Protesty zemědělců, nad nimiž se rozčiluje pan Radim Perlín v Neviditelném Psovi 9. 3., jsou naprosto oprávněné. Dá se naopak říci, že tuzemský „Jacques Bonhomme“ si nechal v porovnání se zahraničními kolegy kálet na hlavu daleko silněji a z větší výšky, než se pohnul k nějakým protestům, a to ještě daleko mírnějším, než jaké lze nalézt ve zpravodajství ze zahraničí.

Problém pana autora vidím v tom, že nechápe smysl protestů, ale oni ho, bohužel, nechápou i někteří protestující. Jednotícím prvkem prakticky všeho, co zemědělcům vadí, je Green Deal, tedy soubor opatření, který v podstatě počítá s likvidací zemědělství na území EU a jeho náhrady dovozem, paradoxně ze zemí, kde nejsou dodržována ona striktní „ekologická“ a „zdravotní“ pravidla o hormonech, pesticidech, GMO a dalších prostředcích, které jsou v celé EU plošně buď zcela zakázány nebo silně limitovány. Přitom je Green Deal jednoznačně ryze politický projekt, který nemá naprosto nic společného ani se zemědělstvím, ani s klimatem, ani s ochranou zdraví lidí. Z tohoto důvodu je vhodné na něj reagovat politickými prostředky. Tedy i protesty, petičními akcemi, občanskou neposlušností, i volbou „nevhodných“ politických stran.

Odstoupení od Green Dealu je naprosto správný požadavek, tento soubor nesmyslů povede jen k obrovskému plošnému snížení životní úrovně naprosté většiny obyvatel EU (což se už částečně děje), na jejichž úkor budou vykrmováni „vyvolení“, kteří budou do tohoto systému zapojení a budou z něj čerpat naprosto bezpracné zisky.

Nehledě k tomu, že s Green Dealem jsou neslučitelné jak účinná pomoc Ukrajině, tak i příprava na situaci, v níž by Rusko po zhltnutí Ukrajiny pokračovalo ve výpadu dál na západ a snažilo se, jako nebožtík SSSR, obklopit nárazníkovým pásem závislých států.

Zvýšení zemědělského účtu mezi léty 2010 a 2023, jímž pan Perlín podpírá své výčitky, v podstatě sotva pokrývá inflaci mezi těmito roky. A zcela jistě současně pomíjí nejrůznější šílenosti, které se v té době na zemědělce z Bruselu a ekologických nevládních či neziskových organizací vyvalily, jako je např. povinné zavádění středověkého trojpolního systému. O nejrůznějších opatřeních, zvyšujících náklady při chovu zvířat a snižujících kvalitu jeho produkce ani nemluvě.

Např. EU prosazený zákaz klecových chovů povede jednoznačně k nárůstu nákladů na chov slepic (tedy i cen vajec a masa) na straně jedné a snížení kvality jak vajec tak i drůbežího masa na straně druhé (protože zvířata jsou ve velkých hejnech v naprosto šíleném stresu). Mě osobně stačilo, že jsem si jednou koupil vejce z ekologického chovu a z deseti byla čtyři zkažená.

EU naprosto neposlouchá názory odborníků, jako jsou veterináři, zemědělští inženýři nebo zoologové, a opírá se o názory „odborníků“ z filosofických, humanitních a podobných studií, pro něž je slepice „malý opeřený človíček“. A z toho neposlouchání potom plynou naprosto nesmyslné a škodlivé požadavky na zemědělce, ale i další populaci.

S názorem pana Perlína na byrokracii lze jistě souhlasit, nicméně jediným rozumným řešením by bylo zrušení veškeré zemědělské agendy EU a vyházení příslušných úředníků na dlažbu. Jinak se toho asi dosáhnout nedá. Byrokracie by zcela jistě nepoklesla ani tehdy, pokud by EU zřídila speciální úřad pro omezování byrokracie a totéž přikázala i svým členským státům.

V souvislosti s požadavky ohledně zemědělských přebytků je třeba si uvědomit, že ukrajinští zemědělci používají, a to dost masívně, v EU zakázané pesticidy a část jejich produkce jsou v EU zakázané GMO. Obojí jejich produkci výrazně zlevňuje a činí z ní jakousi „nekalou konkurenci“. Pokud by EU svým zemědělcům povolila dnes v ní zakázané pesticidy a další prostředky, i GMO, náklady na produkci zdejších zemědělců by se snížily a problém s ukrajinským obilím (či masem z Argentiny, v němž jsou zase v EU zakázané hormony a antibiotika) by prostě neexistoval.

A lze než vyslovit údiv nad tím, že ony prostředky podle EU škodí jen tehdy, když je používají evropští zemědělci, ale pokud jsou v obilí z Ukrajiny, nebo v mase z Argentiny, tak jsou podle bruselských úředníků naprosto neškodné.

Pan Perlín se staví negativně k onomu zajištění stability venkova. Je ovšem třeba si uvědomit, že pokud jsou na tomto poli zemědělcům ukládány dosti náročné a finančně likvidační úkoly (úhory, budování mokřadů a další „tvorba krajiny“), tak náklady na tuto činnost musí být nějak pokryty. Stát navíc protlačuje digitální úřední agendu, která naráží na to, že v řadě venkovských oblastí je pořád ještě nekvalitní a nespolehlivé připojení k internetu, přes jaké se tato agenda prostě dělat nedá a likvidační sankce pro ty, kterým se nepodařilo na úřednický web připojit, to nevyřeší. Řešení opět musí přinést stát, který po občanech cosi chce.

Pokud se týká dotací, tak si pan Perlín poněkud neuvědomuje, že dotace dostávají zemědělci v celé EU a pokud zemědělec dotaci nedostane, tak prostě dotovanému zemědělci nemá šanci konkurovat. Já osobně jsem pro plošné zrušení veškerých dotací v celé EU a jsem hluboce přesvědčen, že by to nebyli naši zemědělci, kteří by v takovém případě totálně zkrachovali.

Budu také hodně zlý: Čím víc bude použití dotací omezeno nějakými úřednickými restrikcemi, tím méně smysluplněji a neefektivněji budou využity (a jsme zase u oněch nesmyslů, k nimž jsou zemědělci nuceni, jako je budování mokřadů, trojpolní systém apod.). A dokonce i tehdy, pokud bude příslušný úředník mít jakési vzdělání v oboru, zpravidla nebude znát místní poměry a tím i skutečné potřeby. Takže ano, požadavek, aby nekompetentní úřednictvo do využití dotací mluvilo co nejméně, je naprosto správný.

Pan Perlín pláče nad tím, že si zemědělci stěžují na různou míru dotací na hektar v závislosti na velikosti zemědělského podniku.

Je mi líto, stát z naprosto neznámých (leč silně podezřelých) důvodů vyrábí nerovnosti mezi zemědělci různou výší dotací na obdělávaný hektar. Protože rovnost občanů tak nějak plyne jak z ústavy tak i ze základních principů demokracie, je toto jeho konání opravdu na ústavní stížnost.

K dalším steskům pana Perlína na tomto poli jsem nucen konstatovat výše uvedené, že skutečně jsou na zemědělce kladeny požadavky, které přesahují rámec zemědělského podnikání v tržní společnosti. Trh je ovšem v této oblasti tak silně pokřiven, že si opravdu nejsem jist, zda se ještě o něčem takovém v tomto resortu dá hovořit.

Zemědělci jsou unijní i místní legislativou hnáni do čehosi, jako je „veřejná služba“, a toto by jim mělo být nějakým způsobem hrazeno, protože to zpravidla snižuje hodnotu jejich produkce a zemědělci to provádějí na svůj úkor, i na úkor své hlavní činnosti, produkce potravin.

Lze také konstatovat, že pan Perlín poněkud podceňuje počet zemědělců. Mnozí z těch dalších, do oněch 3,5 milionu obyvatel venkova, ale i mnozí nad tento počet, chataři, chalupáři a další „lufťáci“, produkují na svých zahradách zeleninu i ovoce na pokrytí alespoň části své spotřeby a tato produkce bude zcela jistě v závislosti na růstu ceny potravin a poklesu reálných příjmů obyvatel spíš narůstat.

Navíc pořád ještě nebyly zlikvidovány všechny zahrádkářské kolonie v příměstích a zahrady schopné produkovat ovoce a zeleninu najdeme i v intravilánu měst, zejména ve čtvrtích rodinných domků.

Takže s takovouto produkcí, alespoň v malém měřítku, má osobní zkušenosti daleko více lidí než oněch panem Perlínem uváděných 140 tisíc a přinejmenším část z nich, což mohou být miliony, bude se zemědělci sympatizovat už proto, že některá ekologická a obecně bruselská opatření poškozující zemědělce mají tendenci se šířit i do této mimoprofesní oblasti zemědělské produkce.

Představa pana Perlína ve smyslu „zemědělců je málo, a proto nemá cenu se jimi zabývat“ je prostě mylná.