30.7.2021 | Svátek má Bořivoj


UDÁLOSTI: Špatně zaříznutý čuník

31.3.2010

Jediná věc, kterou na celé Topolánkově aféře nedovedu dost dobře pochopit, je, proč se předseda ODS v okamžiku, když se onen inkriminovaný videozáznam dostal na veřejnost, tak překotně a hystericky kál (to, že zároveň zdůrazňoval, že je v tom nevinně, dělalo věc ještě horší), a proč se nepokusil své stanovisko hájit. Bylo v tom poraženectví. Vydal se tak do rukou svých politických nepřátel a hradní tiskové lobby. Z toho, co řekl, bylo opravdu problematické jen stanovisko k církvi, ale kvůli tomu by se určitě celá aféra nerozběhla. Pokud jde o další věci, prohlásil jen, že politická nepevnost není vlastností nějakého kolektivu (homosexuálové, Židé), ale individuálního charakteru konkrétních lidí. Že sice snad existují jakési záporné národní vlastnosti, ale on by rozhodně nechtěl generalizovat. A že Paroubek se obrací k lidem určitého typu (jakých u nás není zrovna málo, což neznamená ani, že by to byli všichni, ani že by ČSSD volili jen takoví lidé). Jeho vyjádření by chtělo v tom či onom precizovat (ne úplně měnit; například že taky existují kladné národní vlastnosti, přičemž i zde nelze generalizovat), ale bylo mu řečeno, že nebude zveřejněno. Pak zveřejněno bylo, zda schválně nebo z blbosti, je věc vedlejší. Když člověk mluví do živého vysílání v televizi, váží slova jinak, než když jde v podstatě o soukromý rozhovor. To, co mu provedli, je něco jako ilegální odposlech. Morálně nechutné, právně, řekl bych, na hraně zákona. Nechápu, proč a za co se omlouval. Omlouvat se měli jiní.

Výsledkem je skandál, v jehož důsledku zůstal Topolánek viset mezi nebem a zemí jako předseda-nepředseda. Sundat ho nemohou, ale mohou mu podle slov jeho nástupce ve funkci stranického lídra, čistého pana Nečase, zablokovat výkon prakticky všech funkcí. Na druhé straně se první místopředseda ODS Vodrážka v neděli vyjádřil, že by jednání s premiérem Fischerem o vládní polokrizi po odchodu zelených měl vést právě Topolánek jako dosavadní předseda strany (těžko se zbavit dojmu, že proto, aby to Fischerovi opepřili). Zvláštní situace: ta strana má předsedu, který už neexistuje. Něco jako zombie. Teď je bude ještě nějakou dobu strašit. Patří jim to.

Způsob, jakým se papaláši z ODS vůči Topolánkovi zachovali, je přitom, přestože jim to předseda usnadnil svým překotným omlouváním, krajně nespravedlivý, ba řekl bych sprostý. Topolánek měl jakýsi jednoduchý, ale přesný politický cit. Pochopil, že po Paroubkově razantním nástupu (k němuž ODS svou bezohlednou politikou napomohla) mu nezbývá, než se proti postkomunistům a komunistům spojit se stranou, která by pro Klause byla tabu hned ze dvou důvodů: za prvé jako zelený ďábel, za druhé jako spřízněnec nenáviděného Havla. Tím se podařilo aspoň zčásti překlenout příkop, vytvořený sarajevským atentátem, aniž by Havlovi vlezl po kaslovsku do zadnice (zajímá mne, zda a jak se ho Topolánkovým nástupcům podaří zase vyhloubit). Překlenovat příkopy je úkolem politiky. Topolánek v rámci koaliční politiky opustil fundamentalistickou Klausovu nenávist vůči Evropské unii, krytou šovinistickým heslem „suverenity“, a prosadil schválení Lisabonské smlouvy (s vědomím všech problémů, které s sebou smlouva a evropská integrace nese). Snažil se poctivě prosadit zřízení americké radarové základny v ČR a zároveň se snažil provádět ostražitou politiku vůči Rusku. A projevil odvahu v prosazování zdravotnické reformy, jejíž realizovaná část se osvědčila, přestože zavdala příčinu k pádu vlády. Je mi líto, ale něco podobného neudělal po roce 1989 žádný předseda vlády – snad s výjimkou Václava Klause při dělení federace. Jenže právě Klaus provázel Topolánkovu zdravotní reformu spoustou hloupých defétistických řečí. A konečně: v proslovu na konferenci o zločinech komunismu, která se konala koncem února v Senátu, Topolánek mimo jiné řekl: „Zradili jsme svobodu a posloužili tyranii, když jsme po válce zatočili nejprve s právy Němců, pak s právy kapitalistů a nakonec se všemi našimi individuálními svobodami, které se příčily nově nastupujícímu kolektivismu.“ Podobně otevřená slova jsem zatím nikdy od žádného politika ODS neslyšel.

Nechci Topolánka idealizovat. Ve vysoké politice se často projevoval jako venkovský chasník, který se dostal do panské společnosti a dává si na tom záležet. Kontakty s lidmi jako Berlusconi a Sarkozy mu přinesly jen problémy, jeho pýcha na to, že se coby zástupce EU dohodl s „Vladimírem Vladimírovičem“ byla směšná a ruská novinářská lobby v českých médiích si z něho právem utahovala. Jeho schopnost komunikace a vstřícnosti mu přinesla i nejeden problém při jednáních s tak neseriozními partnery, jako je Jiří Paroubek.

Chyby patří k profilu politika. Dnešní revolta proti němu má vyčůranou a zbabělou povahu. Jeho odpůrci a hradní tisková lobby kalkulují s tím, že na základě protikladu hulváta Topolánka a svatouška Nečase si ODS stačí, než falešnost toho kýčovitého obrazu praskne, výrazně pomoci ve volbách. Takové jednoduché a zároveň neslušné kalkuly vypadají na první pohled neprůstřelně, ale většinou končí krachem. Moc bych to jejich snovatelům přál. Jenže bohužel to zároveň odneseme i my, obyčejní čičmundové.

28. března 2010

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.