25.10.2020 | Svátek má Beáta


SPOLEČNOST: O účinnosti a smyslu nošení roušek

18.9.2020

Již dlouho se vede slovní válka o to, jak velký virus projde jak velkou dírou v látce a kolik jich projde kus za kusem a kolik jen v bazénu takové a takové kapénky, za takových a takových podmínek.

Mě zaujalo něco jiného:

To, že roušky jsou vyžadovány jakožto dostačující prostředek jen tam, kde virus dosud spolehlivě nalezen nebyl (čili asi jen tam platí to úžasné pravidlo: moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě?). Ale jakmile někde prokazatelně nalezen je, tak pouhé roušky nestačí a je nutně třeba karanténní izolace, bez výjimky. To mi připadá, jako kdyby nějaká firma garantovala u limuzíny neprůstřelné sklo, ale s dovětkem, že záruka se nevztahuje na situaci, kdy by se v dostřelu objevila jakákoli střelná zbraň (i té nejmenší ráže), kdy tedy je nutno přesednout do opancéřovaného vozu (který táž firma nabízí v příslušenství), jinak záruka propadá.

Přičemž ale bývá i argumentováno, že přece tytéž roušky již po mnohá desetiletí nosí chirurgové při operacích, a ti by je jistě nenosili pro nic za nic. Takže jak to je? Umí roušky spolehlivě ochránit před nákazou i otevřenou ránu? (Zde záměrně odhlížím od té možnosti, že takto byly po celá desetiletí řešeny jen bakterie, zatímco nad viry se mávlo rukou - protože beztak virózy neumí nikdo léčit, a operovat se musí.) Anebo snad operatéři nesmějí operovat, jsou-li jakkoli nakažlivě nemocní (i třeba jen lehkou rýmou?), resp. byli-li při pravidelném testování (na všechny známé infekce) detekováni s pozitivním nálezem, ač zatím bez příznaků choroby?

Rádo se také argumentuje tím, že východní Asiaté nosí roušky běžně, tak přece můžeme i my. A také se uctivě uklánět namísto dosavadního rukypodávání a dalších našich nehygienických zvyků. No, nevím, nakolik je prokázáno, že východní Asiaté jsou díky tomu již dávno významně zdravější (přinejmenším ohledně infekčních chorob) nežli Evropané. Jistě jsou, ne? Anebo snad ne? A zatím se tedy ještě nepřidává nápad (proč ale ne?), že bychom zrušili nehygienické kapesníky (i ty papírové, i ty prý jsou ve východní Asii eklhaft) a namísto toho hygienicky plivali na zem anebo hleny vsmrkávali zpět do nosu (jak i to dělávají běžně východní Asiaté), což jsme ještě donedávna (a teď to bude jak?) děti odnaučovali, a nepletu-li se, i na doporučení pediatrů.

Samozřejmě, znám i námitky, že tahle nemoc je nová a neznámá (což ale mnohým nebrání zase jindy argumentovat opačnou větou, že za toho půl roku se o ní již ví dost – je-li třeba odpůrce odpálkovat zase z jiných důvodů), a tak nelze nic riskovat (zatímco u těch známých míru tohoto rizika zvážit umíme?) a že lepší aspoň něco (roušky) než nic.

K takové úvaze (že něčeho více je více nežli toho samého méně) ale není třeba žádné vědecké erudice, k té stačí pouhá logika. To je podobné jako tvrdit, že silnější lano unese více nežli to slabší. Což nám ale neřekne nic o tom, jak silné musí pro dané závaží minimálně být, ani o tom, kam ho uvázat, aby bylo skutečně nosné, a ani (na toto si dovoluji zvlášť upozornit) o tom, zda vůbec je třeba v tom či onom konkrétním případě jakékoli lano uvazovat (když třeba na vysokozdvižném vozíku je předmět podpírán a jištěn jinak).

A tahle jen logická argumentace nám má stačit jak dlouho? Půl roku, rok, navždy?

Pardon, ještě vlastně existuje ten slavný vědecký pokus s křečky, kterých celá třetina (to je málo, nebo hodně?) se ani po týdnu nenakazila vůbec (i takto se totiž ten výsledek dal číst). A z něhož lze jistě snadno odvodit, že když to bylo mezi křečky po týdnu tak a tak, tak že mezi lidmi bude nebezpečné sedět vedle nakaženého v restauraci či stát/sedět vedle něj v davu na koncertě, v hledišti divadla či na tribuně sportovního stadionu jakže blízko a jakže dlouho? Protože to je to, co (od vědců) potřebujeme vědět. A ne jen logické: čím dále a čím kratší dobu, tím lépe. Anebo tuplovaně neprůstřelné: Nejraději nikde a nikdy.

Fyzická zábrana (roušky), izolace (rozestupy, karanténa) a dezinfekce (již ten název ukazuje účinnost) fungují v nějaké míře u každé infekce (i na to stačí pouhá logika). Přesto jsme dosud kvůli žádné takovéhle manévry nedělali. Budeme odteď dělat? Třeba každou zimu kvůli chřipce?

A tak to vypadá, že pravdu mají ti, kteří tvrdí, že spíše nežli zdravotní mají roušky význam symbolický a psychologický. Aby lidé měli dojem, že se něco dělá (když kromě ještě zákazu shromažďování nic jiného dělat neumíme), aby se cítili patřit do klubu a aby snadno uměli ukázat na nepřítele (rouškofilové na rouškofoby, přesněji tedy rouškofilofoby, a naopak).

Mám známou, která prvního dne, co byla znovuzavedena ta celoplošná roušková opatření, se zase začala obávat covidu. Zatímco předtím celé léto vypadala být v pohodě. Když jsem jí řekl, že tahle nemoc není nebezpečná vůbec, již jen to ji zviklalo. Ale ještě namítla, že její příbuzná byla pozitivně testována, a měla opravdu ošklivé příznaky (chřipkové, řekl bych). Na to jsem řekl, že jak se ví, že ty příznaky způsobil covid. Když se jiné viry ani bakterie nehledají a u pozitivně testovaných se vše přičte na vrub covidu. Co když měla souběžně skutečnou chřipku? A že kdyby třeba chytila ebolu, tak se na to nepřijde, byla-li by zároveň pozitivně testovaná na covid. Na to zoufale řekla (fakt si to nevymýšlím): “Tak proč nás vláda straší?“ a „Čemu teda mám věřit?“ (Řekl jsem jí, že mně je jedno, čemu věří, to že je na ní, čemu se jí osvědčuje věřit.) Tahle paní nemá za sebou pomocnou školu, je to v oboru vyučená živnostnice. Ale mít větší charisma (které naštěstí pro sebe i pro druhé nemám), možná by stačilo zapískat na píšťalu a šla by za mnou, … kam až?

Na jaře jsem tu psal, že znám lidi, kteří se té nemoci naráz přestanou bát v ten den, kdy vláda zruší roušky, a okamžitě se jí začnou bát znovu, jakmile vláda roušky zase zavede. Tehdy jsem ještě netušil, že takových lidí je mnohem více, nežli jsem se tehdy obával. I tahle paní je jednou z těch, kteří si myslí o dané věci jen to, co právě řeknou v televizi, že si mají myslet. U nich funguje to osvědčené pravidlo: Nejdříve vyděs lidi, a pak na základě jejich vystrašených požadavků (po patřičné televizní nápovědě, jaké to mají být) čiň opatření a tvař se, že bez nich by bylo vše mnohem horší. A můžeš dělat (takřka) cokoli. A jakmile začne plamen uhasínat, přiživ ho dalším strachem.

Pro tyto lidi by stačilo, kdyby se změnila rétorika, s níž se o covidu informuje. Hned by se báli méně, a byli by menšími příznivci opatření (která nepřirozeně omezují nejen nás, svobodymilovné, ale i je samé). Ale to se nestane, ta rétorika se jen tak nezmění. Skutečně jen z důvodu ochrany zdraví? Anebo i (resp. hlavně?, či dokonce jen a pouze?) z důvodů mocenských a finančních? (Vystrašení lidé se lépe ovládají a strach byl vždy komodita, na které se dobře vydělávalo.)

Aktualizace: Před chvílí jsem se dozvěděl (tady platí ne, že situace na bojišti se mění každou minutou, ale že situace na bojišti zůstává stále stejná, ale rozkazy generálů se mění každou minutou), že vláda zase mění pravidla, a nejnověji, když se potkají dva zarouškovaní a jeden bude nakažený, tak ten dosud nenakažený nemusí do karantény (v které tedy nebude ani ten nakažený, když se mohou potkat?). Dodnes jsem se domníval, že tohle dosud nešlo proto, že vláda buď nevěří v účinnost roušek, anebo nevěří lidem, že budou mít roušky řádně nasazené. Nyní ale tedy vláda asi již obému věří (v situaci, kdy roušku řádně nasazenou nemívá skoro nikdo).

Radek Benýšek







 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.