200/150 a v novinách i rozhlase se zase konjukturálně vypráví o evoluci. Na letošek totiž připadají dvě okrouhlá výročí spojená s ideou evoluce. 200 let od narození Charlese Darwina, jemuž připadlo být personifikací myšlenky o evoluci v biologii, a 150 let od vydání jeho knihy „O vzniku druhů... „, kterou počíná masové posuzování této ideje, její nadšené přijímání i vášnivé odmítání, jež neskončilo dodnes. Vždyť s úžasem musím třeba číst, že i z orgánů EU vyšel výnos, co se smí o evoluční teorii politicky korektně říkat. Situace dnes absurdnější než v době Galileově, deontická autorita sankce se prosazuje ve věci, v níž není kompetentní ani náhodou. To po čtyřech stech létech praktikování metodiky exaktních věd.

Otázku v nadpisu myslím zcela seriozně. Co je to učení o evoluci a kam patří výraz „evoluce“ ve struktuře současného myšlení? Je součástí exaktní vědy, má místo v nynější filosofii (a je v ní novinkou z novověku?) nebo je idea evoluce pouze prvkem nějakého světonázoru či ideologie? Není možné jednou provždy nebo alespoň na velmi dlouhou dobu, zbavit se sporů kultivovaným projednáním tématu, místo zmateného vrhání protichůdných vyjádření a konfúzního zaplétání se prakticky na všech stranách? To vše po sto padesáti létech, době neobvykle dlouhé pro ideu usilující být součástí vědy. Postup pro nezmatené posouzení věci se mi jeví takto. Nejdříve je nutné nechat si předložit tři definice

a) evoluce,
b) selekce,
c) adaptace

od akademicky kompetentních osob, které se shodnou na jejich formulacích jako na vyčerpávajících a posledních platných. Mezi reprezentujícími signatáři definice evoluce by kromě biologa však neměl chybět ani fyzik a matematik. Evoluce není idea uplatňovaná pouze v biologii. Naopak, dnes se táhne po většině oborů myšlení, a to i neexaktních. Formulace musí být jednotná, platná pro různé oblasti, jelikož se tyto oblasti ideou evoluce, časově navazujícími ději, propojují do souvislého toku úkazů. Odlišné „druhy“ evolucí pro jednotlivé oblasti, což je dnes běžné, mi nepřipadají myšlenkově konsistentní. Mezi reprezentanty formulace selekce ať kromě biologa nechybí ani logik a u adaptace kromě biologa ani lingvista. Trvat před započetím kultivovaného posuzování ideje evoluce a jejího místa ve struktuře myšlení na explicitně položených definicích je nezbytné. Kdo se i jen letmo podívá do předpokládaných a na pohled autoritu budících zdrojů pro výše uvedené pojmy, najde totiž následující situaci. Ve spisech, i akademických, ačkoliv mají „evoluci“ třeba v titulu, se buď nenaleznou žádné definice, nebo tak ledabylé, že nesplňují ani elementární nároky na udržitelnou a obhajitelnou formulaci. Diletuji v pokusu učinit si jasno o naznačených otázkách skoro čtyřicet let. Zkoušel jsem proto odlišné způsoby jak formulace definic získat. Stalo se mi totiž, že jsem použil ty zapsané, a když jsem je kritizoval, namítli mi, že jsou vetché a musím se obrátit k současným, ale již neřekli ke kterým. Pokoušel jsem se veřejně v tisku vyzvat ke zformulování definic odborníky. Snaha neprošla. Zřejmě klan a přesvědčení, jak je vše jasné. Jindy jsem při osobní výměně názorů s mně blízkým kompetentním člověkem získal jeho přiznání, že formulace definic jsou sice nedobré, ale evoluce přesto evidentně existuje. Tolik k nezbytnosti nechat si před diskusí o evoluci předložit formulace definic, které mají váhu v každém slově. Jen potom má smysl je analyzovat a současně se vyhnout pobíhání po neurčitém terénu. Na tom se snad lze shodnout.

Metodický předpoklad platný od starověku

Po zafixování definic může následovat jejich rozbor. Z rozboru vyplyne, zda jsou definice ohraničující zkoumanou ideu pomocí pojmů evoluce, selekce, adaptace schopné být součástí syntetické exaktní přírodní vědy. Předpokladem pro možnost jasně se k tomu vyslovit je existence kriteria, které dovolí rozeznávat formulace přípustné pro syntetické exaktní vědy od těch, které takový nárok nesplňují. Od třicátých let minulého století máme pro takové rozhodování k dispozici explicitně formulované kriterium v epochálním spisu K.R. Poppera „Logika vědeckého bádání“. Vědecký svět je bez výhrad přijímá. Podrobíme-li naše definice, jednotlivě i jako celek, Popperově kriteriu, musíme získat jeden ze dvou výroků: Hypotéza evoluce je součást syntetických exaktních přírodních věd nebo negaci toho, nemůže být její součástí. Dostaneme-li odpověď kladnou, je po všech myslitelných vážných rozepřích o hodnotě hypotézy evoluce. To co kvalifikované myšlení uzná za součást exaktní vědy musí být kompatibilní i s analytickou filosofií (přestože by to v ní nemuselo být principiálně nové nebo hrát významnou roli) a nemůže být neslučitelné se světonázorem nějakého inteligentně myslícího člověka. Pokud by idea evoluce neprošla popperovskými nároky na přípustnost být součástí exaktní vědy, ještě stále můžeme vážit zda přesto nehraje nějakou relevantní úlohu ve filosofii. Pokud ano, má posuzovaná idea charakter přijatelné myšlenky a nebude ani rozumných námitek, aby se stala i prvkem nějakého světového názoru. Námitky proti ní by byly napadnutelné jen těžko. Pokud se však ukáže, že idea evoluce není ani součástí syntetických věd, ani nehraje roli v analytické filosofii, pak již může být pouze prvkem nějakého světonázoru, který již nepodporován ničím závažným, volně, bez podpory kriticky očištěného myšlení, soutěží s konkurenčními světonázory. Ano, rozhodovací procedura ke zjištění postavení ideje evoluce ve struktuře myšlení nastíněna výše je takto jednoduchá a jasná. Nechápu, že ji nalézáme aplikovanou jen jako výjimku ve všeobecném marasmu. Místo rozhovoru inteligentních lidí nalézáme převážně povídání na úrovni pokrokářských agitátorů.

Na tomto místě by měl autor, v souladu s naznačeným postupem, skončit a čekat do doby než budou „ex cathedra“ předložené tři požadované definice. Prohřeším se proti mnou samotným načrtnutému schématu rozboru a hodnocení. Nebudu čekat než se objeví požadované tři výměry hlavních pojmů ideje vývoje. Shrnu k čemu jsem dospěl na základě dosavadních formulací a co jsem napsal již dříve v textech „Ptydepe přírodovědců“, 2003 a „Po čase a o jedné knize“, 2005. Oba na Neviditelném psu a zhruba na shodné téma. Níže si ukládám extrémní stručnost, žádné odůvodňování, proto tezovitá vyjádření v následujících odstavcích očísluji.

1. Od starověku je evidentní pojem změny v čase. Evoluce se také vnímá jako nějaká změna v čase. Evoluce není základním pojmem, takže musí být definovaná a tak odlišená od obyčejné časové závislosti, tj. od historie spojené s pozorovanou věcí. Definice evoluce musí být kriteriem, které mi dovolí až se budu dívat na různé zápisy změn v čase, abych je dovedl třídit: tohle je evoluce, tohle jen kus historie. Jinak by byl pojem evoluce nepotřebný. Hledám-li, nikde nenalézám udržitelnou, obhajitelnou definici evoluce a takovou, aby byla společná pro celou přírodovědu. Hovoří-li se nyní o evoluci, neříká se tudíž nic obsažného, blábolí se.

2. Druhý hlavní pojem, selekce, nemá vlastní význam. Buď je jeho formulace obsahuprázdná tautologie, která negeneruje žádné předpovědi (přežijí organismy, které jsou nejlépe přizpůsobené, což se pozná podle toho, že přežijí) nebo se z takové pasti uniká tím, že se starý název pojmu naplní neodpovídajícím obsahem z jiného pojmu, z populační dynamiky. Pojmu sice velmi dobrého, ale samostatného. Aby populační dynamika mohla být synonymem selekce, musela by být všeobsáhlým zákonem množení kteréhokoliv organismu, za všech myslitelných lokálních okolností a po všechny časy. Zcela fantasmagorické.

3. U pojmu adaptace si odborníci nedávají ani pozor a střídavě jej používají ve dvou rozdílných významech: jako adaptaci-proces přizpůsobování organismu a jako adaptaci-již nabytou vlastnost organismu. V prvém významu jde o pojem neudržitelný, nemáme-li na mysli dědičně nepřenosné vlastnosti získané za života jednotlivce. Druhý význam slova adaptace nedoprovází pravidlo rozdělující všechny možné vlastnosti organismu na adaptace a ne-adaptace. Ergo kladívko pojem k ničemu, takové adaptace nedovedeme ani rozeznat. I kdyby však ano, adaptace-vlastnost neprodukuje žádný poznatek. Znamená pouze evidentní fakt: tento organismus na tomto místě a v tomto čase žije.

4. Z vyjádření v bodech 1) až 3) nahlédnete, že evoluční biologie, tak jak je ohraničena svými třemi základními pojmy (evoluce, selekce, adaptace), neprodukuje žádné ověřitelné předpovědi nebo alespoň postdikce. Nesplňuje popperovské kriterium možnosti falsifikace hypotézy, a proto nemůže být součástí syntetických exaktních přírodních věd. Poznámka: V knihách s nápisem „evoluční biologie“ je evidentně dost platných výroků či výroků, které alespoň mají nárok být součástí vědy. Jsou tam však nepatřičně, nebyly vydedukovány z pojmů evoluce, selekce, adaptace. Jsou na nich nezávislé.

5. Jaký je vztah ideje evoluce a filosofie? Pro analytickou filosofii nepřináší evoluční hypotéza (jako empirická věda?) nic podnětného. Od počátku filosofického myšlení je evidentní pojem změny. Změna na věcech (neexistují, již jsou, mění se, po čase zanikají) je jedním z atributů příslušnosti k reálným entitám. Filosofie všech časů starověkem počínaje bere jako fakt i různou ontologickou dokonalost reálných entit. Rozeznávají se stupně přirozených substancí (například Porfyrios), a vykládá se jak nižší je předpokladem pro existenci vyššího (Tomáš Akvinský, + 1274). Reflektuje se tedy jednak změna, jednak něco jako progres, vývoj. Pro pochopování něčeho jako méně či více dokonalého má filosofie bohužel stejně intuitivní přístup, který je dodnes přítomný i v myšlení přírodovědců. Selekce a adaptace v analytickém filosofickém myšlení nevystupují vůbec. Naopak, když se filosofie zabývá současnou idejí evoluce jako samoprobíhajícím přírodním procesem, vyvstává u myslitelů filosofický problém: jak vzniká ontologicky dokonalejší z méně dokonalého. Analytičtí duchové dochází ke dvěma typům odpovědí:

a) Vesmír má tvůrčí schopnost náhodou vytvořit vyšší z nižšího. Vyšší se vynoří - emerguje (Popper, Eccles), vyšlehne - fulguruje (K.Lorenz), z nižšího. Taková formulace dráždí tím, že neříká omnoho více než nic.
b) Vysvětlením je teleologie zajištěná Tvůrcem.

V obou případech tedy filosofie poukazuje na schopnost absolutna tvořit. Rozdíl je pouze v pojetí samotného absolutna u různých myslitelů. Filosofické odpovědi podle a), b) jen utvrzují, že nemáme koroborovanou přírodovědeckou hypotézu objasňující evoluci v nějakém deduktivním systému.

6. Není-li dosud evoluční hypotéza zformulovaná ve tvaru, který by dovoloval, aby byla součástí syntetické exaktní přírodní vědy a v analytické filosofii se o ní nedovíme více než, že intuitivně chápané nižší se může měnit ve vyšší v časové posloupnosti z tvůrčí schopnosti absolutna (ve variantách: náhodně ze schopnosti Vesmíru, z vůle Tvůrce), co potom je současná idea evoluce, tak masově rozšířená a přijímaná v současnosti? Zvláště, když ji připomeneme v biologické variantě ohraničené pojmy evoluce, selekce, adaptace? Odpověď je jednoznačná: Jde o prvek jednoho typu světonázoru, o součást ideologie. Zastírají se pomocí něho nejasnosti a neznalosti exaktní vědy zdáním vědeckého vysvětlování. Odblokovává své vyznavače od potřeby rozhodovat se v nepříjemném filosofickém dilematu „náhoda Vesmíru versus teleologie Tvůrce“, proto je tak přitažlivá. Mělo by však být zřejmé, že současná evoluční hypotéza, a zvláště jako evoluční biologie, je pouze vyprávěcí „panexplikační“ prostředek, kterým se všechny jevy, jež již nastaly, ex post takzvaně vysvětlí, ale ani jediný nový jev se jím nadá předpovědět – predikovat. Tu schopnost nemá, jelikož při takzvaném vysvětlování nejde o vyvození závěrů logicky bezvadnými dedukcemi z axiomů nebo ověřených faktů. Situace shodná s podobnými vyprávěcími „vysvětlovadly“ jako například donedávna všudypřítomná Hegelova dialektika nebo čínské principy jin-jang.

Text nepřipomíná všechny myšlenky, které se k problematice relevantně vztahují. Měl by však být v době zaznamenávaných výročí pobídkou k opatrnému přemýšlení o jednotlivých stanoviscích.