Musí zaměstnanec sdílet názor, který nezastává?

Friedrich Engels napsal Podíl práce na polidštění opice (1876). Leč doba uzrála na knížečku ve stylu Podíl autobusáků na zájmu o veřejné dění. Ještě je v paměti řidič olomoucké MHD Roman Smetana, jenž na plakáty přikresloval politikům tykadla. Teď je tu případ z Brna. Řidič MHD Josef Prokeš odmítá jezdit s autobusem, který by nesl volební plakát SPD se sloganem „Zdravé školství bez inkluze“.

Prkotina? Ne tak docela. Na text na webu iDNES reagovaly dva tisíce diskutérů, což je číslo připomínající reakce na pád vlády. Zájem vyvolává základní otázka: Může se zaměstnanec ozvat proti reklamě, kterou dohodlo vedení firmy?

Většina diskutérů říká, že ne. Že má buď dále řídit, nebo dát výpověď. Že je to, jako kdyby muslimský řidič nepustil do autobusu slepeckého psa coby nečisté zvíře – nebylo by lepší, aby si našel jiné zaměstnání, ve kterém by se necítil tak urážen? Jiní namítají, že jde o smluvní vztah a jeho součástí je možnost vyjednávat všemi legálními prostředky.

Je třeba cosi dodat. Josef Prokeš má dvě autistické děti, jeho dcera chodí do normální třídy jen díky programu inkluze. Proto se necítí uražen reklamou na samotnou SPD (i když ta asi není jeho šálkem čaje), ale sloganem „Zdravé školství bez inkluze“. Bere to tak, že kdyby s takovou reklamou jezdil, mlčky by souhlasil s diskriminací svých dětí.

Přísnosti na řidiče tleskají odpůrci inkluze. Jenže podobný problém může postihnout i opačnou stranu barikády. V Severním Irsku se táhl spor s katolickým cukrářem, jenž odmítl vyrobit svatební dort s nápisem „Podporujte sňatky gayů“. Nakonec mu dal za pravdu britský Nejvyšší soud. Ve verdiktu připomněl článek 10 evropské úmluvy o lidských právech přiznávající právo „nevyjadřovat názor, který člověk nezastává“.

Brněnský případ se liší systémem práva i tím, že nejde o soukromou firmu. Ale vyřeší-li se s pomocí primátorky Vaňkové mimosoudně a ke spokojenosti všech, bude to vítězství rozumu nad šiky ideologů i právníků.

LN, 3.9.2020