Dneska to budu mít takové celé zamotané. Je to tím, že jde o něco, v čem se moc nevyznám. Tak na jedné straně kde kdo diskutuje o něčem, co u nás není, totiž o cenzuře. Na druhé straně se skoro nemluví o něčem, o čem jsem si jist že je, totiž cílené a profesionálně konané zásahy do veřejného mínění ze strany cizí mocnosti. Znáte to: slyšíte něco nebo něco čtete a říkáte si, tak tohle ten dotyčný říká nebo píše buď z blbosti, nebo za cizí peníze. Tady jste možná doma, asi jste už tuhle větičku slyšeli a tušíte, že pochází od Jana Wericha. Ano, je to jeden z jeho nejslavnějších výroků. Dal jsem si ho vyhledat googlem a co na mě vyskočilo, kdo se tím výrokem oháněli? Byl to Miloš Zeman a Ivan David. Pak se nedivte, že mi z toho jde hlava kolem.

O cenzuře vím docela dost. Po maturitě jsem nastoupil jako elév do časopisu, bylo to v roce 1963, a měl jsem za úkol nosit rukopisy na Hlavní správu tiskového dohledu k orazítkování. Ano, každý text, který měl být tištěn nebo čten v rozhlase či televizi musel mít červené – pozor – hranaté razítko a znovu pozor – na každé stránce textu, tedy když to bylo pět papírů, pět razítek. Tak tohle byl cenzura ve světle téhle vzpomínky mi přijdou ty řeči o ní docela směšné. Tím spíš, když o ní někdo mluví na pódiu na Václaváku k padesáti tisícům lidí na demonstraci, přenášené živě Českou tiskovou kanceláří.

Na druhou stranu je mi jasné, že tajná služba BIS určitě musí vědět, kdo byl v pozadí sabotáže projektu radaru v Brdech, kdo k nám cpal ruskou vakcínu sputnik a kdo má dnes radost z výzev sebrat Ukrajině dodávky zbraní, aby se vzdala a byl mír. Jenže BIS má právo informace jenom sbírat a nemůže dál nic dělat. To smí jenom vláda, ale ta nechce, protože se bojí, aby chcimírové ji na Václaváku neobvinili z cenzury. Jo, takhle zamotané to je.

Vláda se pokusila ne moc šťastně s tím něco udělat a pokusila se zřídit úředníka, který by nebyl ani oblečený ani nahý a nechodil pěšky a zároveň nejezdil, ano, takového chytrého horáka. Jeden podle mě rozumný nápad z projektu přece jen vzešel: povinnost registrovat internetové periodikum. Nic diktátorského na tom není, vy na vašem automobilu taky máte poznávací značku, když si budete chtít otevřít stánek s houskami taky ho budete mít přihlášený na jméno a já mám svého Neviditelného psa registrovaného už pětadvacet let. Neregistrované periodikum by se pak mohlo utnout, kdyby začalo kázat lži. No a u registrovaného by se dal zodpovědný člověk pohnat k zodpovědnosti, což z povahy zodpovědnosti jaksi vyplývá. Ale je to moc jednoduché. To u nás nemůže projít, máme rádi, když je to zamotané.