Teze, že řízení zemědělství koresponduje s lidoveckou voličskou základnou, je scestná

Když dva dělají totéž, není to totéž – zhruba tak lze charakterizovat předpokládané vedení resortu ministerstva zemědělství potenciálním ministrem Marianem Jurečkou v porovnání s lidoveckou ikonou a v polistopadovém období nejdéle sloužícím ministrem zemědělství za stejnou stranu – Josefem Luxem.

Ačkoli se přitom srovnání obou zemědělských lidoveckých lídrů prvoplánově nabízí a mediálně také v současné době nabízeno veřejnosti je, jde ve skutečnosti o povrchní zkratku bez jakýchkoli racionálních argumentů. Oba zmínění pánové, a to je velmi podstatné, mají totiž zcela odlišné kořeny – právě ve vztahu k zemědělství. Zatímco Josef Lux byl v zásadě reprezentantem v té době se transformujících zemědělských družstev a ve své zemědělské politice vycházel především ze zkušeností a principů hájených právnickými subjekty (zemědělskými podniky), Marian Jurečka je představitelem soukromých zemědělců a rodinných farem. Ti přitom vnímají zemědělské podnikání, například ve vztahu k půdě a krajině, přece jen poněkud odlišně než zaměstnanci různých zemědělských společností. Právě to je zřejmě hlavním důvodem, proč jméno potenciálního ministra nevítá s nadšením zejména Agrární komora, názorově reprezentující především větší zemědělské podniky. Teze o soubojích o podobu církevních restitucí či míře odbornosti jsou v této souvislosti až druhořadé.

Kontraproduktivní srovnání

Srovnání s Josefem Luxem, které navíc částečně živí sami lidovci, tak může být i pro samotné lidovce kontraproduktivní. Lux byl oblíbený mezi zemědělci, protože reprezentoval většinový názor – Jurečka ale reprezentuje spíše menšinový proud podnikatelské zemědělské veřejnosti, pokud se tedy týká naší země. Ve většině zemí EU by tomu přitom bylo naopak. Již kdysi jsem napsal, že naše zemědělství je téměř světovým unikátem nejen z hlediska velikosti zemědělských podniků, ale i tím, jak zemědělci volí. V zahraničí je totiž obvyklé, že menší zemědělské subjekty, které patří spíše mezi sociálně slabší část společnosti a které jsou více ekonomicky ohroženy globalizačními jevy, volí strany s větším důrazem na sociální jistoty – lidově řečeno levici. Naopak velké podniky s cílem omezovat regulace v podnikání, a tedy dále expandovat, volí liberální strany – tedy pravici.

U nás je to zcela naopak. I proto je poněkud scestná (nejen) lidovecká teze o tom, že řízení ministerstva zemědělství koresponduje s lidoveckou voličskou základnou na venkově. Realita je totiž jiná – zaměstnanci větších zemědělských podniků volí buď ČSSD, nebo KSČM, zatímco soukromí zemědělci volí ODS, případně TOP 09. Zejména sedláci se totiž v lidovcích působících v oblasti zemědělství spíše zklamali. Jistě i někteří zemědělci volí stranu lidovou, ne však kvůli pojetí zemědělství, ale na základě dlouholetých rodinných křesťanských tradic bez ohledu na to, v jaké oblasti členové rodiny podnikají. Dosavadní ne zcela dobrý odhad politické situace na venkově v sobě ovšem pro lidovce zakládá rizika následných, ne zcela dobrých strategických politických rozhodnutí.

Stane-li se Marian Jurečka skutečně ministrem zemědělství, vůbec mu nezávidím. Bude-li totiž ctít filozofii rodinných farem, dostane se dříve či později do větších či menších konfliktů s lobby velkých zemědělských podniků, což může představovat i riziko pro celou vládní koalici. Bude-li se naopak snažit vyjít vstříc mocným mužům v zemědělství, bude zatracen u soukromníků. Pokusí-li se o "vyvážený" přístup k oběma názorovým a podnikatelským skupinám, může být zatracen všemi.

Tvrdý oříšek

Při historicky dané značné polarizaci našeho zemědělství je prostě řízení tohoto resortu skutečně tvrdým oříškem. Což je samozřejmě v neprospěch všech zemědělců, zejména ve vztahu k zahraničí a především EU. Ačkoli se v médiích obvykle probírá zejména vícekolejnost naší zahraniční politiky, minimálně dvojkolejná byla dlouho i naše "zahraniční zemědělská politika". V poslední době bylo sice ostří bratrovražedných konfliktů především v zájmu vyjednání výhodných podmínek na dobu současné bruselské sedmiletky otupeno, otázkou ovšem je, zdali tento stav i nadále vydrží. Nejde o nic méně než o souboj o 250 miliard ze zdrojů EU na zmiňovaných sedm let do roku 2020.

Mimochodem, Marian Jurečka, pokud bude jmenován, by se stal prvním soukromým zemědělcem v tak vysoké funkci v samostatné ČR. Doposud nejdál to dotáhl ze soukromých zemědělců někdejší první prezident Agrární komory Jiří Netík. Bylo by to i trochu symbolické – letošní rok vyhlásila OSN rokem rodinných farem, což ovšem drtivá většina nezemědělské veřejnosti neví. I to cosi vypovídá o obtížnosti role budoucího ministra na zemědělském poli…

Autor je agrární analytik

LN, 8.1.2014