Ve Švýcarsku žijící německý spisovatel, esejista a dramatik Rolf Hochhuth (nar. 1931) v jednom ze svých románů zmiňuje pohádku O rybáři a rybce. Ta patří pod názvem O rybáři a jeho ženě do souboru pohádek sebraných bratry Grimmy a mimo jiné byla inspirací Puškinovi pro pohádku ve verších. Staré lidové vyprávění ukazuje, jak se spolu s rostoucí mocí a bohatstvím lidé mění, jsou stále nenasytnější, nespokojeni s tím, co získali, a chtějí toho mít pořád víc a víc. Nakonec přichází trest – ztráta všeho, co bylo získáno, a uvržení zpět do nicoty.

Tato pohádka žije ve všech dobách a končinách, jak líčí jedna z Hochhuthových románových postav. Vždy a všude se v událostech politické scény najde něco, co se na tu pohádku hodí. Přitom ti, kteří si v dané současnosti na rybáře a jeho ženu hrají, jsou naprosto neschopni rozpoznat důsledky svého počínaní a to, co je jednou za jejich nenasytnost, ustavičnou nespokojenost a neukojitelnou touhou po stále větší moci postihne.

V 19. století si roli takového nespokojence dvakrát zahráli Francouzi. Napoleon Bonaparte i Napoleon III. dopadli jako rybář a jeho věčně nespokojená žena v pohádce. Ten první Napoleon ztratil říši a skončil na Svaté Heleně, která se mu stala – obrazně řečeno – nuznou chatrčí rybáře a jeho ženy. Ten druhý se také nespokojil s dvěma desetiletími úspěšného vládnutí, započal zbytečnou válku, ztratil vše, zruinoval svou říši a svůj císařský palác vyměnil za nuzný exil.

V následujícím 20. století si na rybáře a jeho ženu dvakrát zahráli Němci. Svou roli umocnili tím, že – jak tvrdí Hochhuth – Němci "…žijí ješitným přesvědčením, že jsou důkladnější než ostatní. Ale úplně by stačilo, kdyby si říkali, že se dají jenom nesnadněji poučit."

Němci se nepoučili ze zkušeností obou Napoleonů a dokonce ani z vlastní zkušenosti v první světové válce, kterou ta druhá co do posloupnosti událostí přesně kopíruje.

Již v roce 1914, v prvním roce války, Německo válku v podstatě prohrálo bitvou na Marně. Před válkou Německo po Belgii požadovalo volný průchod a použití železnice pro své armády. Německo si to prostě přálo tak moc, že ignorovalo kategorické odmítnutí Belgie. Spoléhajíce na svá přání a ne na fakta, věřili Němci, že Belgie dovolí snadný průchod a dopravu jejich vojsk do francouzského týlu. Prostě nechtěli věřit tomu, co slyšeli z Belgie. O to větší překvapení, když tomu tak, jak si přáli, nebylo a namísto po železnici, kterou Belgičané raději zničili, než by ji dali do služeb Němcům, dostaly se německé divize k Marně notně vysílené a hned na samém počátku války došlo k tomu, co je známo jako "zázrak na Marně". Zde spatřuje Hochhuth analogii s prvním rokem druhé světové války, kdy v roce 1939 Německo nechtělo věřit, že v případě napadení Polska vyhlásí Anglie Německu válku.

Přestože to hned na začátku na Marně pro Německo dobře nedopadlo a válka, kosící obě strany po statisících, skončila v zákopech, trvalo císařství na územních požadavcích, které dva roky mařily všechna tajná jednání o míru zprostředkovaná ještě neutrálními Spojenými státy. Německo nechtělo vydat Belgii a v Polsku, odtrhnutém od Ruska, chtělo zřídit království a v něm ustanovit nějakou německou knížecí dynastii. Počátkem roku 1918 usiluje Německo zbavit Rusko přístupu k Baltskému i Černému moři a vyrvat mu Ukrajina. Poté, co v březnu 1918 zavládl na ruské frontě klid zbraní, milion německých vojáků namísto aby zvrátil stále nerozhodnou situaci na západní frontě, rozptyluje se po Ukrajině, táhne na Krym a na Kavkaz. Šest německých divizí navíc a bylo by zle, děsili se Angličané, než na bojiště přišly posily ze zámoří.

Prý německého císaře Viléma II. krotila jeho babička královna Viktorie, dokud byla na živu. Paličatý Vilém nedal ani na rady Bismarcka, který jej vždy varoval před územní expanzí na úkor sousedů. Vilém ničeho nedbal a po zániku své říše žil v holandském exilu, kde si sám štípal dříví v Doornu, který se mu stal na 22 let onou nuznou chýši z pohádky o rybáři a jeho ženě.

Z textu Rolfa Hochhutha: "Cit Němcům – všem Němcům, mám za to – nedovolil, aby sobě a těm, kteří nad nimi zvítězili, přiznali, že po těch čtyřech hrdinských letech světové války, ve kterých, někdy i skoro jako v pohádce, odolávali úplně všem, že na bojišti prohráli. A protože jejich cit na tuhle porážku říkal ne, vybavil rozum cit tak, aby si mohli namlouvat, že vlastně nebyli poraženi, rozhodně ne na bitevním poli, ale třeba – vždy totiž našli dost takzvaných důvodů – díky vnitřnímu nepříteli, který ovšem vůbec neexistoval… Nebo kvůli Židům, i když za císařské Německo v letech 1914 – 1918 padlo dvanáct tisíc Židů. A už za deset let si sami věřili docela všechno a vůbec nepovažovali za možné, že snad byli v roce 1918 poraženi! A dvacet let po roce 1918 …že se na to v roce 1918 šlo zkrátka špatně …a že se zas vydají na pochod."

Iracionalita, neschopnost vidět fakta taková, jaká ve skutečnosti jsou, a ne taková, jaká bychom si je přáli vidět, vedla k porážce i ve druhé válce. Rybář a jeho žena přišli o pracně Bismarckem vystavěný dům a draze zaplatili za své velikášství. Už nestačilo sebrat se a jít na odpočinek štípat dříví do Holandska.

Poučení z pohádky o rybce a rybáři, jak dopadne ten, kdo sám má dost, leč ustavičně chce víc a víc, se tak nemusí vztahovat jen na "malé" osobní příběhy. Mohou to být stejně tak i osudy velkých a mocných říší.

(Citace z knihy R. Hochhutha Láska v Německu, v překladu Hanuše Karlacha vydalo Nakladatelství Svoboda, Praha 1984)