Listopad 1943. Venku prší, ale uvnitř, v kavárně hotelu stojícího na pobřeží Egejského moře je útulně. Pánové William Donovan (šéf Úřadu pro strategické služby USA) a Wilhelm Canaris (šéf Abwehru, německá tajná služba) dopíjejí čtvrtý šálek kávy, poslední. Pak si předají osobní dárečky, od Hitlera pro Roosevelta a obráceně, zažertují a rozloučí se. Setkání bylo úspěšné, USA a Německo se dohodly na společném vývoji raket V-2 a další poválečné spolupráci.

Zmíněná schůzka neproběhla, je fikce. USA a Německo byly v roce 1943 ve válce. Za to o 79 let později, v listopadu 2022 se nejvyšší představitelé tajných služeb USA a Ruska sešli, v Ankaře. William Burns a Sergej Naryškin, šéfové CIA a SVR, si celý den spolu povídali. Oficiální verzi, že tématem byly toliko jaderné zbraně, věří málokdo. Válčící státy, pokud nevedou mírová jednání, spolu na nejvyšší úrovni nekomunikují. USA a Rusko nejsou ve válce. Rusko-ukrajinský konflikt jen zdánlivě připomíná první světovou válku. Spíše je to koncert velmocí, který fungoval po většinu 19. století. Tehdejší velmoci vedly války, ale výjimečně přímo mezi sebou. Narušení politické rovnováhy, kdy jedna velmoc dostala na něco chuť, se léčilo zapojením malých „spřátelených“ zemí do konfliktu, a ty pak vehementně bojovaly proti té „zlé“ velmoci za svobodu (což se dodnes nezměnilo – vyznění většiny českých masmédií je, že na Donbase se umírá hlavně za právo svobodně volit zastupitelstvo v Řeporyjích). 19. století nás naučilo, že velmoce konfrontaci vždy ustály, kdežto malé státy šeredně odskákaly.

Rusko napadlo Ukrajinu. O tom není sporu. Odhlédneme-li od hrůz války, nezačala jen další partie pokru? Velmoce licitují, přihazují a přitom dbají zájmů svých i zájmů protihráčů. USA posílají Ukrajině zbraně a všelijakou pomoc (zásadně v okamžiku pominutí její naléhavosti), ale když jede prezident Biden do Kyjeva, dohodnou to dopředu s Rusy (zde). Můžeme si pro odlehčení přehrát fabulaci rozhovoru, jak domluva asi proběhla: - Ahoj Serjožko, promiň, že volám v tuhle dobu, ale potřebuji, abyste si jeden den dali na Ukrajině voraz. – No jistě Bille, mám radost, že ti můžu vyhovět, ale co tak najednou? – Prosím tě, náš starej tam zítra jede, můžete v pondělí vynechat ostřelování Kyjeva, nechceme potíže. - Hotová věc Bille, stejně musíme navézt další munici. – Díky Serjožko, máš to u mě.

Můžeme pokračovat dalšími příklady, jak USA neválčí s Ruskem. Vesmírná spolupráce Roskosmosu a NASA běží na plno (viz zde). A oficiální US vládní statistiky ukazují, že dovoz ruského zboží do USA byl v roce 2022 totožný jako v roce 2016; mimochodem, velmi zajímavá data, ve kterých vyčnívá rok 2021. V roce 21 byl dovoz ruského zboží do USA o sto procent vyšší než je dlouhodobý průměr, jako by Američané tušili, co přijde, a předzásobili se.

Když ruská raketa zasáhne Polsko, USA vědí s naprostou jistotou (na rozdíl od českých politiků), že ať tu raketu vypálil kdokoliv (i Rusové), jediné Rusko to nebylo.

A když Prigožin se vydá na spanilou jízdu směr Moskva, Bílý dům telefonuje do Kremlu, že v tom nemá prsty a nabízí pomoc (zde). Úsměvné, týden před tripem wagnerovců jsem psal na Neviditelném psu, že Kreml má v úmyslu kamufláží vyvolat dojem nepřátelství mezi ruskou vládou a Wagner Group.

Na veřejnost prosáklo, že nejen CIA a SVR, ale i prominentní Američané a Rusové se tajně potkávají a rokují, jak dál. Dokonce i Foreign Affairs (asi nejvlivnější časopis zahraniční politiky USA), vydal článek, ve kterém autoři predikují, že až ta válka skončí, Rusko se bude muset stát součástí bezpečnostních struktur. Co se tím míní? Rusko vstoupí do NATO? Anebo USA a Rusko (role Číny je otevřená) si vytvoří něco jako NadNATO? Či USA z NATO vystoupí, jak veřejně slibuje Donald Trump? Zatím je čas, usuzuji, že v následujících dvou letech válka neskončí, a za tu dobu bude uzavřeno mnoho zbrojních kontraktů za stovky miliard.

Uvědomuje si česká vláda, že válka na Ukrajině je globální hra velmocí, která, až se dohraje, bude mít fatální dopady právě na Česko? Stačí pochopit dvě skutečnosti:

1. Rusko nechce dobýt Ukrajinu, Rusko potřebuje válčit.
2. USA nechtějí porazit Rusko, USA potřebují Rusko.

V březnu 2022 Rusové zastavili šedesátikilometrovou kolonu vojenských vozidel necelých 40 km od Kyjeva. V tu dobu měli Ukrajinci od Západu toliko „lehčí“ zbraně. Byl by to masakr (ve srovnání s aktuálními ztrátami na Donbase a v Záporoží nepochybně menší), ale Kyjev by padl. Putin však řekl NE, válka nesmí skončit tak rychle. Přišly sankce Západu, jen Západu, dalších 140 států se sankcí neúčastní. Výsledek? Před válkou byla nezaměstnanost v Rusku cca 5%, nyní je kolem 3%, což v reálných číslech znamená, že jeden a půl milionu lidí „našlo“ práci. Před válkou ruské supermarkety byly s to navážet rajčata ze Španělska a brambory z Francie, ač v Rusku leží miliony hektarů úrodné (a často neobdělané) půdy. Před válkou Rusové mohli platit jen kartami Visa nebo Master Card; dnes mají vlastní platební kartu Mir, kterou už akceptuje polovina světa. Před uvalením sankcí Rusko lokomotivy dováželo, dnes je exportuje (např. do Indie). Tisíce dělníků makají na zdvojnásobení kapacity Transsibiřské magistrály a počaly se práce na výstavbě železnice propojující Severní ledový oceán s Indickým. Válka je pohon ruské ekonomiky, věc zašla tak daleko, že Mezinárodní měnový fond otevřeně obvinil Rusko, že fixluje data. Zatímco Rusové přiznávají růst 0,6%, MMF uvedl růst 1,5% (což je mimochodem 15 x více než má Česko), někteří ekonomové ovšem tvrdí, že ruský HDP roste dokonce tempem o 4,9%. Je to asi poprvé v historii MMF, co některá země fixluje data směrem dolů (státy se vždy snaží vytvořit lepší obraz); a jen proto, aby Západ sankce nezrušil. Ještě ne, pro Rusko by to bylo brzy.

Na druhou stranu, Rusové rádi pomůžou Američanům. Jeden pěkný příklad za všechny, Francie. Francie není a priori protiruská ani proruská, ale též je „zlobivé dítě“ Západu. Prezident Macron hlásá nezávislost Evropy na USA (např. zde), a to přátelé neodpouští. Rusko pořádalo na konci července 2023 rusko-africký summit, Niger se jej neúčastnil. Niger byl pod kuratelou Francie a USA vyzvaly Paříž, aby ta důrazně své bývalé kolonii doporučila na summit nejezdit. Nigerský prezident Bazouma přání Francie vyhověl. Ve stejný okamžik, kdy začal v Petrohradě summit, v Nigeru došlo ke státnímu převratu. Novým prezidentem se stal proruský generál Tiani, a ten ihned požádal Wagner Group o pomoc při budování právního státu (zde). Niger je pro Francii životně důležitá země. Všechny francouzské jaderné elektrárny jedou na uran z Nigeru. Normální by bylo, kdyby francouzská armáda v Nigeru zasáhla, jenže nemůže. Pod taktovku USA Francie jako člen Západu svá bojová vozidla (stavěná na africký terén) darovala Ukrajině. Francie je na kolenou – buď začne kupovat americký uran anebo požádá USA o zásah v Nigeru, sama bez Američanů na to nemá sílu (zde). Obojí je ponižující, značící ztrátu dosavadní suverenity. Burns a Naryškin si mohou plácnout – dílo se daří.

Česká republika je uprostřed Evropy; je její současná zahraniční politika správná? A čím se řídí? Nahlédněme na zahraniční politiku jiných středoevropských zemí a srovnávejme.

Polsko. Do 23.2.2022 bylo Polsko největším kritikem ukrajinského režimu; polská televize natočila dvouhodinový dokument o Ukrajině, na Zelenskem nenechala nit suchou (Zelenskyj byl a je na seznamech Panama Papers). Ruský útok na Ukrajinu vše změnil. V Polsku hned 24. února pochopili, že se jim naskýtá jedinečná historická příležitost, přicházející jednou za tři sta let. Vytvoření slovanské neruské říše sahající od Baltu k Černému moři. Pro potřeby tohoto článku označuji Polsko-Ukrajinské soustátí výrazem

„Mezimoří“, což je termín čistě praktický a nelze jej ztotožňovat s Mezimořím maršála Pilsudského (zde). Polské elity, bez ohledu na politickou příslušnost, svorně podpořily

Ukrajinu, vědomy si toho, že Ukrajina tu válku prostě vyhrát nemůže. Pokud by Ukrajina vyhrála a získala zpět Krym, Polsko by ztratilo na významu. Čas je ale proti Ukrajině. Může Zelenskyj podepsat po letech válčení mírovou smlouvu, dle které Ukrajina přijde o východní oblasti, a nebýt zlikvidován? To mohl udělat v únoru 2022 a statisíce či miliony lidí mohly žít. To neustojí. Ledaže přijde s vysvětlením, že ztrátou území se Ukrajina stane velmocí. Západní Ukrajina se spojí s Polskem – varianta, se kterou Polsko kalkuluje; a čím déle bude válka trvat, tím více bude Varšava určovat podobu Mezimoří. Pravděpodobnost, že to vyjde, je velká. USA budou pro, Mezimoří splní jejich základní požadavek, neutralizaci Evropy, tedy pevná blokace vzniku rusko-německého spojenectví. I Rusko bude souhlasit, po letech válčení se vrátí na mezinárodní scénu jako supervelmoc a garant míru. Kdo to odnese, bude Pobaltí a malé středoevropské země. Mezi Německem a Mezimořím bude těžké žití. Probíhající válka a s ní související hospodářské změny (nárůst důležitosti baltských přístavů) prospívají i polské ekonomice. Podle britských ekonomů (zde), půjde-li to takhle dále, do deseti let bude polská ekonomika silnější než ekonomika Velké Británie! S Českem je to přeně naopak, stačí se projet po polské dálnici nebo zajít do polského obchodu, a i člověk bez vzdělání pochopí, že dostavník nám ujel, dávno.

Maďarsko. Na rozdíl od Poláků měl Orbán od prvního dne války opačný cíl – zabránit vzniku Mezimoří. A samozřejmě, v souladu s polskými zájmy, nedovolit vítězství Ukrajiny. Hypotetické konce války – Mezimoří nebo velká Ukrajina – jsou pro Maďarsko nepřijatelné. Budapešť by ráda viděla „mírné“ vítězství Ruska a samostatnou okleštěnou Ukrajinu. Jen tahle souhra posílí vliv Maďarska jak v regionu, tak v Evropě. Orbán není proruský, je promaďaský. Maďarsko bez pokřiku uzavřelo obrannou smlouvu s USA (zde), Orbánovi nevadí americké základny v Maďarsku, ale jadernou elektrárnu si už od Američanů stavět nenechal. Paksi staví Rusové, s vysvětlením, že ruská jaderná technologie je aktuálně nejlepší na světě. Ve skutečnosti jde Maďarům o vyvažování vlivu a uchování suverenity – jedna velmoc v jejich zemi nemůže mít základnu i kontrolovat jádro.

Rakousko. Českými médii je Maďarsko označováno za nejvíce proruskou zemi v EU jen proto, že o Rakousku se v tuzemsku taktně mlčí. Zatímco česká vláda se snaží rekvírovat majetek všem Rusům (nad rámec mezinárodních sankcí), Vídeň naopak činí maximum, aby ruští vlastníci nepřišli v Rakousku ani o cent, pokud na ně mezinárodní právo nedosáhne. Na evropské úrovni pak rakouský ministr zahraničí Schallenberg torpédoval snahu EU použít ruských 320 miliard euro, zmrazených na účtech západních bank, pro obnovu Ukrajiny. Schallenbergova předchůdkyně v úřadu, ministryně Kneisllová, letošní prázdniny strávila na ruské vesnici. Sankce sem, sankce tam. Rakousko se smluvně zavázalo odebírat ruský plyn až do roku 2040! Důvod? Nezávislost. Rakousko, ač německy mluvící země, si velmi hlídá míru provázanosti s Německem. Ta odlišnost s Českem je zjevná – u nás představitelé státu žertují, že jsme 17. spolková země. Dovážet LPG přes Německo je pro Rakousko drahá a politicky nepřijatelná alternativa. Dnes dokonce Rakousko importuje z Ruska více plynu než před rokem 2022 – což kritizují Němci (zde). Rakušané německou nevrlost odrazili slovy ředitele OMV, Alfreda Sterna: „Dokud Rusko prodává, Rakousko bude nakupovat.“ Je to paradox, ale levný ruský plyn umožnil rakouské vládě poskytnout štědrou humanitární pomoc Ukrajině, aniž by to zemi rozpolitlo či vyvolalo nesouhlas občanů. Zahraniční politika Vídně je od nástupu Marie Terezie (1740), až na malé výjimky, konzistentní – Rakousko může být nezávislé, pokud mu záda kryje Rusko. V tom je Vídeň za jedno s Budapeští.

Německo. Berlín byl zaskočen ruskou „speciální operací“ a tápe. Část německých elit tíhne k Rusku, a není to jen Gerhard Schröder či AfD; a část, zejména zelení liberálové, jsou protiruští. Američané považovali rusko-německé spojenectví za větší hrozbu než Čínu, jak obšírně vysvětlitl George Friedman (zde). Propojené Rusko a Německo mohly zlomit staletou anglo-americkou nadvládu a změnit strukturu moci Západu. Pro Německo víc přitažlivé než

pro Rusko. Nabízí se vysvětlení, že Němci selhali, nepřesvědčili Rusy o výhodnosti společné cesty. Špatný výklad a liché americké obavy. Hospodářská spolupráce mohla po určitou dobu fungovat, Rusko dodávalo suroviny, Německo know-how. Jenže poslední dekádu se Kremlu tahle „dělba práce“ zajídala. Nástup zelených progresivistů v Berlíně pak Moskvě „rozvázal“ ruce, Rusko se odstřihlo od Německa. Což mimoděk potvrzuje i odtajněný rozhovor Scholze s Macronem po ruské invazi a uvalení sankcí (Scholz referuje Macronovi o telefonátu s Putinem). Scholz vyjadřuje hrůzu z toho, že jeho (Putina) vůbec netrápí ekonomické sankce, jsou mu šumák, vadí mu, že Rusko nebude hrát šampionát v hokeji.

Nicméně, konzervativní německé síly se Ruska nevzdaly. Exkancléřka Merkelová na podzim 2022 prohlásila, že uzavřením Minských dohod byl dán Ukrajině čas, aby se vyzbrojila. Po 16-ti letech v úřadu tak silně nediplomatický výrok, který okamžitě ruská propaganda využila. Proč to Merklová řekla? Ona je pořád státník, dala každému svému nástupci argument použitelný v Kremlu – podívejte, vymysleli jsme pro vás ospravedlnění agrese.

Jaké jsou české zájmy? Je v českém zájmu, aby ministerský předseda vykřikoval:

„Jsme ve válce,“ aby ministr zahraničí neměl tuchy o smyslu českých dějin? Zahraniční politika, a od ní odvozené trvání státu a národa, se nedělá podle ošidné nálady dneška, ale vychází z dlouhodobých potřeb nezávislé republiky; a ty potřeby jsou definovány historickou zkušeností oproštěnou od účelových interpretací. Ať se nám to líbí nebo nelíbí, státy jako USA, Rusko či Izrael jsou naši přirození spojenci, bez ohledu na vztahy mezi nimi, bez ohledu na jejich kabinety. I kdyby ve Washingtonu vládl ku-klux-klan, i tehdy budou USA přítel; i kdyby v Kremlu Belzebub na černé koze jezdil, i tehdy bude Rusko partner. Tohle musí být základní osa české politiky, samostatného státu. Což není popření členství v EU ani dobrých sousedských vztahů s Německem či Polskem, je to existenční nutnost. Uvedené neplatí, pokud jsme se rozhodli oprostit od národní myšlenky a stát se euronárodem. V galaktické budoucnosti národy nepochybně skonají a rozpustí se, ale máme být první my? A teď? Předběhla vláda historickou epochu anebo je to čirá hloupost? Pomáhejme Ukrajině, kritizujme Rusko, ale proč uměle vyvolávat rusofobii? Cui bono, komu prospívá rusofobie? České republice ne. Kdo má zájem českou ekonomiku přidusit a více připoutat? Sepsal si ministr zahraničí projev k vedoucím zahraničních misí sám jako seminárku? Je vzdálen realitě jako Jakeš na Červeném Hrádku. Čeští velvyslanci musí být zmateni, hájíme teritoriální princip anebo lidskoprávní, čili právo na sebeurčení? Pokud Krym náleží Ukrajině, a česká vláda na tom trvá – to je teritoriální princip (ne lidskoprávní) – a naše obhajoba tohoto principu je logická, protože Sudety jsme si udrželi nikoliv důrazem na lidská práva. Pak ale tatáž česká vláda nemůže propagovat nezávislost Kosova; podle teritoriálního principu Kosovo patří Srbsku. Jedni mají právo na sebeurčení a druzí ne – rozpolcenou zahraniční politiku mohou provádět velmoci, které mají sílu si ji prosadit, u malých zemí je to trapné. Ruští diplomaté pochopí český postoj ke Krymu (ostatně též nepodporujeme nezávislost Katalánska), ale nezapomenou na hrubé urážky jejich země pronesené ministrem zahraničí ve zmíněném projevu. Žádný jiný ministr zahraničí v Evropě si to nedovolí.

Zakomplexovanost. To slovo vystihuje nejen českou zahraniční politiku, ale celý český stát. Jako bychom po 1. lednu 1993 dosud nenašli vyšší důvod bytí. Československo vzniklo a stálo na idealismu, u zrodu České republiky byl materialismus. Občané chápou stát jako rozdávající děvku, politici naplňují své poslání přesměrováním finančních toků. Nic víc Česko není. Mohl bych psát o dvojí kvalitě potravin, o ztrátě soběstačnosti v bramborách a vepřovém mase (mimochodem poprvé od roku 1800), o tom, že jsme odprodali rafinerie i vodovodní trubky (vzduch ne, ten nešlo privatizovat), o šílené inflaci (jak vláda považuje 10% za úspěch), o drahých energiích, atd. Nebudu. Ale je jedna oblast, která je důležitější než vše vyjmenované – a to je budoucnost a budoucnost je školství.

Zrušení osnov na začátku století jen zkomplikovalo rodinám přirozenou migraci za prací – rodiny s dětmi se nemohly přestěhovat do sousedního města, aniž by riskovaly propasti v učivu. Skutečný průšvih přišel o dekádu později. Inkluze a wellbeing. Inkluze v českém pojetí dosáhla toho, že znalosti dětí jsou o třetinu (až polovinu) nižší než u předchozích generací; a wellbeing, že ani to málo nemusí umět. Špatné známky jsou zakázané. V porovnání s Evropou, na západ od nás řada zemí inkluzi realizuje jako integraci, např. Nizozemí. Česká inkluze je co do rozsahu srovnatelná snad jen s Finskem – s malými odchylkami. Ve Finsku je v každé třídě speciální pedagog, v Česku je speciální pedagog jeden na školu (v lepším případě); ve Finsku jsou ve třídách vzdělaní odborní asistenti s praxí, v Česku odborné asistenty posílá do škol úřad práce. I přesto všechno Finsko pomalu inkluzi opouští, Finové zjistili, že nevzdělanost dětí ohrožuje národní bezpečnost.

Současné české školství je splněný sen Reinharda Heydricha. Základní školy produkují rozmazlené, polovzdělané a ovladatelné jedince neschopné myslet v souvislostech. Proto ten každoroční jarní úprk na elitní gymnázia, přetlak u přijímaček na střední školy; rozumný rodič „nezabije“ dítě na základce. Jenže masa je masa, a dnes, zhruba po 15-ti letech inkluze v praxi, sklízíme plody. Otevřený dopis akademika Černického můžeme číst ještě s úsměvem, vždyť jde o téměř humanitní obor, co na tom, že studenti umění neznají Bacona apod.? Jenže „tuhle úroveň“ odbornosti dosahují i čeští studenti technických škol. Z praxe sám vím, že české korporace na expertní pozice zaměstnávají cizince, byť se jim hlásí i tuzemští absolventi. Jejich znalosti jsou však tristní a ti tak nacházejí uplatnění ve státní správě a neziskovkách. A tady se kruh uzavírá – představitelé korporací potkávají ve státní správě nepřijaté uchazeče, kteří nyní ze své pozice mají rozhodovat o jejich projektu! Řešení je prosté – privátní ocenění okouzlující přítomnosti. Česko se stalo nejzkorumpovanější zemí v Evropě, v žebříčku klientelistického kapitalismu (zde) ukazujeme v EU ostatním záda. Jsme odsouzeni k prvnímu místu. Navždy? Bez reformy školství ano. I ti Finové dospěli k závěru, že existuje jen jedna cesta ve škole – důraz na znalosti a autoritu učitele.

Znalosti a autorita učitele. Přesně to, co české školství neguje. Systém základního školství je nastaven tak, že ředitel školy rozhoduje jak o vzdělávacích programech, tak i o metodách výuky, a má pravomoc zaměstnávat jako učitele lidi bez patřičného vzdělání. Náhoda? Z mnohých základních škol se staly rodinné podniky. Jen si představte – přijde si do ředitelny stěžovat maminka Pepíčka, že ta dvojka z diktátu za patnáct hrubek je poněkud nekorektní známka a nenaplňuje zásady wellbeingu, potlačuje Pepíčkovo ego. Pan ředitel si zavolá paní učitelku, a ta buď pochopí zásady wellbeingu anebo na její místo nastoupí někdo z příbuzenstva pana ředitele. To není satira, to je realita.

Přežili jsme Branibory v Čechách, Habsburky, tisíc let s Třetí říší i věčné časy se Sovětským svazem. Přežili, protože jsme přizpůsobiví. Hrdí být ale nemůžeme. A sil ubývá.

_____________________________________________________________

Autor článku napsal i román Hamižnost