V roce 2016 zazněla na půdě naší Poslanecké sněmovny přednáška švédského publicisty Jonase Himmelstranda, zakladatele tamního Institutu Gordona Neufelda, který se věnuje výzkumu neurověd. Himmelstrand je také autorem knihy o osobním růstu a věnuje se rodinné politice ve Švédsku.

Švédská rodinná politika byla v té době (a pro mnohé je dodnes) velkou inspirací a vzorem. Skandinávský model má u nás stále řadu nekritických obdivovatelů, a to i mezi úředníky státní správy, a mnozí z nich stále sedí i dnes v pracovní skupině pro rodinnou politiku při MPSV.

Jonas Himmelstrand byl už tehdy kritikem švédské rodinné a sociální politiky. Jeho hlavní připomínkou bylo, že při plošném prosazování genderové rovnosti, zaměstnanosti matek malých dětí a masivně dotované celodenní ústavní péči o děti od jednoho roku (tedy masivní podpoře jeslí) se vytrácejí a ochabují přirozené blízké rodinné vztahy, a což je ještě zajímavější, klesají také rodičovské kompetence. Rodiče se prostě postupně odnaučují být dobrými rodiči.

Zásluhou přehnané státní péče přestává fungovat dříve samozřejmé předávání rodičovských dovedností z generace na generaci, nepředává se ani vědomí sounáležitosti s vlastní rodinou, které dětem dříve automaticky předávali prarodiče. Ale ti dnes v rodinách často úplně chybí, ať už kvůli špatným mezigeneračním vztahům, vzdálenosti vynucení „pracovní mobilitou“ či kvůli zaměstnání z důvodu zvyšování důchodového věku.

Podle Himmelstranda to s sebou nese prudké zhoršení duševního zdraví mladé generace. Už tehdy, před šesti lety, mluvil o tom, že ve Švédsku až 50% dospívajících dívek má diagnostikované psychické problémy a velké množství dospělých Švédů zcela rezignovalo na zakládání rodiny a zcela cíleně a vědomě žijí sami. Díky Himmelstrandově vystoupení v Praze jsem si už tehdy uvědomila zásadní souvislost duševního zdraví s nastavením státní rodinné politiky.

Jak souvisí duševní zdraví s funkční rodinou?

Že se vám ona souvislost nezdá být úplně zřejmá? Jen ve Velké Británii narostl za posledních 10 let o neuvěřitelných 4000 % počet dětí, které trpí takzvanou genderovou dysforií, tedy nesouladem mezi vlastním tělem, tedy biologickým pohlavím a genderovou identitou, tedy tím, kým se dítě cítí být. I u nás vycházejí alarmující články lékařů, jak se počet dětí s těmito problémy rychle zvyšuje. Z publikovaných textů se zdá, že vůči tomuto narůstajícímu problému se rýsují v zásadě dva možné přístupy, nicméně zdá se, že v onom pomyslném „hlavním proudu“ se začíná nebezpečně zabydlovat jen jeden z nich, a to ten aktivistický, zatímco ten zdrženlivý, konzervativní, bývá vysmíván.

Ti, kteří jsou v otázkách „transgenderu“ nejvíce slyšet, propagují absolutní vstřícnost a povinnou akceptaci této dysforie celou společností. I úplně malé děti, třeba ve věku 4-5 let, mají být brány vážně, jakmile se jen projeví, byť náznakem, jako dysforické, a jejich přání stát se opačným pohlavím má být zcela akceptováno a přijato, v prvé řadě rodiči, kteří jsou některými odborníky stavěni před zcela binární volbu: „Buď rodiče na požadavky dítěte přistoupí, nebo jim spáchá sebevraždu.“ Takové tvrzení sice postrádá solidní empirický základ, přesto má být akceptace dysforie vyžadována od školky, školy a veškerého okolí dítěte. Před nástupem puberty se prosazuje podávání blokátorů puberty, aby pak těsně po ní mohlo dojít k operativním zákrokům, které pohlaví definitivně změní, čímž se údajně vyřeší veškeré psychické strádání daného jednotlivce. A ještě je potřeba zbavit se dnes povinné sterilizace, která je u nás stále ještě zákonnou podmínkou pro úřední změnu pohlaví, protože podle některých angažovaných odborníků takový zákrok zasahuje lidská práva těchto dětí a mladistvých...

Aliance pro rodinu, která má k dispozici řadu informací od rodičů, jejichž děti se s tímto problémem reálně potkávají, opakovaně a naléhavě varuje před riziky nadmíru vstřícného přístupu! Ten se totiž u nás začíná zabydlovat, třeba i v Národním ústavu duševního zdraví, a ve spolupráci s Národním pedagogickým institutem si v rámci školení pedagogů bez větší veřejné pozornosti nachází cestu i do českých škol…

My v Alianci pro rodinu víme již nejméně o dvou tragicky nevratných „omylech“, ke kterým zásluhou onoho vstřícného přístupu došlo. Mladá, ještě nezletilá dívka, která šla jen na konzultaci, byla takto indikována a odeslána ihned, jakmile dovršila 18. rok, na operační zákrok, kde jí byly vyjmuty zdravé ženské orgány, o nichž se lékaři domnívali, že zdravé nejsou, což se ale zjistilo až po té operaci, jejíž následky však již, žel, není možno vzíti zpět. Toto poznání onu dívku výrazně psychicky rozhodilo, takže svého rozhodnutí okamžitě litovala, ale neplodná zůstane už po celý život. Ten si, díky Bohu, nevzala jen díky tomu, že se měla kam vrátit, ke svým rodičům a rodině.

Druhý příběh se týká trans-muže ve věku okolo 50 let, který operaci „se vším všudy“ prodělal už dávno, ale po přečtení knihy Odvrácená tvář transgenderu, jejíž český překlad Aliance pro rodinu vydala, nám napsal, že mu nikdo nikdy nenabízel psychoterapii, která by třeba odhalila to, že byl v dětství jako dívka zneužívána a že tahle zkušenost podle něj bylo tehdy jednou z příčin jeho genderové dysforie. Ani jemu totiž operace kýženou lepší kvalitu života nepřinesla. Naopak, ve svém mužském těle stále touží po pozornosti mužů, ale protože jim nemá co nabídnout, uvažuje o sebevraždě...

Ne všechny cesty vedou k dobrému cíli

Vypadá to, že už i země jako Švédsko zjišťují, že některé liberální přístupy, dříve zbožšťované, nevedou ke kýženým cílům. Ukazuje se například, že neexistuje solidní základ pro tvrzení, že hormonální terapie a blokátory puberty předcházejí a zabraňují sebevraždám.

Švédská nemocnice Karolinska University Hospital ve Stockholmu např. minulý rok dočasně pozastavila distribuci blokátorů puberty mezi nezletilé, a to pro zjevnou souvislost s nárůstem osteoporózy (řídnutí hustoty kostní hmoty) a chronických bolestí. A nejznámější transgenderová klinika ve Velké Británii, The Tavistock Clinic, byla také nedávno uzavřena, neboť mnoho rodičů na ni podalo žaloby, protože se zjistilo, že děti byly do trangenderové proměny tlačeny, bez dalších řádných odborných vyšetření.

A jak to vše souvisí s rodinou?

Zajisté vy sami velmi dobře víte, že tím nejlepším prostředím pro výchovu dětí je zdravá a funkční rodina založená na manželství muže a ženy, tedy na jasně definované společné a společenské smlouvě. Děti z rodin, kde jeden biologický rodič chybí, čelí větším rizikům, ať již jde třeba o horší výsledky ve vzdělávání, tak i větší riziko, že podlehnou svodům těchto „moderních“ trendů.

Jedině zdravá funkční rodina, která udržuje a pečuje o své vztahy, má potenciál mírnit i některé nezdravé vrozené dispozice a chránit děti před ničivými moderními trendy. Taková rodina, a vy sami to velmi dobře víte, se dokáže postarat třeba i o dítě s handicapem.

Proto by se rodinná politika měla zaměřit primárně na podporu funkčních rodin, na posílení jejich výchovné role a na zvýšení jejich autonomie. A naopak by neměla popřávat sluchu lobbistickým skupinám, které nereprezentují většinovou společnost, ale prosazují partikulární zájmy, často ideologicky zabarvené, které jsou pro celek rozkladné.