2.10.2022 | Svátek má Olívie, Oliver


HISTORIE: Neuvěřitelně pilný vlastenec a písmák

15.8.2022

Když Jaroslav Ludvík Mikoláš (1889-1979), rodák z Raškovic, založil v Žilině zcela tajně tělocvičný spolek Sokol, musel nakonec město opustit. Vlastenecká organizace na Slovensku nebyla v době silné maďarizace něčím žádoucím. Avšak myšlenka zakládání spolků v hlavě nedostudovaného učitele (učitelský ústav v Těšíně) se jevila jako velice potřebná pro rozvoj společenského dění. Proto založil již v roce 1909 v Raškovicích čtenářsko-vzdělávací spolek Palacký, v roce 1912 tamtéž hasičský sbor a v témže roce vydal tiskem vlastivědnou čítanku Památník Raškovic a okolí, kteréžto dílo neztratilo nic na své aktuálnosti dodnes. Na začátku první světové války vydával časopis Bezkydské besedy (společně s krejčím Antonínem Matulou). Než ho stačily rakouské úřady zakázat, vydal celkem 22 čísel. Pod pseudonymem B. Šárek zde vyšlo i několik básní Petra Bezruče.

and15

Jaroslav Ludvík Mikoláš se uměl ptát a činil tak velice svědomitě a s obrovským pracovním úsilím. Studoval v archivech, pořizoval záznamy o lidových zvycích, tradicích a obyčejích, většinou se týkajících dřívějších způsobů hospodaření. Byl bytostně přesvědčen, že právě zde se nacházejí odpovědi na to, jak žít a jak dál. Své poznatky si nenechával pro sebe. Je neuvěřitelné, jak člověk, který musel z důvodů existenčních hospodařit na zděděných pozemcích po rodičích a na polnostech své manželky Marie, rozené Tkáčové, se kterou se poznal ve Skalici Záhoří (dnes součást Frýdku-Místku), a kterou si vzal v roce 1918, zvládnul tisíce jiných aktivit.

Co bylo pro vlastivědné usilování tohoto stále ještě málo doceňovaného muže typické, je to, že si nehodlal nechávat získávané informace o folkloru, zemědělství či sadařství pro sebe. Publikoval totiž, kde se dalo. Nejen v regionálních listech a časopisech, ale v rakouském časopise Dunaj, či v amerických listech Hlasy a Hospodář. Ve chvílích, v nichž měl jen trochu peněz nazbyt, vydával vlastním nákladem četné publikace a brožurky. Od třicátých let přispíval do ostravského rozhlasu a byl autorem prvních rozhlasových tematických pořadů, týkajících se historie Beskyd a Těšínska. Domníval se, a právem, že o lidech zasloužilých je třeba informovat také pamětními deskami. Tak například díky jemu je na rodném domě vlastence a učence profesora Jana Loriše (1860–1920) ve Vlaském (Morávka) pamětní deska. Ten po studiích ve Vídni přednášel na pražské UK klasickou filologii. Napsal například Rozbor nářečí hornoostravského ve Slezsku, v době prázdnin jezdil do rodné obce a pomáhal rozvoji národního hnutí, měl plán vytvořit z Morávky Beskydské letovisko.

V Raškovicích se zasloužil o umístění pamětní desky místnímu rodákovi, sochaři, malíři a řezbáři Josefu Skotnicovi (1876–1920). Ten studoval na Akademii výtvarného umění ve Vídni, u Josefa Krejčíka v Praze a také na Odborné dřevařské škole ve Vrbně pod Pradědem. Později přednášel například v Zakopaném na odborné škole pro dřevařský průmysl, kterážto patřila k nejlepším v Rakousku-Uhersku. Na budově místecké spořitelny jsou dodnes jeho figurální sošky Pilnost a Spořivost, pro místecké gymnázium vytvořil sochy Historie a Pedagogika, vyzdobil rovněž kostely ve Skalici a v Michálkovicích.

V roce 1951 byl Jaroslav Ludvík Mikoláš iniciátorem umístění pamětní desky P. Josefu Onderkovi na skalickém kostelíku. Vlastenecký farář, který vydal například český zpěvník, je dnes širší veřejnosti málo známý, zrovna tak jako Čechoslav Ostravický (1869–1912, vlastním jménem A ntonín Alois Hüttler). Ten vydal například Zpěvy podbeskydské, Píseň o Ondrášovi a další básně, povídky a dramata. Pamětní deska, jejíž vznik iniciovat také Ludvík Mikoláš, byla umístěna ve Frýdku a dnes je snad v Muzeu Beskyd. Čechoslav Ostravický odešel do Ameriky, kde zemřel v bídě.

and15

Pátého května 1946 byl odhalen u kostela sv. Jana Nepomuckého v Pražmě (farnost Morávka) pomník obětem fašismu ve II. světové válce. Hlavními řečníky byli spisovatelé Jaroslav Ludvík Mikoláš a František Směja.

Jaroslav Ludvík Mikoláš po sobě zanechal velké dílo, které lze velice těžko celé dohledat. Pravděpodobně by nás to stálo více času, než on sám potřeboval k jeho napsání a sebrání. A v tom je právě jeho úžasný přínos pro vlastivědu beskydskou a slezskou. Zásadním odkazem tohoto neuvěřitelně pilného, odvážného a vzdělaného muže je přesvědčení o naší nepsané povinnosti zachovávat pro budoucí generace zprávy o tom, jak jsme žili i v těch nejzapadlejších koutech této krásné země. A tak musíme činit také proto, aby nefalšované pocity hrdosti nad pozitivy minulosti byly naší cestou i k ostatním lidem v jiných zemích.