Žijeme ve znalostní epoše, ale financování vědy nás netrápí. A vláda na to hřeší

Už dlouho nevzbudila žádná událost v oblasti vědy takovou pozornost jako odmítnutí Jiřího Grygara převzít cenu vládní rady pro výzkum a rozvoj. Grygar cenu odmítl, protože podle jeho názoru rada zavedla změny ve financování vědy, které vědu poškozují. Jmenovitě se zmínil o Akademii věd, přičemž podle jeho názoru chystané změny mohou ohrozit samu její existenci.

Veřejnost byla průběžně informována o chystaných změnách. Ty by měly - proklamativně - vést k větší efektivitě financování, měly by vést k tomu, aby se výsledky financování vědy výrazněji projevovaly v praxi.

Přirozeně že jako vše veřejné se i tato debata stává politickou záležitostí. A vždycky byla. Došlo dokonce k pikantní shodě. Série protestních akcí korunovaná Grygarovým gestem vrcholí ve dnech, kdy si vzpomínáme na události před dvaceti lety. Mezi nimi to byl i „historický projev“ Miloše Jakeše v Červeném Hrádku. Tehdejší hlava strany se nezmiňovala jen o příjmech Zagorové. Rozhořčeně Jakeš mluvil i o financování vědy a rezolutně žádal návratnost. Neopomněl se ale zmínit o základním výzkumu, jemuž uznal nárok na dlouhodobost a na to, aby nebyl s konkrétními výsledky spojován. Berme to jako kuriozitu, ale i jako známku toho, že problém financování vědy je trvale ve společnosti přítomný, jaksi „napříč politickými režimy“, jak se ukazuje.

Celá aféra připomíná ještě jeden zapeklitý uzel problémů, totiž financování kultury. I na tomto poli mělo dojít k reformám a ty pak vedly k masivním protestům. Jak se zdá, obě tyto oblasti života společnosti snesou jen jednu změnu, totiž takovou, která vede ke zvýšení alokovaných obnosů. A jsme zase u politiky.

Politický život demokratického režimu je silně svázán s utrácením veřejných prostředků. Takzvaná levice se v tomto smyslu liší od takzvané pravice jedině tím, že levice peníze utrácí okázaleji a s větším křikem a ochotněji rozhazuje peníze, které ani nemá a je ochotna si je vypůjčit kdekoli, jen aby si získala popularitu. Na přídavky jakéhokoli druhu voliči rádi slyší a jsou ochotni za to „obdarovatele“ odměnit u volební urny.

Potíž ale je v tom, že jsou schopni ještě tak jakž takž ocenit výdaje na veřejné stavby, zvláště pak na dopravní infrastrukturu (každý jezdí autem), méně pak na školství (každý má děti), ale řadovému voliči je více méně lhostejné, co se děje s kulturou, a už je mu zcela jedno, jak je na tom věda.

Věda má v naší společnosti snad váhu, ale určitě ne popularitu. Přestože žijeme v epoše takzvaně znalostní a na výsledcích vědy a výzkumu jsme životně závislí a dnes a denně na každém kroku výdobytky vědy a výzkumu využíváme, bereme to jako jakousi samozřejmost, která snad spadla z nebe, případně odpadla „od vojenského výzkumu“ a ten financuje armáda.

Nepopularita vědy se projevuje tisíci a jedním způsobem. Maličký příklad - i taková bagatela jako podivně záhadný případ „samozapalovacího“ domku ve Strašicích vedla ve významném českém týdeníku k prudkému útoku proti „oficiální vědě“ a jmenovitě proti Jiřímu Grygarovi, který je znám - kromě toho, že je astrofyzik - jako vedoucí osobnost společnosti Sisyfos, zaměřené proti šarlatánství a pavědě.

V této souvislosti lze vyslovit nevědeckou hypotézu, že možná by kabinet byl ochotnější financovat astrology a léčitele, protože by to veřejnost vnímala pozitivněji než financování něčeho, „čemu nikdo nerozumí“.

Dalo se čekat, že vědecká obec ponese těžce vytvoření orgánu, který vymyslí metodiku na hodnocení vědeckých výsledků a z něho odvozeného diferencovaného hospodaření. Samozřejmě že metodika nese pochybnosti. Na jedné straně je možná v pořádku, že peníze mají přitéci především těm akademikům, kteří se mohou pochlubit citacemi v mezinárodních publikacích, patenty, licencemi a pro svůj výzkum si hledají i uplatnění v byznysu. Na druhé straně je známé, že to s těmi citacemi není vždycky všechno v pořádku a košer a že existují pseudocitace, vypočítané pro efekt ve statistice. Podle statistik mají lepší výsledky vysoké školy než akademické ústavy, v percentuálním podílu 54 ku 37 procentům. Jak hodnotné to jsou statistiky, na jakých faktech založené? „Věřím pouze té statistice, kterou jsem sám zfalšoval,“ řekl prý Winston Churchill.

Jedno je jisté. Pokud je věda jako součást společenského života a její financování politická věc, jako že je, musíme zde počítat s dynamikou, tedy i se střety. Jiří Grygar a s ním mnozí další vědci prosazují určitý koncept, Rada vlády pro výzkum, vývoj a inovace jiný. Sympatie širší veřejnosti se patrně nakloní spíš na stranu vědců, protože oni jsou ten životadárný prvek celého procesu. Rada vlády, inu, je vládní orgán a šetření veřejných peněz má v popisu práce.

Aby mohly být promrhány jinde, s lepším efektem pro novou třídu, pro třídu politiků čarujících před veřejností i zrcátky čísel a statistik.

LN, 20.11.2009