Německá sociální demokracie má nové vedení. Podobně jako znak našeho císařského panovníka má dvě hlavy. Rozdíly tu ovšem jsou. Hlavy orlů na panovnickém znaku koukaly jedna vlevo, druhá vpravo, kdežto ty německé sociálnědemokratické hledí obě doleva. Tak to je a napříště v této politické straně bude, předsedové jsou a budou dva, jeden bude muž a druhý žena.

Není to nic překvapivého, konec konců Evropská komise se dávala dohromady na stejném principu. Kdyby naše paní Věra Jourová byl pan Věr Jour, možná by mohl někde v šestém suterénu obsluhovat skartovačku. Nabízí se ještě jedna reminiscence. Za časů babiček a spíš prababiček se počasí předvídalo podle domečku s panáčkem a panenkou. Domeček měl dva vchody když na zápraží stála panenka a panáček se choulil vzadu, mělo být hezky. Za pozornost stojí, že panáček byl věrozvěst špatného počasí. Z hlediska ženských práv je tedy meteodomeček pokrokový.

Je ovšem na zváženou, zda tento princip podvojnosti je předzvěst dobrého, nebo špatného společenského počasí. Hlavou víří všelicos. V Rudé armádě měli také podvojné velení: měli velitele a politického komisaře. Ten mohl veliteli zrušit jakýkoli rozkaz, případně ho i zastřelit. Podobnost je to ovšem naprosto nevhodná, a proto bych mohl vyzvat posluchače, aby ji nebrali v úvahu a vymazali si ji z paměti. Nicméně jiné připomenutí je natolik vtíravé, že stojí za úvahu. Princip kvót, v tomto případě kvót na obsazení funkce podle pohlaví, bere v úvahu něco jiného než výkon. A to za našeho minulého režimu důsledně fungovalo až do jeho neslavného konce. Byla kvóta na procentní zastoupení členy strany. Nebyli jste člen komunistické strany, pak jste měli smůlu. Pokud post, který jste chtěli získat, spadal pod tuto kvótu.

Řeknete, že je to planá úvaha. Každý měl volbu do strany vstoupit, nebo nevstoupit, kdežto na svět přicházíme s nárokem buď na růžovou, nebo blankytnou čepičku. Je to ale tak? Budoucnost nám možná chystá překvapení. Co když se příště bude na post předsedy hlásit Hans Wurst a prohlásí, že se cítí býti ženou? To nastane situace, pro niž se hodí učené slovo prekérní. Být ženou, to je pokrokové, ale cítit se býti ženou, to je pokrokovější. A na druhou stranu: Odstrkování lidské bytosti, která se cítí býti ženou, to je horší než diskriminace, to je fobie. Nevím, jaká fobie, ale určitě to fobie je. A já závěrem přiznám to, co už asi tušíte, že z toho všeho mám fobii.