19.3.2024 | Svátek má Josef


POLITIKA: Covid kontra spalničky

9.12.2021

Potřebného procenta proočkovanosti Čechů nová vláda bez kuráže nedosáhne

Ústřední téma domácí politické debaty tvoří povinné očkování. Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch avizoval vydání vyhlášky zavádějící povinnou vakcinaci pro určité profese a též pro lidi ve věku 60+. Předseda lidovců Marian Jurečka však vzápětí kontroval vyjádřením, že nová vláda povinnost vakcinace pro seniory zruší. Podobný rozkol je v zásadě tím nejhorším, co se může v boji s pandemií přihodit, poněvadž ještě více srazí už tak nízkou důvěru obyvatelstva ve stát a jeho opatření.

Přitom u nás již velmi dlouho existuje povinné očkování proti řadě chorob: například záškrtu, tetanu, černému (dávivému) kašli, spalničkám, zarděnkám, příušnicím nebo dětské obrně.

Média sice v minulosti občas referovala o případech, kdy rodiče, zpravidla vyznávající nějaké alternativní pojetí života, odmítali očkování pro své děti, leč i na takové případy legislativa pamatuje. Nenavádí k represi, ale spíše k citlivému individuálnímu přístupu.

Ovšem někdy bylo té benevolence i u výše zmíněných nakažlivých nemocí příliš. Třeba u spalniček u nás klesla proočkovanost dětí ve věku do tří let z 98 procent v roce 2007 na pouhých 84 procent o deset let později. Vzrostl počet případů, a roku 2019 tudíž Světová zdravotnická organizace vyřadila Českou republiku ze seznamu zemí, kde se tuto chorobu podařilo vymýtit. V roce 2019, tedy zhruba rok před covidem, se kvůli spalničkám musela dočasně uzavřít i restaurace v Poslanecké sněmovně.

Očkování – jediná cesta k obnově normálního života

Ale většina dosavadních povinných očkování probíhá v dětském věku, a hlavně jde o vakcinaci tradiční a zavedenou. Všichni si na ni dávno zvykli. A má prokazatelné výsledky. Závažné nakažlivé nemoci, metly předchozích staletí, z vyspělých zemí díky očkování takřka zmizely. Lze se o tom dočíst už i v učebnicích dějepisu, kde jsou patřičné pasáže zpravidla doplněny hrdou poznámkou, jakých úspěchů lidstvo díky rozvoji vědy dosáhlo.

S covidem se věci mají jinak. Nová nákaza od začátku dělí nejen veřejnost, ale i odborníky. Od počátku ji provázejí různé konspirační teorie. A ani zastánci očkování nemohou popřít, že vývoj vakcín byl velmi urychlený. A rovněž jejich časově dost omezenou účinnost, takže se nyní rozběhlo posilující přeočkování třetí dávkou, jež patrně nebude poslední. Řada signálů nasvědčuje tomu, že očkování proti covidu občany čeká každý rok kvůli posílení imunity i novým variantám či mutacím viru. Což se obrny, záškrtu nebo spalniček v zásadě netýká.

I v zemích, kde je míra proočkovanosti vyšší než u nás, čelí další vlně pandemie, ovšem třeba v Portugalsku ji zdravotnický systém právě díky úspěšné vakcinaci zvládá. Nicméně k ohrožení funkčnosti zdravotního systému u nás asi bohatě postačí, pokud bude očkování postrádat zhruba pětina populace, plus skutečnost, že ochrana není stoprocentní, zvláště u osob vyššího věku, které mají navíc organismus oslabený nějakou jinou nemocí. Koneckonců i příklad se spalničkami dokládá, jak viru stačí opravdu malá škvírka a začne se masivně šířit.

Co si však počít? I přes výše uvedené nevýhody a slabiny se očkování jeví jako jediná cesta k obnově normálního života, k tomu, abychom periodicky nečelili zahlcení nemocnic. Stačí ale odpor početnější menšiny populace a veškeré úsilí může přijít vniveč. Logicky z toho plyne nutnost povinného očkování, ovšem pandemie není jen biologickou záležitostí, jde zároveň o jev sociální.

Politici mají velmi vyvinutá tykadla na nálady veřejného mínění. Rakousko zavedlo povinné očkování pro všechny, Německo se k němu přiklání. Avšak povinnou vakcinaci tam v sociologických průzkumech podporuje daleko více lidí než u nás, kde převažují její odpůrci.

Velký test odvahy

Nastupující vládu tak hned na začátku čeká velký test odvahy zavádět potřebná, byť nepopulární opatření. Zatím před ním spíše strká hlavu do písku či nadbíhá náladám (části) veřejnosti. Přitom vakcinace pouze některých profesních skupin mnoho neřeší. Potřebného prahu, jenž možná leží nad devadesáti procenty proočkovaných, se tak nedosáhne a část potenciálně dotčených dokonce varuje, že kvůli povinné vakcinaci své zaměstnání opustí (třeba policii). Čemuž lze možná mírně drasticky, leč účinně zabránit právě celoplošnou vakcinační povinností. Ale hrozba přichází též z druhé strany – řada zdravotníků odmítá nadále snášet vysilující podmínky v covidáriích způsobené ve velké míře nenaočkovanými a ještě čelit urážkám i jiným útokům.

Oproti dobám úspěšného boje se spalničkami nebo záškrtem dnes státy musí kromě covidu čelit ještě jednomu záludnému nepříteli navíc: plejádě expertních týmů vysoké školy života na sociálních sítích. Rozdělení společnosti ohledně očkování se pouhým přesvědčováním evidentně nepodaří překonat. Nicméně i nová vláda bude patrně předvádět riskantní kličkování mezi poněkud drsnými požadavky reality a výsledky průzkumů veřejného mínění.

Autor je politolog

LN, 7.12.2021