To, že Senát odmítl přijmout Istanbulskou úmluvu je podle mého názoru správné rozhodnutí. Přes halasnou kampaň jejich příznivců, mluvících o ochraně práv žen a tvrdících, že přijetí by byl „jasný signál, že Česko bere genderově podmíněné násilí vážně“ jako Apolena Rychlíková ( „ Kdyby prošla Istanbulská úmluva „ )v Právu 23. ledna, reálný pohled ukazuje, že takovouto úmluvu prostě nepotřebujeme a ve skutečnosti šlo o něco úplně jiného.

Úmluva se pokouší vytvořit nepřijatelný výklad stavu lidské společnosti a genderově rozdělený svět. V úmluvě se píše že „násilí vůči ženám je projevem historicky nerovného poměru síly mezi muži a ženami, jenž vedl k nadřízenosti mužů a diskriminaci žen a bránil ženám v plném rozvoji a že násilí vůči ženám jakožto násilí genderově podmíněné má strukturální povahu a toto násilí je jedním z klíčových společenských mechanismů, jež ženám vnucují podřízené postavení vůči mužům.“ To prostě není obecná pravda. Navíc posledním a možná jediným právním předpisem, který v lidské historii do trestního práva vnášel genderové hledisko byl v 15. století sepsaný spis „Malleus maleficarum“, česky nesprávně, lež výstižně přeložený jako Kladivo na čarodějnice. Zde byla popsána skutková podstata trestného činu „obcování s ďáblem“, kterého se mohly dopouštět téměř výhradně ženy. Istanbulská úmluva jde na to obráceně. Opravdu bychom to chtěli?

Snad je již obecně známo, že nepřijatelná jednání (domácí násilí, sexuální obtěžování, nucený sňatek, zločiny páchané ve jménu takzvané „cti“ a mrzačení genitálií, masové či systematické znásilňování a sexuální násilí) jsou podle našeho práva , jak již mnohokráte řečeno, dávno trestné bez ohledu na to, kdo byl pachatelem, nebo kdo byl trestným jednáním poškozen. V tomto smyslu naše právo žádnou úpravu nepotřebuje. A tím méně tak genderově podmíněnou duplicitu výkladu skutkových podstat trestných činů. Aktuální debata o tom jak právo soudy aplikují se Úmluvy vůbec nedotýká. Ta praxi soudů by stejně nikterak ovlivnit nemohla.

Mám zato, že úsilí o přijetí Istanbulské úmluvy bylo v něčem úplně jiném. Úmluva nám totiž ukládala, abychom vytvořili nezávislý orgán, který na dodržování této části trestního práva bude dohlížet. Úmluva totiž stanoví: „Strany určí nebo vytvoří jeden či více oficiálních orgánů, jež budou zodpovědné za koordinaci, implementaci, monitoring a vyhodnocení strategie a opatření cílených na prevenci a potírání veškerých forem násilí, spadajících pod tuto úmluvu“. Šlo tedy jen o postavení a posílení pravomocí nevládních a nikým nevolených a nikomu se nezpovídajících orgánů a organizací. Dokonce pod mezinárodní kontrolou, neboť se má zřídit „expertní skupina“, která bude na vše dohlížet.

Již jednou jsem v Právu položil otázku, zda vytváření takové paralelní struktury, nepodléhající vnitrostátnímu právu, by neznamenalo nepřiměřené zasahování do státní suverenity, a to i v oblastech, v nichž se Česká republika nevzdala svých pravomocí ani ve prospěch orgánů Evropské unie (především rodinná a vzdělávací politika)? Odpovědi jsem se nedočkal, ale po rozhodnutí Senátu ji již nepotřebuji…

Autor je ombudsman