28.10.2021 | Den vzniku samostatného československého státu


HISTORIE: 100 let československých legií

24.9.2021

Nedávno, na začátku září 2021 byly zahájeny oslavy 100. výročí založení Československé obce legionářské. Slavnostní průvod v uniformách legionářů a veteránů z Václavského náměstí na Žižkov nebyly naší veřejností nijak nějak zvlášť zaznamenány. Ani Česká televize se ve svých zprávách tímto výročím nijak zvlášť nezabývala, televizní šoty ze setkání na Václavském náměstí a u sochy Jana Žižky byly ve zprávách presentovány sekundovými ukázkami.

Takže informace o stoletém výročí založení ČsOL, jedné z nejdůležitějších organizací našich dvou posledních století, a jejím slavnostním pochodu byly kratší a povrchnější než vyprávění redaktora o tom, jak dozrávají hrozny vína na Moravě a že některé plesniví. Dalším informačním „hitem“ - mimo neustálé blábolení, co dělá covid dneska, co dělal včera a co tomu říká nějaký odborník, nebo „jakoby odborník“ nejlépe specialista na „platfus“ nebo zubař- byla zpráva, že jsou některá pole s obilím ještě neposečená. Mimochodem v té době už bylo 98 % obilí sklizeno. Čili další „důležitá aktualita“. No ostatně to přesně zapadá do stylu zpráv na ČT1 a ČT24, které podle zlých jazyků diriguje politicko-ideologicky jistá paní Fridrichová.

Naštěstí celá ČT není jen zpravodajská redakce, a tak se ČT pochlapila a na druhém programu začíná vysílat seriál o československých legiích. Ten by měl konečně poněkud osvětlit, co to vlastně československé legie byly, kde se vzaly. A mimochodem, proč byla Československá obec legionářská založena až dva roky po založení republiky. Neboť datum založení Československé obce legionářské je 22. 5. 1921.a republiku máme od 28. října 1918.

Když jsem hovořil tu či onde s různými lidmi o československých legiích, zjistil jsem, že legionáře máme v hlavách spojené s první světovou válkou, tedy s roky 1914 až 1918. Ale jen někteří vědí, že legionáři bojovali v Rusku až do roku 1920. Ani jsem se moc nedivil, protože o legionářích se u nás mlčelo a lhalo od roku 1938 (s výjimkou let 1945 až 1947) až do roku 1989.

Ale není se co divit. Němci nenáviděli legionáře již od dob Rakouska-Uherska a vůdce sudetských Němců Konrad Henlein plánoval české obyvatelstvo na území zvaném Protektorat Böhmen und Mähren“ zlikvidovat. Podle vzoru likvidace státu od židů zvané „Judenfrei“. Ostatně německý národ včetně 95 % sudetských Němců propadlý Hitlerovu nacismu nadšeně jásal při vraždění všech českých národovců. Sokolů, legionářů, levicového odboje i „nebezpečné“ české inteligence. Hitler, Reinhard Heydrich a Karl Hermann Frank sice plánovali vhodné Čechy germanizovat a co nejdéle využít jako kvalifikovanou pracovní sílu, ale všichni dohromady měli zájem co nejvíce legionářů eliminovat.

Zničit Československo a zřídit protektorát jim bylo málo. Nacistická propaganda už od třicátých let úspěšně pracovala na plánu obyvatele Čech a Moravy co nejvíce ponížit a přesvědčit je o jejich vlastní „české ubohosti a zbabělosti.“ A k tomu bylo potřeba „vymazat“ vzpomínku na legionáře. Za protektorátu, přes šok z Mnichova, se to moc nedařilo.

Tento ideologický goebbelsovský program přesvědčit Čechy, že byli a jsou vlastně národem zbabělců, a zapomenout na legionáře se povedlo téměř dokonale teprve po komunistickém převratu 1948. Když se stalinističtí komunisté chopili moci, naplno pracovali na zničení jakéhokoli, i jen možného odporu. Snažili se přednostně likvidovat odbojáře z první i druhé světové války, často legionáře, kteří se zapojili i do odboje proti Němcům. Jako „západního“ generála Heliodora Píku, generála Bedřicha Homolu, vrchního velitele odbojové organizace Obrana národa, generála Karla Kutlvašra, velitele Pražského povstání. Cílem bylo obecně vymazat z paměti národa odbojáře a legionáře jako takové. V tomto duchu šli ideologicky ruku v ruce s nacisty, protože obě ideologie se snažily, co to šlo, natlouct lidem do hlavy že u nás žádná hrdinové a stateční lidé nikdy nežili. Taková společnost se pak dá snáze ovládat.

Již jeden z nejznámějších světových stratégů a vojevůdců, Číňan Sun-c’, říkal, že každého nepřítele zlomíš nejlépe tím, že ho morálně rozložíš, a tak zbavíš síly k obraně. No, ostatně lživé tvrzení, že jsme národem zbabělců a nikdy jsme nebojovali, se velice silně uhnízdilo v našich mediích i po roce 1989.

Po pádu SSSR a „světové socialistické soustavy“ se situace sice v mnohém otočila, ale zásadní mediální postoj k českému odboji, legionářům, bojovníkům na frontách první světové války i na frontách druhé světové války se příliš nezměnil. Stále všude znělo, že jsme vlastně zaostalý národ a žádné hrdiny, až na pár vybraných, nemáme. Na legionáře, vojáky druhého odboje, zvláště ty ze Svobodovy armády, se najednou úplně zapomnělo. Celé houfy pisálků se však vrhly na oslavování osvobození Plzně americkou armádou (jinak díky za to osvobození!), a protože to bylo atraktivní, také na oslavováni našich letců v RAF. Vůbec to bylo celé podivné. Čím méně se mluvilo o našich odbojářích, tím více vypukalo mediálních protičeských akcí, až to vypadalo, že největší zločinci na světě od roku 1918 do roku 1945 byli Češi a největšími nevinnými oběťmi Němci.

Když už se něco natočilo, tak to byl hnus jako „Habermannův mlýn“, v kterém obyvatelé jásají při okupováni země Wehrmachtem (to, že jásali a mávali vlaječkami s hakenkrajcem sudetští Němci a nikoliv Češi, jaksi „vypadlo“), aby pak „jediného spravedlivého“, Němce Habermanna, ti odporní Češi zavraždili. Ve filmu o Tobruku, kde hrdinně bojovali naši vojáci 11. východního československého praporu to vypadalo, jako by naši vojáci neměli v Němci a Italy obleženém Tobruku nic lepšího na práci než se hádat mezi sebou a předvádět antisemitské eskapády.

Starší generace po desetiletích bolševické propagandy samy často jako oslové vykládaly, že „Češi nikdy nebojovali“. Jak si osobně pamatuji. Po roce 1989 „naskočilo“ na jen maličko pozměněnou protičeskou propagandu mnoho mladých lidí. Pamatuji si, jak mne na jednom „conu“ (setkání fanoušků sci-fi) fyzicky napadla skupinka „náctiletých“, kteří ječeli, že se stydí za to, že jsou Češi, a jak si dovoluji psát, že tehdejší mediální bomba o českých „zločinech“ v Kamenné – Bergersdorfu je propagandistická lež. A jak to, že si troufám tvrdit, že vyhnání Němců z Brna bylo výbuchem nenávisti (jaké se běžně na konci války odehrávaly ve Francii, Itálii, Belgii, Norsku a v mnoha dalších státech), ale že to nebyl žádný „pochod smrti“. A že pohořelickou tragédii nazývat „pochodem smrti“ je znevážením všech obětí německého nacistického šílenství.

Většině mediálního mainstreamu se československý odboj, a zvláště legionáři, nezdál příliš atraktivní. V módě byla oikofobie, tedy odpor až nenávist k vlasti, národní kultuře a duchovnímu dědictví. V nových poměrech se snažily za každou cenu ne a ne pohněvat nového blízkého přítele. Tedy Německo, které se mrknutím oka v hubách politiků a novinářů změnilo z do té doby hlasitě hanobeného nepřítele na náš nový a zářný vzor. Jak jsem se sám přesvědčil, obzvláště se obávali uveřejňovat něco o legiích zvláště ti, kteří nově zjistili, že ruské legie, správně „Československé vojsko na Rusi“, už v první světové válce zuřivě bojovaly na území Ukrajiny na straně Ruska proti německým vojskům.

Přesto se po roce 1989 objevilo mnoho děl a prací, které se zaobíraly československým a českým odbojem, ale až na malé výjimky však neměly ze strany mainstreamu prakticky žádnou podporu. Nakladatelství a různá periodika se vrhla na vydávání jakékoliv knížky, v jejímž titulku bylo slovo Hitler, SS anebo Třetí říše. Teprve v posledních letech, kdy se okouzlení z „bezchybného Západu“ vytratilo, vychází objektivní historická i klasická literatura o této době a je o ni zájem.

Jak jistě čtenáři Neviditelného psa vědí, napsal jsem celkem nedávno knihu „Život, boj a smrt pod sedmi vlajkami – Češi a Slováci 1914–-1920“, v které naleznete mnoho informací o legionářích a našich vojácích v rakousko-uherské armádě. Mnozí legionáři byli původně vojáky rakousko-uherské armády. Prý jsme nikdy nebojovali...

A kde se tedy vzaly ty tisíce pomníků padlých rakouských vojáků i legionářů v kdejaké vísce? Do „k. und k.“ rakouské armády narukovalo jeden milion čtyři sta tisíc Čechů a Moravanů. Padlo jich více než 140 tisíc. Raněných a pohřešovaných bylo podle odhadů více než 250 tisíc. Počítáme-li ztráty, tak jak je počítají vojenští statistici, měli Češi a Moravané okolo 20 % ztrát!! Strašivé číslo.

Legionářů, mnohdy původně rakouských a uherských vojáků (Slováci bojovali v uherské armádě), bylo napočítáno okolo 140 tisíc (někde se udává jen 95 tisíc, ale to je na delší diskuzi). Jejich ztráty činily něco mezi 5 až 7 %.

Pokud si přečtete knížku „Život, boj a smrt pod sedmi vlajkami“, naleznete tam mnoho informací, které jinak historikové vynechávají. A které jsou mimořádně zajímavé. Třeba o tom, jak naproti čs. ruským legiím šli na Sibiřské magistrále od srpna 1918 vstříc vojska Amerického sibiřského expedičního sboru. Na jehož financování sbírali peníze jako pomoc Čechoslovákům obyčejní Američané. Dozvíte se třeba to, že když jste v oblíbené dovolenkové destinaci na Korfu či na dovolené v Albánii, že tam bojovali a umírali naši vojáci v srbské armádě. Dozvíte se více třeba o tom, že v těch krásných Dolomitech v Itálii a ve slovinských Alpách nahoře na ledovcích bojovali našinci. Na obou stranách. Mají tam hroby a památníky, třeba u Lago di Garda, na slovinské řece Soče, i u města Bovec, a u italské řeky Piava.

Z knížky s dozvíte, kde se najednou na podzim roku 1918 vzala v novém Československu jakoby ze země se vynořivší Čs. armáda. Sokolové byli první a chránili Hrad, ale porazit vzbouřené a ozbrojené české a moravské Němce, stejně jako vyhrát válku proti Polsku a osvobodit Slovensko od Maďarů a bolševiků, na to byla potřeba zkušená armáda. V jejím čele stáli právě legionáři.

Pokud si pamatujete Jaroslava Haška jen jako autora Švejka, překvapí vás, když si v knížce přečtete jeho povídku o 1. světové válce, která je spíše hororem. Je dobré si historii sami sobě osvěžit a svým potomkům ukázat. Neboť neznáte-li dějiny… V mnoha rodinách dnes hledají díky internetu své předky. Než začnete hledat, přečtěte si tuhle knížku. Mně se dostal do rukou deník vojáka z první světové války, jenž narukoval v srpnu 1914 a válka pro něj skončila ve Francii v listopadu 1918. Prošel celou frontu. Deník je součástí mé knihy, jež je o té „Velké válce“. Ale i tom, jak ji prožívali naši pradědové.

A protože knížka „Život, boj a smrt pod sedmi vlajkami – Češi a Slováci 1914-1920“ je myslím zajímavá, v dnešní době plné covidu, zdražování a obecného strašení, ovšem vážná. Rád bych vám ke čtení nabídl ještě něco veselejšího. Což dnes všichni potřebujeme. Ta druhá kniha je plná veselých příběhů, humoristických kreseb L. Lichého a na konci každé kapitolky jsou recepty na jídla, která jsem různě po světě i doma ochutnal. Třeba by to mohl být dárek pro nějakou dámu. Ty rády čtou veselé příběhy se šťastným koncem, a ještě raději mají nějaké nové recepty.

Každý, kdo si objedná knížku Život, boj a smrt pod sedmi vlajkami – Češi a Slováci 1914–-1920“ na adrese kaiserova@jonathanlivingston.cz, dostane zdarma navíc moji knihu „Kdo rád jí, ať zvedne ruku“.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.