Na konci února a na začátku března jsme zažili jedny z největších agrárních protestů. Zemědělci přijeli do Prahy a snažili se svými traktory upozornit na svoje skutečné nebo domnělé problémy, na chyby a omezení, které jim bráni v rozvoji jejich zemědělského podnikání. První více méně spontánní protest v pondělí 19.2. skončil fiaskem, když si pořadatelé nechali ukrást podium řvouny a křiklouny protestujícími proti čemukoliv. Viditelný výsledek tohoto protestu je, že jedna potravinářská síť vyřadila z nabídky produkty společnosti hlavního organizátora protestů. Další protest organizovaný Agrární komorou a Zemědělským svazem ve čtvrtek 22.2. na hranicích, vyšuměl do ztracena. Poslední čtvrteční protest (7.3.) opět s traktory v Praze bude mít jako hlavní výsledek hromadu hnoje před budovou vlády.

Co vlastně opravňuje zemědělce k protestům, když podle všech dostupných statistických dat ČSÚ obor jako takový souvisle roste? V rostlinné výrobě se zemědělský účet mezi lety 2010-2023 zvýšil z 50 mld. na 57 mld. V živočišné výrobě se stejná hodnota zvedla mezi roky 2010-2023 ze 43 mld. na 48 mld. a čistá tvorba fixního kapitálu, tedy tvorba bohatství jednotlivých zemědělských farem je od roku 2011 každoročně kladná, tedy zemědělství tvoří fixní kapitál. Hodnoty jsou ve stálých cenách.

Jsou tedy zemědělci skutečně takoví chudáčci, kteří nemají co jíst a národu hrozí hladomor?

Agrární komora zveřejnila svoje požadavky, které od nesmyslných výkřiků z první únorové demonstrace (příští čtvrtek vystoupit z Green Dealu), se již dají pochopit nebo lze o některých z nich diskutovat. Velmi souhlasím a zcela chápu všechny požadavky zemědělců na snížení rozsahu evidence, vykazování a byrokracie. To je strašný nešvar, který zatěžuje všechny obory, nejen zemědělce. Státní byrokracie vychází z premise, že každý z nás je pro stát v podstatě sprostý podezřelý, který musí formou podrobných evidencí dokazovat svoji nevinu, poctivost a dobré úmysly.

Další požadavek na aktivní řešení zemědělských přebytků je již sporný. Zemědělské přebytky ruského agresora skutečně v Evropě mít nemusíme, ale chránit české producenty pšenice před farmáři ze světa je podobné, jako kdybychom chtěli chránit české skláře zákazem dovozu skla. Buď se skláři přizpůsobí, nebo padnou. To se týká i zemědělců.

Zcela bizarní je argumentace o zajištění stability venkova. Na venkově žije 3.5 mil. obyvatel a zemědělců je asi tak 140 tis. To jsou 4 % populace na venkově. Ne, zemědělci nemají žádný důvod mluvit za venkov a venkovské komunity nijak nereprezentují. Na venkově je více pošťáků nebo učitelů než zemědělců.

Další požadavky je možné shrnout do jednoduché věty. Dejte nám dotace, máme na ně nárok a neptejte se, na co je potřebujeme. A kromě normálních dotací chceme ještě mimořádný balíček na podporu zemědělců.

Kde se bere v zemědělcích ta schopnost plakat a naříkat navzdory zcela očividným faktům? Způsob myšlení zemědělců velmi dobře dokládá rozhovor Daniela Kaisera v časopise Echo 24 s předsedou ZD Ostaš panem Ládem. Předseda ZD není v žádném případě křikloun a rváč, který protestuje proti čemukoliv, kdykoliv a za všechno může vláda. V rozhovoru na sebe a svůj stav ale mimoděk prozrazuje strašné věci. Tento muž organizuje ústavní stížnost, ve které si stěžuje, že se vláda rozhodla z veřejných zdrojů tedy našich zaplacených daní podporovat více malé farmáře nikoliv agrárníky ve velkých a středních farmách. A to je podle něj křivda. Budou podávat ústavní stížnost také třeba instalatéři, že nemají stejné dotace jako zemědělci? Jsou instalatéři proti zemědělcům znevýhodněni?

Podle pana předsedy zemědělci také nedostávají dotace, ty masivní podpory jsou podle něj jen kompenzační platby za veřejnou službu (myšleno produkce potravin) pro obyvatele: A já myslel, že svoje zemědělské produkty prodávají.

V celém rozhovoru pan předseda družstva mimoděk přiznává, že zemědělci jsou speciální kasta, která má nárok na dotace a na kterou se nevztahuji normální ekonomické principy a pravidla. Zemědělec má zafixováno, že musí mít dotaci, aby mohl produkovat mléko a pšenici. Produkcí řepky, brambor, kuřecího masa nebo pšenice totiž zajišťují sociální smír. Zemědělství není podnikání jako každé jiné, to je speciální veřejná služba. Státe zaplať.

Větší absurditu nelze vyslovit.

Autor působí na Katedře sociální geografie a regionálního rozvoje UK