiny na 75 000 osob v průběhu pěti let. Stalo se tak ve chvíli, kdy desetitisíce židovských uprchlíků potřebovalo svou zemi více než kdy jindy. V lednu 1939 Hitler se vyjádřil zcela otevřeně, že Židé válku nepřežijí. Z Německa se v letech 1933-1938 vystěhovalo 129 000 Židů, po Křišťálové noci, velikém protižidovském pogromu na území nacistického Německa a Rakouska z listopadu 1938, odešlo dalších 157 000 Židů.

Křišťálová noc ovšem těžce zasáhla i Sudety. Židé v Sudetech byly vystaveni násilnostem už v průběhu roku 1939, od září 1938 docházelo k masovým útokům v Krumlově, Opavě, Frývaldově, Chebu, Sokolově. V Sudetech byly vypáleny či jinak poničeny synagogy Opavě, Krnově, Liberci, Mostě. Vláda pomnichovské republiky se snažila zastavit příliv Židů ze Sudet, vydala pokyn, aby přes hranici nebyli propouštěni Židé, kteří nemají na nynějším území republiky domovské právo. Židy, kteří němečtí sousedé zbavili majetku, vraceli čeští četníci zpět. Během pogromu i po něm se odehrály otřesné scény, velká část židovských uprchlíků se ocitla v bezvýchodné situaci. Ani tato zoufalá situace židovského obyvatelstva v Německu, Rakousku a v Sudetech, Brity neobměkčila, britská mandátní správa udělila pouze 2 500 vystěhovaleckých povolení do Svaté země, jejich přidělování probíhalo tak pomalu, že jich do 15.3. 1939 bylo rozděleno jen asi 1 000. Asi 8 000 československých Židů se podařilo dostat do britského mandátu Palestina „nelegálně“.

Britové se po celou dobu druhé světové války i po ní snažili zabraňovat židovskou imigraci do mandátního území Palestiny jakýmkoliv způsobem. Loď Patria s 257 uprchlíky se potopila v listopadu 1940 při výbuchu u břehů Svaté země. Známý je také případ tragického osudu lodi Struma, která v únoru roku 1942 najela na minu, poté co ji Britové nepustili do země a poslali zpět na moře. Do Svaté země nedojeli ani pasažéři říčního parníku Pancho s 350 uprchlíky, který ztroskotal v Egejském moři, imigranti skončili v internačních táborech. Jen o málo lépe dopadlo osazenstvo jednoho z lodních transportů, který na podzim 1939 uvízl v zamrzlém Dunaji. Uprchlíci zůstali uvězněni s vlečnou lodí několik měsíců. Umírali zimou, nedostatkem potravin a léků. Vysvobozeni byly až zásahem mezinárodních organizací. V této skupině odjížděl do emigrace také básník Jiří Mordchaj Langer, který později na následky strastiplné cesty zemřel v Tel Avivu.

Od června 1939, v Sudetech již od října 1938, oddělovala Židy od Čechů a Němců zeď rasových zákonů. Židé byli postupně zbavováni bytů, majetku, nesměli navštěvovat školy, chodit do kulturních zařízení, do restaurací, lesů, vlastnit rádio, kouřit, chovat domácí zvířata. Od září 1941 museli Židé nosit zvláštní viditelné znamení - Davidovu hvězdu, v občanských průkazech byli označeni písmenem „J“. O několik měsíců později začala hlavní vlna deportací do koncentračních a vyhlazovacích táborů.

Do roku 1941 se podařilo zachránit jen 25 727 československých Židů, kvůli přistěhovaleckým kvótám, které měly mnohé země (USA, latinskoamerické země, britský mandát Palestina). Těm Židům, kterým se podařilo emigrovat, působili většinou ve prospěch obnovy ČSR. Po vzniku československé exilové vlády v Londýně byli stejně jako jiní českoslovenští vojáci v záloze mobilizováni - např. z 8 000 Židů, kteří žili v Zemi izraelské, jich kolem 2 000 narukovalo do československých jednotek, které pak v různých uskupeních (pěší prapor, protiletadlový pluk, smíšená brigáda, obrněná brigáda) operovaly v rámci britské armády. Židé z českých zemích sloužili v československém a britském letectvu a v československých jednotkách založených roku v SSSR 1941 (zde zpočátku tvořili až 70 % vojáků), zúčastnili se bitvy o Británii, bojovali ve Francii, u Tobruku, na Dukle, ve slovenském národním povstání (1944), ve francouzském a jugoslávském odboji.

Někteří jiní Židé v českých zemích, kteří nemohli nebo nechtěli emigrovat, přešli do ilegality a nebo se ukryli. Většina československých Židů však byla nacisty zavražděna ve vyhlazovacích táborech. Převážná část z přeživších československých Židů se po druhé světové válce vystěhovala především Izraele, někteří z nich i do USA a latinskoamerických zemí .Při první velké poválečné emigrační vlně se vystěhovalo přes 25 000 Židů, kolem 20 000 do Izraele, 7000 odešlo do USA a latinskoamerických států.

Konec