aneb Poslanecká imunita podle Michaela Pánka

V pondělí 15. ledna vyšel na Neviditelném psu krátký článek o poslanecké imunitě. Autor – středočeský zastupitel za ODS Michael Pánek – se pokusil o kritiku institutu poslanecké imunity. Výsledkem je zmatený text, který odráží stávající úroveň právního (bez)vědomí části veřejnosti, ilustruje neznalost Ústavy kompromitující každého řádného občana a mystifikuje čtenáře. To vše při sledování „vznešeného cíle“ ovlivnit veřejné mínění v otázce blížícího se hlasování o vydání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka trestnímu stíhání ve více než 10 let (sic!) staré kauze „Čapího hnízda“, protože pokud je poslanci nevydají, pak se prý „trestu pravděpodobně vyhnou“, což je sice nesmysl, ale čtenáře je potřeba hned v prvním odstavci vyděsit, protože zbytek článku už obvykle nikdo nečte.

Jak to s tou poslaneckou imunitou vlastně je?

Základem je relativně stručný článek 27 Ústavy, který – aniž by tak činil výslovně – upravuje v odstavcích 1 a 2 takzvanou indemnitu (tedy neodpovědnost poslance), v odstavcích 3 a 4 pak takzvanou imunitu (nestíhatelnost poslance) a konečně v odstavci 5 řeší otázku, co dělat s poslancem dopadeným při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté (což sice souvisí s imunitou, ale není to imunita). Po nahlédnutí do aktuálního znění Ústavy je zřejmé, že se v dané věci nemusíme dále zabývat indemnitou, neboť jednání výše uvedených poslanců, kterým mělo údajně dojít ke spáchání dotačního podvodu či poškození finančních zájmů Evropské unie, není ani hlasováním, ani projevem učiněným v Poslanecké sněmovně či Senátu (včetně jejich orgánů). To je to, po čem Pánek volá ve svém komentáři, když píše o tom, že by se „imunita“ poslanců měla vztahovat pouze k jejich činnosti související s poslaneckou sněmovnou. Podotýkám, na toto jednání se poslanecká indemnita vztahuje již dnes.

Jak je to se zadržením poslance?

Protože Pánek píše v daném případě o hlasování o vydání dvou poslanců v kauze „Čapí hnízdo“, kdy k údajnému trestnému činu mělo dojít dokonce ještě předtím, než se Andrej Babiš rozhodl založit hnutí ANO 2011 a ucházet se ve volbách do poslanecké sněmovny o hlasy voličů, je nesmyslné psát v této souvislosti o článku 27 odst. 5 Ústavy, podle které lze poslance zadržet orgány činnými v trestním řízení jen v případě, že byl buď dopaden přímo při činu, nebo bezprostředně poté. Pokud tedy poslanec vleze někomu do bytu, jak uvádí Pánek, nebude mu stačit „v případě dopadení sundat masku a říct, že je poslancem“.

Takový poslanec, dopadený v bytě nebo bezprostředně poté, totiž bude moci být zadržen, byť by mával poslaneckou legitimací jak na Prvního máje. Do 24 hodin od zadržení takového poslance pak musí předseda poslanecké sněmovny souhlas k odevzdání zadrženého poslance soudu. Pokud předseda poslanecké sněmovny souhlas neudělí, bude muset být zadržený poslanec propuštěn. Souhlas se zadržením (nebo nesouhlas) však neznamená, že se přípustností trestního stíhání nebude následně muset zabývat samotná poslanecká sněmovna.

Všimněte si, prosím, že ani zadržený poslanec – navzdory opačnému tvrzení Pánka – o své (ne)vydání poslaneckou sněmovnu vůbec nežádá. Ona totiž poslanecká imunita (a ani indemnita) není osobní výsadou daného poslance, se kterou by mohl libovolně nakládat, ale je výsadou poslanecké sněmovny jako instituce, je jejím prostředkem ochrany před zásahy orgány moci výkonné (jako jsou například státní zastupitelství nebo policie). Poslanec se proto nemůže dobrovolně vzdát své poslanecké imunity, ani kdyby tak sám chtěl učinit. O tom, zda bude trestně stíhán nebo ne, rozhoduje poslanecká sněmovna, v tomto případě na své nejbližší schůzi. Dokonce ani není nutné, aby o vydání poslance k trestnímu stíhání požádaly orgány činné v trestním řízení, poslanecká sněmovna tak musí učinit z vlastní povinnosti (ex offo). Poslanec se tak „neschovává“ za imunitu, on ji jednoduše má (a nemůže se jí sám zbavit). Skoro je to k neuvěření, ale je to tak.

Jak je to s tou poslaneckou imunitou?

Protože je v daném případě irelevantní otázka přestupkové imunity, upravené v článku 27 odstavce 3 Ústavy, budeme se zabývat pouze imunitou týkající trestního stíhání poslance, upravenou v článku 27 odstavci 4 Ústavy, protože právě o ni se v daném případě jedná. Poslanec má tuto imunitu od okamžiku, kdy svým zvolením nabyl poslanecký mandát podle článku 19 Ústavy, přijde o ni v okamžiku, kdy některým ze způsobů uvedených v článku 25 Ústavy mandát ztratí. Důvodem existence poslanecké imunity je podle českého Ústavního soudu snaha zajistit řádnou a nezávislou činnost poslanecké sněmovny a poskytnout poslanecké sněmovně ochranu před nedůvodnými zásahy zejména moci výkonné. Poslanci, kteří rozhodují o vydání svých kolegů k trestnímu stíhání, pak nenahrazují orgány činné v trestním řízení (včetně soudu), nerozhodují o vině či nevině, ale rozhodují pouze o tom, jestli zájem na trestním stíhání konkrétních poslanců převažuje nad nerušenou spoluprací s nimi v rámci výkonu jejich poslaneckého mandátu.

Tvrzení Pánka o tom, že pokud nyní poslanecká sněmovna oba poslance k trestnímu stíhání nevydá, „tak se trestu pravděpodobně vyhnou“, je spekulace, ke které není z hlediska právní úpravy poslanecké imunity důvod. Zaprvé, doby, kdy rozhodnutí poslanecké sněmovny o poslanecké imunitě znamenalo, že je trestní stíhání poslance „navždy vyloučeno“, tedy doby, kdy poslanecká sněmovna fakticky suplovala práci policie i soudů, jsou už naštěstí minulostí. Zadruhé, trestní stíhání, které začalo dřív, než oba uvedení poslanci nabyli mandát, se po dobu výkonu poslaneckého mandátu pouze přerušuje a po jeho uplynutí může běžet dál. Pokud mohlo trestní stíhání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka počkat deset let od údajného spáchání trestného činu, myslím si, že může počkat i do konce tohoto volebního období, aniž by to na jeho vedení či dokonce výsledek mělo jakýkoli vliv.

Pro úplnost lze dodat, že navzdory obecně rozšířeným představám veřejnosti není uvedená poslanecká imunita „neomezená“, protože se nevztahuje například na zločiny genocidy, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a zločin agrese.

Světová rarita nebo běžná praxe?

Na závěr Pánek cituje ze zkráceného předvolebního programu hnutí ANO z roku 2013, podle kterého: „Parlamentní imunita v Česku je světová rarita a činí z našich volených zástupců privilegovanou vrstvu.“ Toto tvrzení je naprostý nesmysl, právní úprava poslanecké imunity v České republice odpovídá právní úpravě poslanecké imunity v naprosté většině evropských zemí. Ve Španělsku dokonce poslanci nepodléhají jurisdikci obecných soudů a soudí je zvláštní soud. Takže žádná světová rarita, ale standardní praxe.

Z programu hnutí ANO z roku 2013 i z názoru Pánka dále plyne, že by poslanecká imunita měla být zcela zrušena a měla by být zachována toliko indemnita. Teprve v takovém případě bychom se stali světovou raritou, protože přesně takto je upraveno postavení poslanců zatím pouze v Nizozemí. Pesimistický cynik by dodal, že na takovouto změnu je u nás příliš málo Nizozemců a příliš mnoho Čechů, než aby fungovala v zemi, kde se kriminalizace politických odpůrců stala běžnou součástí předvolebního boje a kde se na dodržování nějaké presumpce neviny vůbec nehraje.

Závěrem proto není od věci připomenout, že pouhý fakt, že je vedeno trestní stíhání, ještě neimplikuje pravomocné odsouzení. To platí jak v případě nyní zuřící kampaně „MeToo“ v USA, tak v případě kauzy „Čapího hnízda“ v České republice. Jak dokazuje i plně zveřejněná zpráva OLAFu, dělat z ní závěry o možném „dotačním podvodu“ (spáchaném údajným jednáním orgánů akciových společností v době, kdy zákon č. 40/2009 Sb. ještě nenabyl účinnosti) bylo dosti předčasné, neboť ani tato zpráva nepřináší žádný důkaz úmyslu výše uvedených poslanců „dotační podvod“ spáchat.

Autor je právník