I když si na vládní prohlášení musíme ještě nějaký den počkat, lze již dnes s politováním konstatovat, že vláda Petra Nečase je vládou bez naděje, tedy vládou, která nedává občanům žádnou naději, že někdy v budoucnu bude lépe. Snad si to lidé dosud neuvědomují: každý je jistě připraven k onomu stále papouškovanému „šetření“, asi každý je ochoten se uskromnit, pokud to vyžaduje lepší budoucnost nebo pokud se „alespoň naše děti budou mít lépe než my“. Nic takového nám vláda neslibuje, „úspory“, kterými nás hodlá zahrnout, nebudou žádnou přechodnou součástí chování státu, ale trvalý stav.

Nebo jste snad od představitelů vlády slyšeli něco jiného? Porodné snížíme, ale až bude lépe, bude tomu jinak, budeme rodičovství štědře podporovat? Platby u lékaře v nemocnici? Jen přechodně, až bude lepší čas, opět je zrušíme? Pokrok povede k tomu, že lidé budou moci pracovat kratší dobu a užijí si více zaslouženého odpočinku? Kdepak, budou pracovat stále více a delší dobu! Pilná práce povede ke stálému růstu životní úrovně? Kdepak, to, co si, včetně svého důchodu, ze své, tu o 10, jinde o 15 % snižované mzdy nezaplatíš, to mít nebudeš!

Jako z jiného světa zní text jednoho z klíčových dokumentů, Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (kterým je i Česká republika vázána) o tom, že se uznává právo „… každého jednotlivce…na neustálé zlepšování životních podmínek“. Jsme na počátku cesty vedoucí opačným směrem a budeme si muset, ještě rádi, znovu zvyknou. Neboť jak o našich německých sousedech nedávno řekl guvernér ČNB M. Singer „..nebyli zcela nešťastní, ani když jezdili trabantem k Baltu“. A dnešní ministr kultury Jiří Besser si nedávno v TV postěžoval, že i dvacet let po Listopadu jsou naši lidé málo vychovaní a neskromní, neboť někteří důchodci dokonce chtějí i mobilní telefon! A na poznámku moderátorky, že snad i osamělí důchodci si někdy potřebují mobilním telefonem zavolal pomoc, pan ministr opáčil, že dříve staří lidé také neměli mobilní telefony a žili také.

Poslední události to jen potvrzují: slyšíme, že krize prý již končí, ceny akcií se zvyšují, a tedy samozřejmě i ceny půjdou nahoru. Ale, kupodivu, „šetření“, snižování příjmů lidí a omezování státních výdajů, které mělo krizi zabránit, nekončí!

Tento stav ovšem nespadl z nebe a nejedná se jen o nějakou přechodnou krizi, jak se snad někteří domnívají. Rozpor mezi skutečností, že současná moderní společnost se neobejde bez masivních výdajů státu, a tím, že tyto stále rostoucí výdaje státu nelze dalším zadlužováním státu zajistit, není stávající hospodářskopolitický, kapitalistický režim schopen vyřešit.

Státní výdaje byly po dlouhou dobu historického vývoje společnosti nízké, nepřesahovaly 5 - 8% HDP. Za Rakousko-Uherska činily i daně z příjmu oněch asi 5 %, stát masivní výdaje v postatě nepotřeboval. O sociální politiku se stát staral minimálně, spíše byla na bedrech obcí, zaměstnavatelů a bohatých donátorů, stejně tak jako péče o památky a kostely. Důchody kromě vojákům neplatil nikdo nikomu. Církev vedla matriky, pošta byla dlouhou dobu v soukromých rukách... Požadovat příspěvek od státu jen proto, že něco vyrábím nebo pěstuji, nikoho ani nenapadlo. Po první světové válce se situace radikálně mění. Jak upozornil nedávno italský ekonomický historik C. M. Cipolla, ve dvacátých a třicátých letech činil podíl státních výdajů 20 – 30 % HDP, v sedmdesátých letech 50 % a dnes i více. Není to ovšem rozmařilostí nebo neschopností politiků, jak se nám mnozí, i ekonomové, snaží namluvit. Státe, postarej se: o chudé, sociálně slabé, o ty, kteří nemohou platit „tržní“ cenu kdečeho, postarej se, je-li sucho, hodně nebo málo vody, o umění, které si „nevydělá“, o životní prostředí, na které nikdo jiný nedá ani korunu. Státe, přispěj na to, že něco pěstuji, ale také proto, že nepěstuji nic! A ani ta demokracie není laciná…

A samozřejmě s omezováním výdajů, a tedy i s omezováním moci státu bude omezováno i fungování práva, jehož je stát garantem. Bohatí a mocní právo nepotřebují.

Masivní zdanění vysokých příjmů je možné, ale asi nepříliš efektivní, snižování nižších příjmů a současně snižování státních výdajů nebude možné bez destruktivního zrušení „sociálního smíru“. Lidé si nenechají - až pochopí, o co jde - všechno líbit. Změny musí být zásadnější. Cesta od současného laissez-faire kapitalismu k soucitnému spravedlivému uspořádání společnosti sice snad již začala ( Sarkozy: „Koncept všemocného trhu, který má vždy pravdu, skončil…“), ale bude ještě dlouhá. Levice, která se bude presentovat jako zastánce jen lidštějšího a méně „bolestného“ provádění „nutných“ opatření, bude k smíchu. ČSSD, která bude vystupovat jen jako ODS ( případně TOP 09) „s lidskou tváří“, nikdo volit nebude…

Autor je poslanec za ČSSD