Není bohužel tajemstvím, že mnohé smlouvy i mezinárodní dohody jejich trestuhodným nedodržením získaly jen hodnotu papíru, na kterém byly vytištěny!

Se smutným osudem Československa je samozřejmě spojeno jméno dr. Edvarda Beneše. Byl v Evropě uznávaným politikem, byl spolutvůrcem Společnosti národů. Dnes je, po změně režimu v ČR, považován za státníka kontraverzního a chybujícího (Mnichov, dekrety, podepsání demise ministrů v únoru 1948 - ač byla demise nedomyšleným aktem, který nástup komunistů k totalitní moci sotva mohl zastavit, navíc v této době již byl Beneš velmi nemocen).

Abych odpoutal pozornost od koronaviru, pročítal jsem se několika knihami*. jež mi připomněly události vedoucí k nastolení vlády komunistů v mojí domovině. Než se pokusím vysvětlit jak jsem došel k osobnímu názoru a závěru na to, zde jen v kostce: Vynechám skutečnost, že možné otázky klidného soužití německé menšiny nebyly řešeny dokonale, ale již v roce 1937 vláda připravovala mnohá zlepšení poměrů; dvě události považuji za vlastní důvod úpadku mojí domoviny a vlasti do totality: Mnichov a pak, nepochybuji o tom, 5. května 1945 Eisenhowerovu a Roosveltovu chybu ponechat osvobození Prahy místo generálu Pattonovi Rudé armádě.

Existuje dostatek materiálů o valem se horšící situaci v Evropě po uchopení moci Hitlerem a hlavně pak po vzniku Henleinovy strany. O tom, co pak se dělo v letech 1937 a hlavně 1938, pojednává kniha presidenta Beneše, dle mého názoru cenná velikým množstvím autentických dokumentů zachycujících nespočetná jednání mezi vládami ČSR, presidentem republiky a zástupci vlád Francie, Angle a v neposlední ŕadě i SSSR.

K dramatickému obratu a rostoucím požadavkům Henleinovy strany na podstatné změny v tehdejším statu quo došlo po anšlusu Rakouska Hitlerem v březnu 1938. Za Henleinových stále drzejších požadavků na velmi podstatné změny, papouškujících v podstatě požadavky Hitlerovy, došlo pak v druhé polovině roku 1938 k tomu, co je dnes známo jako mnichovská krize a její řešení - Protektorát Čechy a Morava.

Z podnětu maršála Focha byla v roce 1925 podepsána smlouva mezi ČSR a Francií o pomoci Francie v případě ohrožení bezpečnosti a státnosti Československa. Jak se situace vyostřovala, Anglie přislíbila, že pokud dojde k ozbrojenénu konfliktu, napadení ČSR Hitlerem, poskytne pomoc po boku Francie.

V průběhu roku 1938 došlo pak k nespočtu jednání v této pro osud ČSR rozhodující události, jak je zřejmé z autentuckých dokumentů, depeší, sdělení a odpovědí, což téměř na denní bázi probíhalo mezi Benešem, čs. vládou a zástupci vlád Francie a Anglie za současné rostoucí bezostyšné touze Hitlera po změně uspořádání poměrů s německým obavatelstvem v ČSR v počtu 3,5 milionů. A tu Francie a Anglie, v tzv. snaze zachránit mír, a ze strachu z Hitlera, obě velmoci nakonec selhaly ve svých slibech, Francie porušením stále platné dohody z roku 1925. Obě mocnosti se usnesly na jedině možném řešení krize, a to vydáním území s 50 procenty německého obyvatelstva v zemi Hitlerovi a jejich připojením k Říši, což znamenalo konec existence republiky. Jak ukazují početné dokumenty z kritického roku 1938, změny názorů v průběhu toho času zástupců Anglie a Francie , sdělované Benešovi, nic se nezdálo bližší absolutnímu selhání slibů, závazků, moralní solidnosti dosavadních přátel Československa, Anglie a Francie, na něž byla politika jak Masaryka, tak jeho nástupce orientována.

Pokud pak v ČSR ve volebním roce 1946, v posledních svobodných volbách, zvítězili komunisté, o vlivu té zrady Spojenců v Mnichově lze pochybovat. Dovoluji si připomenout, že situace mohla být docela jiná, kdyby ministerským předsedou v Anglii byl Churchill místo Chamberlaina. Bohužel, nebyl.

Doporučením ultimata francouzsko-anglické dohody Benešovi o vyhovění územním požadavkům Hitlera v zájmu zachování míru v Evropě zůstaly prezidentovi dvě možnosti. Přijmout, nebo nepřijmout diktát nejen Hitlerův, ale i diktát ve formě varovného doporučení Francií a Anglií, tedy připravit se na střet s Německem v případě odmítnutí takového řešení. Generálové a lidé v republice by zvolili boj za jakýchkoli okolností. To znělo všem jako statečné a hrdé rozhodnutí, a to ať by Francie splnila nebo nesplnila dohodu z roku 1925 a s ní by (ne)splnila svůj slib i Anglie! Jenomže o tom už v Mnichově nebyla ani zmínka.

Edvard Beneš, v té době ze všech čs. politiků do krize nejzasvěcenější, analysoval situaci, možnosti, naději na úspěch obrany proti Hitlerovi - v té době vše již v jistotě, že Francie ani Anglie svůj slib pomoci nedodrží. A snad znalost zločinů Stalina ve třicáých letech poněkud opominuta, jak reálné bylo spolehnutí se na slibovanou pomoc SSSR, ač Beneš o Stalinově pomoci nepochyboval. .Leč ani to nebylo jednoduché, neboť Staln svou pomoc vázal na splnění smlouvy ČSR s Francií... tedy začarovaná kruh.

Těžko říct, zda se v Čechách tehdy vědělo o varování mnoha německých genarálů Hitlerovi o téměř jistém nezdaru v případě válečného konfliktu s Československem. Hlavně pokud by své závazky splnila Francie a podpořila ji i Anglie, případně i Sovětský svaz, když i československá armáda byla dobře vyzbrojená a hraniční opevnění nebyla vybudována pro legraci.

Po bitvě každý generélem, zní úsloví. Kdo dnes dokáže, jak by to skutečně dopadlo, kdyby Beneš nerespektoval nátlak západních mocností a nevyhověl jejich přání přijmout kapitulaci, vedené v jejich víře, že tím nedojde k válečnému konfliktu s Hitlerem? Vyhověl a uplynul sotva rok a k válce došlo, předně jak Beneš předpovídal!

A jeho rozhodnutí, které jej nepřestalo pronásledovat po celou válku, vede k občasnému konstatování, že Češi nejsou Poláci, ale vykukové, kteří se z problémů vždy nějak vysmeknou. A to za cenu pošramocení národní hrdosti. Tohle je situace vhodná úvahy, leč k ní je třeba nezbytná znalost několika faktů.

Nikdy jsem vojákem nebyl, jsem vlastníkem „modré knížky“ zbavující mne povinnosti případné obrany systému, který jsem neměl, stejně jako moji spoluobčané, tedy ve valné většině, rád.

Ano, hrdost národní, boj proti zlu, ač pravděpodobně předem ztracený... to vše je morální, bez chybičky. A tím právě Češi v dramatických časech 1918 -1945, jak se sděluje, neprosluli. Čas každou ránu zhojí, říká se. Zde snad hodí připomenout, že Hitlerovo běsnění sice zaplatili oběti nevinných v koncentračních táborech, ale okupaci národ přežil a dnes, bohužel, dostává se mu nové možnosti prokázat statečnost a solidnost tváří v tvář zhoubné ideologii politické korektnosti.

V době mnichovské krize, jež byla zradou Francie a Anglie na Československu, přidalo své polínko na požár Mnichova i Polsko. A necelý rok poté, co Hitler vtrhnul do ČSR a Polsko se proti nám v kritickém čase obrátilo zády, ač už z pochoplitelných nebo snad menších či žádných důvodů, o tom si netroufám spekulovat, bylo sousední slovanské Polsko 1. září 1939 Hitlerem napadeno a válečná vřava vypukla v plné zhoubnosti. Není to absurdní?

Zbývá mi už jen připomenout zločineckou ošidnost nedodržování smluv a dohod, klasickým to příkladem ujednání Ribberntropa se Stalinem o neútočení, doslova respektována českými komunisty, a po kratičkém čase její platnost zpochybněna Hitlerovým přepadením dosavadního kamaráda Stalina!

Jaká je tedy asi skutečné vina prezidenta Beneše na smutném osudu mojí rodné země, až do roku 1989 více či méně totalitním režimem ponižované? Jak jinak tomu mohlo být, kdyby se smlouvy a meznárodní dohody dodržovaly?

Jak často v moderních dějinách k bezcharaternosti mocných docházelo? Račte si, vážený čtenáři, zalistovat v historických materiálech dodávajících odpověď....

* P.Johnson: Dějiny dvacátého století
P.Drtina: Československo můj osud
E.Beneš: Mnichovské dny
R.W.Harris: Dvacáté století